Takové letní vzpomínání

Podívej, Pájo, na téhle zahradě jsem vyrostla. Patřila babičce s dědečkem a na té zahradě jsme vyrostla. A bylo to bájo. Ta zahrada nebyla maličká, byla tady všude, jak je ten dům. Tady se otočíme, ju? „Dáško!?!“

Otáčím se a na jednou slyším svoje jméno. Snad bych to i přešla, ale synek mi povídá: „Maminko, ten pán tě zná, dívej, mává na tebe, zastav“. „Jo, dívejte, mami a tati, to je přeci Dáška Smutnejch“, slyším Míru říkat jméno svých prarodičů. Je to, jako by mě pohladili a objali babi i děda zároveň.

Zastavím a u plotu nestojí jen soused, ale i jeho žena a jejich syn, můj tehdejší kamarád. Všechny nás poznamenal čas, hodně dlouhý čas, ale všichni máme pusy od ucha k uchu z toho nečekaného setkání.

Hodiny povídání, spousta vody, mlsek a hraček pro synky (Míra tam měl hošíka jen o málo staršího) a vzpomínání na ty, co už nejsou mezi námi. Na babičku, která už byla touhle dobou hnědá od prvního sluníčka a jejíž vystouplé lícní kosti máme všichni, dědu, jehož jako uhel tmavé a tuhé vlasy zdědil můj nejstarší syn a jehož oči máme my všichni (prý od Avarů, co dotáhli až do jeho rodiště), na tetu, jejíž humor nás všechny lámal v pase, strejdu (ten ještě žije), který opravil nejedno auto a vůbec naše dětství a mládí.

Znovu jsem byla ta holka, co si hodiny hladila malá králíčata a pak dědu přemlouvala, že mám raději zeleninu než maso, znovu jsem viděla svět z výšky staré třešně, co jsem se na ní nebála vylézt, dokud pod ní byl kompost. Znovu jsem na sobě cítila rybízovou šťávu a vzpomínala na dědečkovu studánku.

Viděla jsem všudypřítomného Alana, irského setra, co si ho sice pořídil strejda Míla, ale vychovali ho děda s babičkou, stejně jako my teď máme doma hada Bohouše a kocoura Regise.

Zase jsem v s babičkou luštila křížovky a cítila vůni Spartek, Clejek, Peter a turka Standard.

Vzpomněla jsem si i na sestřenici, co už se k nám nezná, ale už napořád to bude Markétka-Markytka-Kytička s vlasy jako len a pomněnkovýma očima. Ten děs, kdy všichni dospělí proběhali celou zahradu, kam se ztratila, mohli si nohy uběhat a hlasivky vykřičet, dokonce už rukama prohrabali nádoby na dešťovku a děda dokonce hrnec, co sloužil místo žumpy, jestli se tam neutopila… a ona mezitím byla omotaná okolo špryclí žebříku, protože vylezla nahoru, ale už nemohla dolů a hrůzou se bála ozvat, jen se klepala a s ní i žebřík.

Naše dětské výpravy do nedalekého lesíku, co už není lesík, protože jsou tam další parcely a domy a lidi. Naše přechody mezi pozemky sousedů, protože Mirek, který tam bydlel, znal každou uvolněnou plotovou tyč. Naše žabomyší války a usmiřovačky. A buřty…

„Jo, to víš, že Jaruška tu zůstala a bydlí nedaleko?“, slyším Mirka. „Jaruška?“ „No, ta moje sestřenka ze Slovenska“. „Aha, to nevím, to se nepamatuju. To už jsem asi byla v pubertě a to si pamatuju asi jenom houpačku… a knížky…

„Vlastně jo, ty a houpačka. Od jisté chvíle s tebou už nebyla legrace, pořád ses jenom učila nebo jsi ležela v knížkách. Ty a tvoje babička a knížky. Když jste četly, mohlo klidně hořet, nevšimly byste si toho….“

Jo a myslíš tuhle houpačku?“, probere mě ze snění… „hele“ a vede mě do vedlejší zahrady, kde je kostra z houpačky, která neodmyslitelně patřila k mému dětství a dospívání….

Když to tu vaši prodali, Míla nám jí dal… párkrát jsem jí musel natřít, ale koukej, tady prosvítá ta vaše blankytně modrá….

Já se tam vrátím, já se tam určitě vrátím…