Koncentrák Buchenwald XXVIII: Zapsáno

Citace z časů koncentračních táborů vyvolávají emoce. Z vyjádření nacistických pohlavárů jde strach. V prožitcích vězňů vidíme lítost. U spojeneckých vojáků je cítit vztek. Zapsaná slova nám pomáhají pochopit. Pokud to vůbec lze.

Jestli má někdo o hrůzách nacismu pochyby, pravděpodobně zmizí po přečtení části projevu říšského vůdce SS Heinricha Himmlera k nacistickým funkcionářům a vysokým důstojníkům SS v polské Poznani 6. října 1943:

„Jeden základní princip musí být pro SS absolutním zákonem: musíme být čestnými, slušnými a věrnými kamarády příslušníkům vlastní krve a k nikomu jinému. Co se děje Rusům či Čechům mě vůbec nezajímá. Co nám mohou jiné národy nabídnout ve smyslu dobré krve našeho typu si vezmeme, bude-li to nutné, tak, že si vezmeme jejich děti a vychováme je u nás. Zda národy žijí v prosperitě nebo umírají hlady, mě zajímá jen do té míry, do jaké je potřebujeme jako otroky naší kultury, jinak mě to nezajímá vůbec. Zda deset tisíc ruských žen padne vyčerpáním při kopání protitankových příkopů, mě zajímá jen potud, pokud jsou protitankové příkopy pro Německo dokončené.“

Arbeit macht frei, Práce šlechtí, tak zněl nápis nad branami většiny koncentračních táborů. Nejen to, práce zachraňuje i život, tak jak uvedl Victor DuPont, buchenwaldský vězeň:

„Práce – jakákoliv práce – byla jedinou šancí na přežití. Jakmile už vězeň nebyl k použití, byl vyřízený.“ 

Anglický důstojník, parašutista Christopher Burney, byl v Buchenwaldu uvězněn od začátku roku 1944 až do jeho osvobození. Své životní zkušenosti získané v koncentráku sepsal do knihy The Dungeon Democracy, Demokracie za mřížemi. Píše v nich o všech národech se kterými se v Buchenwaldu setkal. Náš národ viděl takto:

„Češi byli patrně nejvýraznější mezi všemi národy v Buchenwaldu vůbec.“

Winston Churchill, který sloužil Spojenému království jako předseda vlády v letech 1940-1945 a 1951-1955 patřil k nejvýznamnějším státníkům 20. století. Nebyl jen premiérem, ale také historikem, novinářem, vojákem, malířem, poslancem a spisovatelem, který obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 1953. Jeho bonmoty a prohlášení se zpravidla trefovaly do černého. O koncentračních táborech prohlásil:

„Stojíme před zločinem, pro který neexistuje pojmenování.“

Pro většinu z nás je nepředstavitelné, jak člověk dokáže druhého člověka ponížit fyzicky a zároveň psychicky. Buchenwaldský vězeň Richard Gritz řekl:

„Když vězeň dostal pětadvacet ran rákoskou, musel zakleknout a strčit hlavu do esesáckého záchodu plného výkalů.“

O tom, jak silně hrůzy koncentračních táborů zapůsobily na oficiální návštěvy, svědčí až neuvěřitelně silná a nemilosrdná prohlášení některých osobností, kterým z perspektivy dnešní doby můžeme jen těžko rozumět. Americký vydavatel Joseph Pulitzer III, vnuk slavného zpravodaje a zakladatel neméně slavné prestižní žurnalistické Pulitzerovy ceny, navštívil 24. dubna 1945 Buchenwald. Dva týdny po návratu z Německa prohlásil před shromážděním v newyorské Carnegie Hall:

„Jel jsem do Evropy plný skepse a očekával, že hrůzné zprávy, které přes oceán posílají váleční zpravodajové, se ukážou jako zveličené a plné propagandy. Je však mou smutnou povinností oznámit, že tyto hrůzy … byly ještě líčeny mírněji, než jak se odehrávaly, v celé pravdě. To, co se tu dělo, je nepopsatelné. Všichni přeživší příslušníci generálního štábu, gestapa, SS a velkoprůmyslníci by se měli popravit kulkou do hlavy – i kdyby to mělo znamenat povraždění půldruhého milionu Němců.“

Vykolejení američtí vojáci, poté, co na vlastní oči viděli zvěrstva v koncentračních táborech, byli neskutečně naštvaní na německé obyvatelstvo, které o všem, co se dělo jen kousek od jejich domů, muselo vědět. Po ukončení oficiálních návštěv byla z tábora Buchenwald odstraněna všechna mrtvá těla a pohřbena na vrcholku kopce u Bismarckovy věže. Američané zde donutili asi 200 Němců vykopat sedm masových hrobů, exhumovat 500 rozložených těl a znovu je pohřbít. Němci nadávali na vedro a zápach. Americký důstojník, který dohlížel na práce, pořád dokola celý den opakoval stejnou větu:

Kopejte, zkurvysyni!“

Odpuštění je pro člověka jedna z nejtěžších věcí na světě. Možná jsou v lidských životech věci, které odpuštění nikdy nedojdou. Rabín je v judaismu vysokou náboženskou autoritou, něco jako rádce, učitel a duchovní vůdce. Rabín Murray Kohn, který přežil Ohrdruf, pobočný tábor Buchenwaldu, pronesl tato hořká slova:

„Kéž jsou démoni holocaustu – tito morální zmetci – navždy vyloučeni z našich řad a původci nacistických taktik nikdy nedojdou odpuštění.“

Ministr propagandy nacistického Německa Joseph Goebbels byl mistrem svého oboru. Jeho tvrzení je nejen výstižné, ale i nadčasové:

„Když řeknete dostatečně velkou lež a neustále ji opakujete, lidé jí nakonec uvěří. Tuto lež lze udržovat jen tehdy, pokud je stát schopen před lidmi skrýt politické, ekonomické nebo vojenské důsledky této lži. Pro stát je tedy životně důležité využít všechnu svou moc k potlačení opozice, neboť pravda je lži smrtelným nepřítelem, a tudíž rozšíří-li se, je pravda největším nepřítelem státu.“

Dozorci a dozorkyně SS nosili na svých uniformách lebku se zkříženými hnáty. Insignie jejich moci nad podlidmi jiné rasy, jak hrdě hlásali. SS-Obergruppenführer Theodor Eicke, velitel jednotek smrtihlavů SS-Totenkopfverbände, které střežily koncentrační tábory a v nich vězně mučily, střílely, mlátily a týraly, jednou pronesl ke svým podřízeným:

„…v SS není místo pro nikoho s měkkým srdcem a každý takový by se měl rychle odebrat do kláštera…“

Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, americký pětihvězdičkový generál Dwight D. Eisenhower, při návštěvě Ohrdrufu, pobočného tábora Buchenwaldu, pronesl slova, která nepotřebují žádný komentář:

„Říkají nám, že americký voják neví, za co bojuje. Teď už alespoň ví, proti čemu bojuje.“

Nezapomenout na zlo, připomínat ho, mluvit a psát o něm. Americký historik a spisovatel Flint Whitlock, autor knih „Buchenwaldské bestie: Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže“ (rok vydání 2011), „Buchenwald: peklo na kopečku“ (rok vydání 2013) a „Přežil jsem Buchenwald: moje osobní cesta peklem“ (rok vydání 2016) v závěru své druhé knihy napsal:

„Bývalý vězeň, který přežil Buchenwald, a laureát Nobelovy ceny míru v roce 1986 Elie Wiesel jednou řekl, že pouze ti, kdo holocaust sami zažili, mají právo ho ztvárnit ve filmech, knihách či na divadelních scénách. Dovolím si nesouhlasit, protože jakmile budou stále řidší řady těch, kdo holocaust přežili, pryč, kdo bude pokračovat a vyprávět dalším generacím?“

Většina těchto výroků byla pronesena krátce po skončení druhé světové války. V té době se vraceli vězni z pracovních a koncentračních táborů domů. V srdci si každý z nich nesl naději na lepší život. Doma je často čekalo zklamání. Rozvrácené osobní vztahy, zničený majetek, poškozené zdraví a hlavně rány na duši. Svoje životy si museli vybudovat znovu, často od úplných základů. Neměli ani čas léčit svá traumata a vyrovnávat se s minulostí. Pracovali a žili přítomným okamžikem, aby měli lepší budoucnost.

Těsně po válce šlo těžko očekávat, že dojde k odpuštění. Zlo plodilo další zlo, jehož výsledkem byl krutý komunistický režim a studená válka. Římský politik, básník a filosof Lucius Annaeus Seneca prohlásil: „Čas léčí rány, které nemůže vyléčit rozum.“ Hodně ran se tak zahojilo. Čas však vede i k zapomnění. K vyrovnání s minulostí možná nedošlo, možná prostě jen zapomínáme. Proto bychom měli žít přítomností a pracovat pro budoucnost naši i dalších generací, stejně jako vězni koncentračních táborů po válce. A stejně jako oni, bychom neměli nikdy na minulost zapomenout.

Koncentrák Buchenwald XXVIII: Zapsáno

Psáno pro iDNES.cz v roce 2018

Autor není historik. Možné chyby nebo nepřesnosti nebyly způsobeny úmyslně, ale neznalostí, neobratností nebo chybami ve zdrojích. Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti, napište svůj názor prosím do diskuze.

Předchozí články série:

Koncentrák Buchenwald I: Oběšencův strom

Koncentrák Buchenwald II: Místo zla

Koncentrák Buchenwald III: Smrtihlav Karl Otto Koch

Koncentrák Buchenwald IV: Čarodějnice Ilse Kochová

Další informace o Ilse Kochové lze najít v článku ze série Dozorkyně smrti:

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=552698

Koncentrák Buchenwald V: Vězněm v dobré společnosti

Koncentrák Buchenwald VI: Milující vrazi z SS

Koncentrák Buchenwald VII: Místo utrpení

Koncentrák Buchenwald VIII: Přijmout a zlomit

Koncentrák Buchenwald IX: Místo ponížení

Koncentrák Buchenwald X: Mučení

Koncentrák Buchenwald XI: Heftlink

Koncentrák Buchenwald XII: Každému, co jeho jest

Koncentrák Buchenwald XIII: Zrůdné experimenty

Koncentrák Buchenwald XIV: Otrocká práce vynáší

Koncentrák Buchenwald XV: Krvavé vlny národů

Koncentrák Buchenwald XVI: Takoví byli Češi

Koncentrák Buchenwald XVII: Lhostejná smrt

Koncentrák Buchenwald XVIII: Zestárlé děti

Koncentrák Buchenwald XIX: Šílenství

Koncentrák Buchenwald XX: Smutné panoptikum

Koncentrák Buchenwald XXI: Americké bomby

Koncentrák Buchenwald XXII: Pochody smrti

Koncentrák Buchenwald XXIII: Naděje je ta nejlepší věc na světě

Koncentrák Buchenwald XXIV: Když vojáci pláčou

Koncentrák Buchenwald XXV: Hanba nám

Koncentrák Buchenwald XXVI: Lidový komisariát vnitřních záležitostí

Koncentrák Buchenwald XXVII: Spravedlnost pro všechny

Zdroje:

Americký historik Flint Whitlock a jeho knihy:

Buchenwald: Peklo na kopečku, rok vydání 2013

Buchenwaldské bestie: Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže, rok vydání 2015

Přežil jsem Buchenwald: Moje osobní cesta peklem, rok vydání 2016

V drápech bestie, rok vydání 2010, autor Jan Hajšman, český novinář a vězeň

Wikipedie, otevřená encyklopedie

Muzeum koncentračních táborů Buchenwald a Mittelbau-Dora

Náhledový obrázek:

Pixabay.com

Subscribe
Upozornit na
guest

3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Guttmann
1 měsíc před

Díky za vynikající shrnutí o Buchenwaldu.

Tomáš Guttmann
1 měsíc před

Díky za toto monumentální a vynikající shrnutí o Buchenwaldu.

Tomáš Vodvářka
Admin
2 měsíců před

Strašlivě pravdivé, Honzo. Všechno.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial