Nemocná holčička, kterou marně léčila studánková víla

Zázračná pilulka na bolest duše neexistuje, stejně jako studánková voda od kouzelné bytosti nevyléčí nemocné dítě.

„Tati, a jsou víly?“ zeptala se dcera. Taková pohádková bytost se mi vybavila z televize. Měla dlouhé blonďaté vlasy po pás a usměvavé oči. Dostal jsem jednu z tisíce otázek, které dávají děti svým rodičům. V prvním  okamžiku mne napadlo, že sama je víla, protože je jí podobná. „Jasně, že jsou. Podívej, je tam vzadu za stromem a dívá se na nás.“

Otočila se a zaraženě mlčela. Když se nikde nic nehýbalo, po chvilce ji pozorování přestalo bavit a podívala se vyčítavě: „Tati…“ Stáli jsme spolu lesní studánky, která se skrývala v houští asi dva kilometry od našeho domu. Chodili jsme k ní pěšky asi jednou týdně. Já jí říkal, že na vodu, ale společně strávený čas měl hlavní smysl v našem povídání v klidu a tichu. Vedla sem úzká lesní cesta, kterou chodila zvěř. Za umělohmotnou trubkou vystrčenou ze skalky se skrýval vydatný pramen. Voda z ní stříkala proudem i v dobách největšího sucha a po dopadu na zem vytvořila prohlubeň, která připomínala jezírko. Odtud se pomalu valila klikatou strouhou do potoka tekoucího o několik desítek metrů níž.

Okolí skalky se skládalo z šesti ohlazených bílých kamenů a bylo čisté a uklizené. Moje práce. Místo našel při honu můj děda, který vedl místní myslivecké sdružení. Péči o studánku jsem převzal po něm a chtěl ji předat mojí malé víle až vyroste. Nikdo o vodě v křoví nevěděl. Z jehličnatého lesa k ní vedla málo viditelná pěšinka udusaná od srnčí zvěře, která pila z potoka. Studánku obklopoval kruh keřů, převážně z malin, šípků a ostružiní, tak vysokých, že přes ně neviděl ani dospělý člověk. Šlo o naše společné místo.

„Už ji vidím! Tam je tam, tati, tati, tak dívej se tati!“ volala. Podíval jsem se směrem, kterým ukazovala a neviděl nic. „Když budeš křičet, příště nepřijde,“ smál jsem se. Okamžitě zmlkla a vložila ruku do mé dlaně. Při cestě domů jsem do druhé vzal malý kanystr s vodou. Mlčela. Raději nepromluvila celou cestu, aby vílu nevyplašila.

„Neexistuje účinný lék.“ Mladý doktor v bílém plášti vypadal, že sděluje podobnou zprávu poprvé. Zvláštní, s ohledem na specializovanou ordinaci, ve které jsme se spolu nacházeli. Třásl se mu hlas, stejně jako jeho tenké brýle na úzkém nose. Přepadla mne touha srazit je na zem a rozšlapat. Vztek však hned odešel a vystřídalo ho něco jiného. Mou malou vílu objal kdosi bez tváře v černém plášti, který na mě poslal svého odporného druha. Temný motýl strachu mi svými křídly drtil hruď. Mohl za balvan, který mohutněl v mém žaludku, z kterého se až do krku tlačila žluč. Měl jsem chuť křičet.

„Musíte jí dávat tohle,“ řekl lékař a podával recept. „Kdyby nebrala prášky, bude trpět velkými bolestmi.“

Čekala na lavici před ordinací v čekárně. Potila se a už jí nemohlo být dobře. Přesto seděla způsobně. Rovnými zády se opírala o odřenou bílou lavici, ruce složené v klíně a hlavu nahoře. Oči měla pořád usměvavé a dlouhé vlasy až do pasu krásně rozčesané. Mezi ostatními nemocnými vypadala jako víla. Kolem ní seděli bez pohnutí pacienti. Mlčenlivé a zkamenělé bytosti. V čekárně takovéto ordinace se nemluví, tady se čeká. Jenže ne na lékaře, ale na příšeru v černém plášti. Zabral jsem ze všech sil, shodil ze sebe hnusného temného motýla, vzal svou dceru za ruku a odvedl ji ze zakletého místa pryč.

Po prvním prášku zvracela a další si vzít nechtěla. Dovedl jsem ji ke studánce, kde se posadila na kanystr. Pila vodu z otlučeného plechového hrnku, který schovával můj děda pod velkým kamenem. Nevěděla, že je v něm nenápadně vhozený prášek. Udělalo se jí lépe. Moje hra pokračovala několik dalších týdnů. Jednou jsem pilulku nechal omylem doma. Tehdy pila vodu z hrnku hltavě, až se zalykala. „Vidíš tati, jak mi studánková víla pomáhá? Zase je dobře.“ Když jsme od pramene odcházeli, volala: „Tati, tati, tam je,“ volala. „Ano, vidím,“ zašeptal jsem, ale neviděl nic.

Pramen byl opravdu kouzelný. Prášky na konci nepotřebovala a bolest se postupně ztrácela. Nemoc však zůstala.

Když si ji postava bez tváře odnesla, ještě v černém obleku a bílé košili s kravatou jsem běžel na naše tajné místo, sedl si na kámen a brečel. Všude byl nepořádek. Při zemi se držela mlha po podzimním dešti. U studánky se válel plechový hrnek s ouškem od bláta a prohlubeň zanesly spadané větvičky keřů a listí. Nedaleko potoka leželo mrtvé tělo malé srnky, která musela být slabá a nemocná. Přišla se napít, sklonila se k potoku, zatočila se jí hlava a utopila se.

Vzal jsem hrnek, naplnil jej vodou, vyprázdnil ho a potom s ním naštvaně švihl do keřů. Polobotka mi podklouzla na blátě a já spadl na zem. Začalo silně pršet. Strčil jsem hlavu těsně pod trubku, otevřel ústa a několik minut hltal ledovou vodu. Voda mi na bolest duše vůbec nepomáhala. Proč, když je zázračná?

Studilo mě v krku a trnuly zuby. Seděl jsem na zemi špinavý a promáčený. V tom jsem ji zahlédl. Stála vedle trubky, z které tekla proudem voda. Malá postava se žlutě zářícími vlasy po pás a s usměvavýma očima. Zamávala. Ukázala se na několik sekund a zase zmizela.

Utřel jsem si obličej. Víly opravdu existují.

   Z cyklu Korálky života

   Psáno pro iDNES.cz v září 2019

   Náhledový obrázek: https://pixabay.com/cs/photos/mal%C3%A1-hol%C4%8Di%C4%8Dka-kv%C4%9Bty-louka-d%C3%ADt%C4%9B-2516585/

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Brigita
1 měsíc před

Jeníčku. Ufff…. děkuji za niterné sdílení ❤️

Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Ach jo, jasně, korálky života….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial