Sehnat za komunistů kazeťák byl problém, pomohla teta řeznice

Ano, ze socíku se nekupovalo, ale shánělo, zboží západní produkce bývalo k dostání v tuzexu za bony. V obyčejných obchodech jste třeba u radiokazeťáků museli mít velké štěstí nebo protekci. Já měl to druhé. Teta řeznice na malém městě byla k nezaplacení.

Někdy v druhé polovině osmdesátých let se mi zachtělo nového kazetového magnetofonu s radiem. Ty ze Západu nebyly k dostání, člověk přišel do obchodu a dozvěděl se, že kazeťáky nejsou a zkuste se zeptat za měsíc. A za měsíc to samé. Takhle to přátelé nefungovalo, to jste se museli dostat do skladu a tam už se něco našlo. Jenomže, jak se tam dostat?

Já měl štěstí, moje teta pracovala v malém jihomoravském městě – Moravském Krumlově jako prodavačka v prodejně maso-uzeniny. Obchod byl na náměstí stejně jako ty ostatní včetně elektra. A tak se to domluvilo, já jednou přijel za tetou, a vyrazili jsme do skladu prodejny elektra. Teta se pozdravila s prodavačkou a pak řekla: „Tak tohle je náš Jenda a on si přijel z Brna pro ten kazeťák.“ Paní prodavačka mi převedla sortiment, celé dva kusy, jeden normální kazeťák a jeden dvojče, pamětníci ví, co to bylo zač. Já si vybral dvojče značky Toshiba za rovných 7000 korun, což v té době byly mé necelé tři platy. Závěr našeho nakupování byl kouzelný, prodavačka pak řekla tetě, „ty Miruš, já si zítra přijdu pro ty jatýrka.“

Mít tetu řeznici, sestru mé mámy, bylo tenkrát k nezaplacení, lepší jak dneska Mastercard. To, že jsme měli kvalitní maso, na které se běžně stály fronty, bylo samozřejmostí. Ale sehnat se přes tetičku dalo i další úzkoprofilové zboží, jednou jsem takhle pomohl i kolegyni v práci. To byla zrovna doba, kdy nebyly k dostání citrony, za komunistů totiž furt nebylo něco k dostání, a ona, že má nemocné dítě a a ty citrony pro ně nutně potřebuje. Tak jsem jí je tedy přivezl. Mírně jsem tehdy od tety dostal vyhubováno, že tohle bylo naposled, protože ona fakt nemůže zásobovat celé Brno. Jo holt tehdy byli prodavači dobře organizovanou mafií a vzájemně si vycházeli vstříc. Kdo k nim tak nějak patřil, měl se dobře.

Později kolem roku 2000 jsem kupoval nový kazeťák už s přehrávačem CD. To už ovšem nebylo žádné dobrodružství, to jsem normálně přišel do obchodu, tam bylo k dispozici minimálně deset druhů přístrojů, já si vybral jeden za čtyři tisíce, což byl asi pětina mého tehdejšího platu a odcházel domů s novýma kazeťákem.

Mně ovšem takové nakupování normální nepřipadá, že místo do prodejny zamířím do skladu. Tenkrát to ovšem jinak nešlo. Přitom za komunistů byl trvalý chronický nedostatek mnoha druhů zboží normálním jevem. Jako pamětník o tom vím svoje. Z potravin nebyly v obchodech, čočka, fazole, jeden čas kakao, jindy sirupy atd. Také se stávalo, že v prodejnách jeden čas chyběly toaletní papír nebo dámské hygienické vložky. Jen pro známé byly kvalitní prací prášky.

Na konci osmdesátých let se stávaly velké fronty na barevné televize a auta značky Škoda favorit. Pamatuji si z té doby takový vtip. Před mototechnou (tehdejší prodejna aut) stojí fronta na Favority. Tu vyjde prodavač, a řekne, „kdo má dolary, může dovnitř.“ Jeden člověk se sebere a odjede favoritem, za chvíli vyjde prodavač znovu a řekne, „kdo má marky, může dovnitř.“ Tak tentokrát pět lidí odjede novými auty. Za chvíli prodavač vyjde znovu a ptá se, „tak kdo má VUML“ (Večerní univerzita marxismu leninismu – komunistická škola). Jeden človíček se nesměle přihlásí a prodavač na to, „tak pojdte sem, tady si stoupněte, a vy těm lidem vysvětlíte, proč favority nejsou.“

A to nebylo jen o nedostatkovém zboží, horší byly samozřejmě duchovní útisk a nesvoboda. Dost dobře tedy nechápu, jak někdo může obdivovat tuto hnusnou dobu. Jistě, soudruzi vysoce postavení komunisté měli k dispozici vlastní obchody, kde se daly koupit kvalitní potraviny a vůbec špičkové zboží, avšak ostatní lidé je nezajímali.

Je to také tak trochu má odpověď na včerejší blog pana Komárka.

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Díky za připomenutí. Díky své profesi jsem měl pacientku – vedoucí Ovoce-zelenina, kterou bolelo v zádech. Takže jsem najel na barterový obchod – Brufen za mandarinky pro děti. Bylo to oboustranně výhodné.
Ten fór jsem neznal.

Jiljí Záruba
3 měsíců před

Měl jsem kazetový magnetofon Tesla A3 od roku 1972. Nevím už ale, kolik stál a kde ho táta koupil, nejspíš ne po známosti, to jsme neměli. Přikoupil jsem si mikrofon a nahrával povídání, které jsme si poštou vyměňovali s jednou slovenskou dívkou, taková naše audiopošta to byla. Když jsem pak koncem 70. let potřeboval auto (kvůli škole), prodal jsem ho spolu se vším cennějším, co jsem měl, včetně podílu na družstevní byt pro budoucí výstavbu, a koupil si ojetinu… Jo, nebyla to lehká doba.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial