Slováci by v roce 1918 nejspíš dali Maďarům přednost před Čechy

Tuto možnost připustil historik profesor Jan Rychlík v knize Historie, Mýty, Jízdní řády. kterou napsal s publicistou Vladimírem Kučerou. A to z toho důvodu, že většina Slováků tenkrát po radikální změně moc netoužila.

Historie nezná kdyby. Je ovšem pravdou, že obyvatelé Slovenska nedostali v referendu šanci vyjádřit se ke svému osudu. Byli připojeni k českým zemím a nikdo se s nimi o tom nebavil. Ve zmíněném díle k tomu profesor Rychlík na straně 137 stručně uvedl: „Myslím si, že v roce 1918 byla maďarská opce skutečně pravděpodobnější.“ Dále to pak zdůvodnil: „Maďarizační tlak byl obrovský, ale co to reálně znamenalo pro rolníka na Oravě nebo na Kysuci.“ Přesně tak, slovenskému rolníkovi bylo jedno, jestli se mu bude vládnout z Prahy nebo Budapešti. Od Maďarů však věděl, co může čekat, kdežto Čechy neznal.

Když pak omezení fanatici jen krátce po 28. říjnu zničili Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí, byl to pro většinově katolické Slováky těžký šok. Toho samozřejmě využili Maďaři a říkali jim: „podívejte se, to chcete být s těmi bezbožnými „čehúny“, kteří nenávidí panenku Marii – patronku Slovenska. Zůstaňte raději s námi. Z naší strany byly chyby, ale nyní Vám zaručujeme autonomii. Obyčejní slovenští vesničané se k tomu tenkrát běžně vyjadřovali ve stylu: „byli jsme pod Maďary, teď budeme pod Čechy, a kdyby přišli znovu Maďaři, tak budeme zase pod nimi.“

Obtížnou situaci na Slovensku a laxní přístup mnoha obyvatel Slovenska k Československu dobře popisuje ve svém stěžejním díle Budování státu publicista Ferdinand Peroutka. V prvním díle připomíná, že když ministr pověřený správou Slovenska evangelík Vavro Šrobár dorazil se svými druhy v prosinci osmnáctého roku do Žiliny, nikdo je nevítal, z nádraží museli jít pěšky a sami si nést kufry, neměli zajištěny ani ubytování a ani místa pro úřadování.

Když se pak začátkem února 1919 Šrobár rozhodl přemístit svoji „slovenskou vládu“ do Bratislavy, tamní velitel československé vojenské posádky se odmítl zaručit ze její bezpečnost, varoval, před nebezpečnými následky a radil, ať zůstane tam, kde se nachází. Je třeba také dodat, že přesun po železnici se málem nezdařil, protože maďarští železničáři odmítali Šrobárův vlak vypravit. Místo nich proto museli být povoláni jejich čeští kolegové.

V slovenské metropoli mělo většinu maďarské a německé obyvatelstvo a ti svoji nenávist k čs. státu dávali otevřeně najevo. Tak 11. února vypukla proti nové vládě stávka, protestovali i číšníci, živnostníci zavřeli krámy, stávkovali dělníci v elektrárnách a plynárnách. Davy nespokojenců demonstrovaly v ulicích, zasahovalo vojsko, střílelo se z obou stran, byli mrtví a ranění. Situace na Slovensku byla tenkrát hodně divoká a nadšení z nového státu bylo daleko menší než v Čechách. Upřímně se s ním ztotožnili jen vzdělanější a národně uvědomělí Slováci, kteří ovšem tvořili menšinu.

Slovensko bylo po tisíc let součástí Uher a s Maďarskem jej pojily nejen politické, ale také klíčové obchodní a hospodářské vazby. S českými zeměmi nemělo ani výkonné dopravní spojení, jedinou kvalitní trasou byla bohumínsko-košická železnice. Jednokolejná trať mezi Břeclaví a Bratislavou byla tenkrát malokapacitní, v podstatě se jednalo o lokálku. Mnozí Slováci se tedy logicky báli o zpřetrhání fungujících ekonomických vztahů. Je také faktem, v Uhrách se za I. světové války nekonaly rekvizice potravin jako v rakouské části monarchie. Slováci proto nepoznali takový hlad jako Češi, jelikož uherská vláda nezavedla potravinové lístky a dovolovala neomezené zásobování potravinami. Přídělový systém zavedlo na Slovensku teprve Československo, který byl zrušen až v roce 1921. O dva roky dříve byla situace v zásobování potravinami na Slovensku velmi svízelná a dokonce se v některých oblastech dalo mluvit i o hladu. Je jasné, že to nepřispívalo k popularitě Čechů mezi Slováky.

Jistě, Češi Slovensku v pozdějších dobách hodně pomohli, například ve vybudování slovenského školství, průmyslu, atd. O tom nemůže být sporu. Nicméně nemá cenu zastírat historickou pravdu, že počátky společného státu Čechů a Slováků byly velmi složité a komplikované. Slováci k němu měli více odměřený a rezervovaný vztah.

Zdroje:

Budování státu I. a II., Ferdinand Peroutka, nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1991

Vladimír Kučera/Jan Rychlík, Historie, mýty, jízdní řády, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2015

Dějiny Slovenska, Jan Rychlík a kolektiv, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2024

Přídělový systém – Wikipedie (wikipedia.org)

Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial