Žena, za kterou létal ptáček a dělal na ni ťuk, ťuk

V životě se občas vyskytnou maličkosti, kterým člověk nerozumí. Neví, proč přišly a z jakého důvodu se dějí. Překvapivě se objeví a nečekaně rychle zmizí.

Ťuk, ťuk, ozvalo se za oknem. Žena stála v kuchyni bosá na dřevěné podlaze. Oblečená pouze v krátkém bílém triku u kávovaru. Dělala si první ranní kafe s polotučným mlékem. Na stůl si připravila zdravou snídani, bílý jogurt s lžičkou medu. Vedle postavila sklenici s čerstvou šťávou, vymačkanou z opravdových pomerančů. Žádný hnus z oranžové papírové krabice. Když zaslechla ťukání, otočila se a spatřila ho za oknem.

Měl žlutou hlavu a část krku, zbytek těla zbarvený dohněda. Stál chvíli na plechovém parapetu a díval se dlouho na ženu, která začala nervóznět. Chytila spodní okraj trička oběma rukama a stahovala ho dolů přes kolena, jako kdyby se před ptáčkem styděla. Zaklonil hlavičku a zobáčkem znova udeřil do okna. Ťuk, ťuk.

Přeletěl na malou terasu a zůstal stát na zahradním stole. Žena přistoupila k oknu a přitiskla nos na sklo. Usmála se. Doširoka otevřenými ústy zhluboka vydechla a zamlžila sklo. Prstem namalovala kolečko a jedním tahem úsměv. Smejlík nezvaného hosta přinutil k pohybu. Vykračoval si důležitě po stole, trhal hlavičkou a vyplašeně se rozhlížel do stran. Možná zahlédl nějaké nebezpečí, protože najednou zprudka vyrazil nahoru a uletěl pryč. Žena otevřela křídlo plastového okna dokořán. Zvenčí se do bytu nahrnul studený a sychravý podzimní vzduch. Přibouchla okno hned zpátky.

Ptáček ženu příjemně rozptýlil. Už dlouho v sobě cítila smutek a prázdnotu. Když se jí ptali, jak se má, kamarádkám odpovídala: „Nic moc!“ Kamarádům říkala: „Jednou tak, podruhé onak!“. Na kolegy v práci volala: „Nebavíte mě!“. A příteli šeptala: „Mám tě ráda, jen…“

Druhý den v ložnici zazvonil budík na mobilu. Žena otevřela oči, rozmrzele se převalila na bok a zababušila do teplé peřiny, z které se jí nechtělo ven. Otevřenými dveřmi se z kuchyně do ložnice donesl zvuk. Ťuk, ťuk. Zarazila se a vyskočila. Když doběhla k oknu, spatřila za malým domem nad loukou v dálce mizící černou tečku.

Od té doby přilétal na návštěvu každý den ve stejnou dobu. Vždy přistál na parapetu, zaťukal na okno a začal se procházet. Jednoho rána žena vstala o půl hodiny dříve. Hodila na sebe teplé kalhoty a pletený svetr. Snídani si nachystala na terasu, posadila se na rozvrzanou židli, nehýbala se a čekala. V dálce spatřila bod, který se rychle blížil a zvětšoval. Ptáček se snesl na parapet a ženy si nevšiml. Připadalo jí, že zobáček si přitiskl na sklo podobně, jako ona včera svůj nos. Chvíli čekal a potom na sebe znova upozornil. Ťuk, ťuk. Uviděl, že v kuchyni se nic nehýbe. Rozmrzele se otočil, spatřil ženu a lekl se. Trhnul sebou a frnknul pryč.

Od toho dne žena čekala všechna rána venku. Ptáček si našel zábavu. Zatímco žena snídala svůj jogurt s medem, chodil kolem ní v kruhu, po okraji terasy. Našlapoval opatrně mezi dřevěnými truhlíky s červenými a bílými muškáty. Žena ho pozorovala a mohla si ukroutit hlavu.

Druhý den přinesla starý rohlík k snídani. Kousek utrhla a drobek položila na stůl, vedle sklenice s čerstvou pomerančovou šťávou. Ptáček si opět důležitě vykračoval a dělal, že si rohlíku nevšímá. Kroužil kolem drobku stejně, jako několik dní předtím okolo ženy. Přiblížil se ke sklenici. Udělal do ní zobáčkem ťuk, ťuk. Žena se dlouho smála a nemohla přestat. Když odešla z domu, nasedla do auta a vyrazila na služební cestu. Měla celý den skvělou náladu. Po návratu si zajela do města do kavárny, v které si dlouho povídala s přítelem. Večer se vrátila sama domů, uvařila špagety a v televizi pustila romantický film. Když usínala, zhluboka vydechla a na obličeji se jí vykouzlil smejlík.

Ptáček ženu nepřetržitě navštěvoval. Pokaždé vymyslel něco nového. Bavil jí. Denně zmenšoval kroužky kolem položeného drobku z rohlíku. Když se jednou zarazil, žena přestala dýchat. Na několik desítek sekund zahrál štronzo a vypadal jako socha. Náhle vystrčil prudce zobák, jako indián oštěp při lovu divoké zvěře a zabodl ho do rohlíku. Hltavě drobek spolkl a zmizel v oblacích. Od té doby snídal se ženou každý den. Vedle tvrdého pečiva mu pokládala misku pod květináč a nalévala do ní vodu. Potom s ním společně pila pomerančovou šťávu. Ptáček už nedělal hned ťuk, ťuk, když přilétal, protože žena na něj čekala. Nejprve způsobně pojedl drobek a vypil misku. Teprve pak zaťukal na dřevěný stůl nebo keramickou misku či prázdnou sklenku. Zamával křídly a byl fuč.

Žena se ptáčka několikrát marně pokoušela pohladit. Když natáhla ruku, lekl se a uletěl. Zkusila se k němu pomalu přibližovat. Každý den o malinkatý kousek posunula ukazováček po stole, když snídal. Jednoho dne ho bříškem prstu něžně pohladila po očepýřené hlavičce. Ptáček ztuhl, ale bylo vidět, že hlazení se mu moc líbí. Jednoho dne přestal snídat. Žena se lekla, jestli není nemocný. Nebyl, jen se pro něj hlazení stalo důležitějším. Natočil hlavičku a třel se s ní sám o ženin hřbet ruky. Jednou ho pohladila po křídlech. Ptáček se napjal, zaklonil hlavu a zazpíval: „Cicicicicici-cií!“. Ženě připadalo, že se usmívá a je šťastný. Ona teď byla taky šťastná. Když se jí ptali, jak se má, kamarádkám odpovídala: „Skvěle!“ Kamarádům říkala: „Výborně se mám!“ Na kolegy v práci volala: „Všechno se mi daří!“. A příteli šeptala: „Miluji tě…“

Přišel poslední podzimní den. Na terase se ochladilo. Žena zase čekala na ptáčka, jako v předešlé dny. Měla na sobě tepláky, svetr a bundu. Zachumlala se do chlupaté deky. Káva na stole jí vystydla za několik minut a pomerančová šťáva byla tak ledová, že se nedala pít. Ptáčkovi dnes nachystala slunečnicová semínka. Čekaly ho opravdové hody. Nepřiletěl.

Neobjevil se ani druhý den. Ani třetí. Ani čtvrtý. Ani další…a další… Žena byla smutná. Nechodila už na terasu a každé ráno zůstávala dlouho v posteli. Jednou zaslechla slabé ťuk, ťuk. Vyletěla z postele a běžela k oknu. Na prahu ložnice zakopla a narazila si palec. Doběhla k oknu a přitiskla nos na sklo. Nic. Nepřiletěl, ťuk, ťuk se jí zdálo. Slzy se jí tlačily z očí. Otevřenými ústy zhluboka vydechla a zamlžila sklo. Prstem udělala kolečko a namalovala oblouk. Tiše si zazpívala: „Cicicicicici-cií!“. Vzpomínka na ptáčka a smutný smejlík ji rozplakaly. Měla oči červené celý den. V práci pořád odbíhala na záchod, zamykala se v kabince a brečela. Ptáčka už nikdy neviděla. Když se jí ptali, jak se má, kamarádkám odpovídala: „Mizerně!“ Kamarádům říkala: „Je to hrozné!“. Na kolegy v práci volala: „Nic nefunguje!“. A příteli šeptala: „Nemohu tě už milovat, promiň…“

Několik kilometrů od ženina domu stál jiný dům. Než odešel do práce, sedával v zahradní houpačce každé ráno muž se zavřenýma očima. Představoval si, že je ptáčkem se žlutou hlavičkou, který umí zpívat: „Cicicicicici-cií!“, chutná mu starý rohlík a zapíjí ho obyčejnou vodou. Přilétal k domu jedné ženy, dělal na ni ťuk, ťuk, snídal s ní, bavil ji a ona bavila jeho. Cítil, že je kvůli němu šťastná. On byl zase šťastný kvůli ní.

Přišel poslední podzimní den. Ráno muž na zahradní houpačce otevřel oči a ptáček za ženou už nikdy neodletěl.

Z cyklu Korálky života

Psáno pro iDNES.cz v září 2019

Náhledový obrázek: (https://pixabay.com/cs/photos/d%C4%9Bv%C4%8De-kr%C3%A1sa-poh%C3%A1dky-fantazie-%C5%BEena-2436545/)

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

A to je moc pěkné, vždy si Vás nechávám k rannímu kafi….

Hana Rybnická
Hana Rybnická
3 měsíců před

Moc pěkné

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial