70 let od Akce K

Před 70 lety došlo v naší zemi k bezprecedentnímu aktu násilí. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byly u nás de facto zlikvidovány mužské řeholní řády.

Církev, zejména katolická, byla 2 roky po tzv. „vítězném únoru“ poslední odolávající institucí, která kladla odpor postupnému zavádění komunistické morálky do všech rovin veřejného života. Klement Gottwald, který si ještě v den svého zvolení nechal v katedrále zahrát slavnostní Te Deum, rozhodl o konečném potření třídního nepřítele č.1. Akci provedli v noci Lidové milice, tedy obdoba SS dřívějšího režimu, od něhož si komunisté převzali mnoho dalších atributů (zejména způsob výslechů podezřelých jedinců, internační tábory a koneckonců i rozsudky smrti nad politickými oponenty).

Během této „bartolomějské noci“ bylo uzavřeno více jak 200 klášterů a řeholních domů a internováno bylo více jak 2300 řádových kněží.  Majetek nemovitý byl přeměněn na jiné instituce (kupříkladu knihovny, ale také armádní objekty, vepříny a internační prostory pro nepřátele režimu), majetek movitý byl buď zničen nebo často rozkraden zasahujícími soudruhy v modrých uniformách.  Vedle majetkové újmy došlo rovněž i k újmě sociální, neboť kláštery poskytovaly vedle možnosti duchovní útěchy a vzdělávání i funkci ošetřovatelskou a to hlavně v případech, kdy se jednalo o tzv.“málo perspektivní“ nemocné.

Dle výpovědi dodnes žijících pamětníků byli kněží a členové řádů titulováni termínem „prasata“, bylo jim sděleno, že je konec flákání atd. Byla to typická ukázka třídního boje, kdy ti s menším počtem tříd se báli těch s vyšším počtem tříd a svou mentální a etickou nedostatečnost suplovali vulgarismy a násilím.

Ženské řehole byly likvidovány téhož roku na podzim.

Existují dějinné události, které zanechají hlubokou a jen velmi těžce napravitelnou škodu. Holocaust „zbavil“ Evropu jistého elementu, který zde tvořil podstatné hodnoty jak majetkové, tak i sociální, neboť mnoho právníků, lékařů i vysokých úředníků byli Židé. Jejich absence je dodnes patrná. Likvidace řeholních společenství zanechalo v naší zemi jizvy v důsledku eliminace duchovních hodnot a způsobilo, že se hrabe z temna ateismu jen velmi pomalu a teprve nová generace si začíná uvědomovat, že materiální dostatek nestačí. Ale těch 40 let už nikdo nikomu nenahradí.

Autor: Tomáš Vodvářka

Člověk, který považuje lidské vztahy za nejdůležitější věc na světě. Administrátor tohoto blogu. Opatrný optimista

9
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Marek Trizuljak

Co k tomu dodat… V nevelkém východoslovenském městečku jménem Spišská Kapitula vyvezl „revoluční lid“ na smetiště celou klášterní knihovnu. Byla to jedna z největších a nejvzácnějších knihoven v tehdejším Československu. Historický, duchovní, literární i umělecký poklad. Soudruzi nabírali knihy vidlemi a házeli na traktorové vlečky. Byly tam vzácné, absolutně nenahraditelné středověké kodexy… Nevím, zda někdo chce ještě více vypovídající důkaz o komunistickém barbarství.

Radka Kielbergerová

Tomáši zdravím. A moc děkuji. Palec nahoru, byť palec smutný. Musím se přiznat, že někde se skutečně stala chyba. Na podzim k nám do města dorazila jakási olbřímí nafukovací žárovka s pro naši zemi obíhající dvacetiminutovou filmovou záležitostí – filmem Totalita. Spíš pro školy…Rychlý pelmel všeho, špatné to nebylo, ale jedna z naprosoto nových pro děti zdůrazněných věcí-asi ze tří -bylo to aspoň zkratkovité hrůzné vylíčení, jak se naložilo s řeholníky a kláštery. Tam jsem si uvědomila, jak moc se u nás skloňuje kolektivizace – a to není mé znectění ani o milimetr, ale jak málo se odjakživa mluví ,… Číst vice »

Filip
Filip

Dobrý den Tomáši, a díky za vzpomínku….. To prázdno, ta zmíněná jizva, zůstává pořád na duši naší země.

Dáša Stárková

Děkuji, Tomáši. Moje maminka někdy v letech 1980-1983 pracovala v jednom z mnoha ústavů sociální péče, kterých bylo u nás, ve Šluknovském výběžku habakuk. Tento byl sice byl jen na kraji mého rodného Děčína, ale většina ostatních byly dál a hlouběji, aby lidi, kteří tam byli zavíráni často jen proto, že nezapadli do tabulek, byli co nejdříve zapomenuti a nekalili dokonalost socialistické společnosti. S mojí maminkou tam, v Dolním Žlebu, pracovaly dvě jeptišky, režimem zapomenuté a vrchní sestrou hájené. Jedna z nich se halila slibem mlčenlivosti, druhá mi občas o Bohu vyprávěla a o té situaci, kterou popisuješ, jen naznačovala.… Číst vice »