Lahvová – pro začátek něco k mému jménu

Úsměvná povídka ze života. Součástí toho koloběhu se může stát každý z nás.

Pane doktore, moc Vám děkuji,“ děla dojatým hlasem paní Klásková. Doktor tuto sedmdesátiletou dámu právě vyšetřil, pověděl jí pár konejšivých slov, do záznamů si poznamenal, že ty bolesti jsou pouze revmatického původu a ze skříňky jí dal prášky na tišení bolesti, aby se paní Klásková nemusela trmácet do lékárny.

„Vy jste na mě tak hodný,“ pokračovala paní Klásková, „co bych si bez Vás počala.“

Tohle musel praktický lékař MUDr. Špejchal poslouchat pravidelně. Už ho to nebavilo, ani příliš netěšilo, ale musel se tvářit šťastně, nadšeně a radostně.

„Pane doktore,“ nedala se zastavit paní Klásková, „kdybyste se neurazil.“ A vytáhla z tašky lahev velmi dobrého francouzského koňaku.

„Ježíšmárjá paní Klásková,“ vyjelo doktorovi. Ty lahve dostával pravidelně. A on je nepil. Vůbec mu nechutnaly. Nepil vlastně vůbec. A kdyby měl i s rodinou zkonzumovat vše, co „vyléčí“ v ordinaci, tak by z nich již byli pravidelní zákazníci záchytky.

Ale doktor se hned zbrzdil a zmírnil hlas. „To nemáte dělat. To jste opravdu moc hodná. Ale nedělejte si takovou škodu.“ Věděl, že by se paní Kláskové docela dotkl, kdyby dar odmítl. Staří lidé na to prostě byli zvyklí a už je nic nemohlo předělat.

„Kdyby Vás zase něco zlobilo, klidně přijďte kdykoliv,“ vyprovázel už paní Kláskovou ze dveří.

Když dveře za paní Kláskovou zaklaply podívala se sestra soucitně na svého šéfa. „Do skříně?“

„Ne já si ji vezmu dnes domů a někomu ji dám. Skříň je už stejně plná.“ Vzal lahev a postavil ji na stolek s léky u okna. Když od něj odcházel tak do něj nechtěně nohou kopl. Stolek se zaviklal a ze sklenky vedle lahve vytryskla tmavě modrá dezinfekční tekutina.

„Sakra,“ zaklel doktor a lahev koňaku otřel. Otřel i zbytek stolku a koukal, že z etikety ta modrá barva nezmizí. Bylo to jenom v růžku, asi tak trojúhelník o centimetrové hraně, ale ani po vyschnutí to beze stopy nezůstane. Povzdechl si a schoval lahev do své tašky.

O víkendu byl doktor Špejchal s manželkou pozván ke známým do nedalekého města. Na programu bylo grilování na zahradě a následné večerní posezení u krbu v domě. Měly se sejít čtyři manželské páry a očekávalo se, že každý přinese něco k pití a svou malou trošku do mlýna, třeba nějaký koláč, nebo bramborový salát.

„Tohle jsem přinesl,“ předával doktor Špejchal hostiteli lahev koňaku zatímco se jeho žena zdravila s manželkou hostitele.

Pogrilovali, poseděli, popovídali si, pojedli, popili, ale ten večer na tu lahev koňaku nedošlo. Jiného pití bylo dost.

Ráno Mirek společně se ženou uklízel po včerejší akci.

„Co s tím koňakem?“ prohodil k manželce. „My to nepijem.“

„Nevím,“ odpověděla Marcela.

„Hm,“ prohodil a pomyslel si v duchu: „tos mi teda poradila.“

Vezmu ho večer k Štefanovi.

Večer sedl Mirek do auta a jel asi deset kilometrů ke svému spolužákovi Štefanovi. Pravidelně každý večer se u něj doma saunovali. Bývalo zvykem, že ti, co dorazí k hostiteli, přivezou nějaké to pivo, které v sauně pravidelně pili. I ty lahváče dnes Štefan přivezl, ale tentokrát i něco navíc.

„Tady jsem ti něco přivezl,“ podával mu lahev koňaku. „Já to dostal a víš že to nepiju. Já myslím, že ty to určitě zužitkuješ líp,“ a potutelně se na Štefana usmál.

„Jo, díky,“ poděkoval zdvořile Štefan. „Jdeme na to, už hodinu topím.“ Svlékli se, osprchovali a zmizli v nádherně vyhřáté finské sauně.

Druhý den při snídani klábosil Štefan se svou ženou Martou. „Oni to ti kámoši myslí dobře, ale já tyhle hnědý nápoje prostě nemám rád. Kdyby mi radši přinesli něco bílýho,“ potichu hudroval. Štefan totiž nerad pil všechny druhy Whisky, Brandy a Koňaků, ale zato miloval ovocné destiláty jako slivovice, hruškovice, meruňkovice a další. Ale znáte to. Darovanému koni na zuby nehleď a tak nemohl někomu prostě říci, hele tohle mi nechutná, přines příště radši něco jiného.

„Něco s tím provedu,“ prohodil k Martě a dál se věnoval svému vejci na měkko.

„Franto, něco ti nesu,“ podával Štefan společně s klíčky od auta svému oblíbenému automechanikovi láhev koňaku.

„Co blbneš?“ divil se Franta.

Franta měl ve stodole několik zvedáků na auta a už asi dvacet se opravárenské činnosti věnoval. Celá vesnice k němu jezdila s bolístky svých plechových miláčků. Tady na venkově moc peněz není, tak v podstatě nikdo na nové auto neměl. Všichni si kupovali po bazarech ojetiny a nikdo neřešil, že by se mělo s autem jezdit do značkového servisu kvůli možnosti ztráty záruky. Franta byl takový všeuměl přes všechny značky a i lidé z města k němu jezdili se svými staršími druhými a třetími auty v rodině.

„Ale, pořád se mi tady v tom rejpeš, tak si jednou udělej taky radost,“ oponoval mu Štefan.

Netušil, že Franta je abstinent.

„Chlapi, tady máte něco na přilepšenou,“ předával Franta předákovi pokrývačů lahev koňaku. Parta pokrývačů už konečně po několikaměsíčním slibování dorazila na opravu střechy jeho stodoly. Netušil, že to je snad první člověk v tomto řetězci, který má z lahve opravdu radost.

„To jste hodný pane Lískal, to nemuselo být,“ poděkoval Frantovi.

„Kluci, já si jí nechám, a večer vás oba zvu v hospodě na pivo,“ prohodil směrem ke svým parťákům.

Návrh sklidil všeobecný souhlas a tentokrát byli všichni spokojeni.

„A tím mám mámu vyřešenou,“ liboval si v duchu předák pokrývačů Tonda. O víkendu měla jeho maminka narozeniny a už jí nemusel kupovat žádný dárek. Koupí ještě někde kytku a tím bude vystaráno.

„Tak mami vše nejlepší!“ gratuloval o víkendu Tonda své mamince a podával jí kytici s lahví koňaku.

„Ale to jsi hodný Toníku, co já s tím budu dělat?“ bránila se maminka.

„Udělej si pár pěkných večerů u televize,“ radil jako obvykle Tonda. Lahví něčeho lepšího k pití obdarovával svou maminku každý rok a i hlášky tohoto typu byly v podstatě pořád stejné.

Maminka uklidila lahev do skříně, pozvala Tondu s jeho ženou ke stolu a šla do kuchyně pro jídlo a začal se podávat slavnostní oběd.

Příští týden šla maminka Tondy, paní Klásková, zase na pravidelnou kontrolu ke svému lékaři dr. Špejchalovi.

„Pane doktore, moc Vám děkuji, “ děla dojatým hlasem paní Klásková a podávala panu doktorovi lahev koňaku.

„Ale paní Klásková, to jste ….,“ zarazil se náhle doktor Špejchal a jeho pohled sklouzl na vinětu na lahvi a na její modře zbarvený roh.

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Bohunka Jakubcová
9 měsíců před

Máme doma asi deset lahví se slivovicí… Ale co s nimi? Přece je nepustím do oběhu, aby se nám vrátily zpět :)))

Jana Majová
9 měsíců před

Jo, tohle se může klidně stát. Ono je to pitivo prostě tak trochu plativo…(slivovice třeba snad i oficiální :-))).

Michaela
9 měsíců před

🙂 Taky se mi jednou vrátila láhev, kterou jsem pustila do oběhu, a ráda jsem ho ukončila – člověk se nemusí trefit, ale daruji, čeho si sama cením (kromě toho mám podezření, že někteří si ani nedopřejí, aby měli co rozdávat).

Bohumil Michal
Bohumil Michal
9 měsíců před

Mm zážitek z mládí, táta jedno kámoše byl dost dobrý chirurg a tak byl zásoben, ale tehdy především domácími slivovicemi. Říkal tomu tekuté bílé hůlky a občas z nich dělal táborák.
Na rozdíl od koňaku se to ani bez rizika nedalo nikomu dát.

Tomáš Vodvářka
Admin
9 měsíců před

Ahoj Tome, vítej v blogosféře s povídkou, která – a to vím z praxe – není až tak neuvěřitelná. Těším se na Tvoje další

Jana Majová
9 měsíců před

Tohle musí být zcela uvěřitelné…:-)))

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial