Radostný život v socialismu

Kolega Vlastimil Furst napsal dva podobně tématické články o „radostech“ života v socialistickém Československu. Právem jsou t.č. nejčtenější, neboť názory se různí. Rád bych tu mozaiku ještě doplnil ze svého pohledu.

V dobách mých začátků praxe (promoce 1985) existovala a dosud existuje v Ostravě Hornická poliklinika. Jak zní název, byla primárně zřízena pro potřeby koncernu OKD a její zaměstnance, z nichž horníci tvořili podstatné procento.

V té době ještě fungoval systém ústavů „národního zdraví“, a tak bylo možné pro vedení kteréhkoliv přesouvat lékaře a sestry tam, kam bylo právě potřeba i bez jejich souhlasu. Všichni věděli, že na zmíněnou Hornickou polikliniku se chodí de facto za trest. Důvod byl právě v „klientele“, kterou tvořili drsní chlapi, jež nešli pro ostré slovo daleko a nebylo vždy snadné jim vyhovět.

V době mých začátků byl jejich příjem zhruba 3x vyšší než můj. To neříkám ze závisti (osobně bych pro lehkou latentní klaustrofobii do šachty nikdy nefáral), ale pro dokreslení poměrů tehdejší doby. Jejich příjem se však ve značném procetu případů rozplynul po šichtě v nejbližších hospodách, kam chodili „spláchnout mour“. Jen málo těch mladých kluků nepodlehlo velkému příjmu peněz.

V roce 1987 jsem požádal svého šéfa oddělení, jestli bych si nemohl zkusit samostatnou neurologickou praxi ve zmíněné poliklinice. Dodnes pamatuji jeho údiv, protože jsem neměl žádný průšvih a byl jsem si jist, že je s mou činností sekundáře na oddělení spokojen. Podobně se nejspíše tvářil i tehdejší ředitel Městského ústavu „národního zdraví“. Souhlas jsem samozřejmě dostal.

Po pár týdnech jsem se „na frontě“ naučil mnohému. Pochopil jsem zrůdnost systému, který doslova „vytěžoval“ člověka, aby s ním pak zametl. Existuje totiž nemoc. zvaná vibrační neuropatie (vasoneurosa). Ta vzniká tím, že dotyčný jedinec drží pevně v rukách vibrující nástroj, což byla v dole sbíječka. Po pár letech (samozřejmě silně individuální údaj), pak následky prakticky znemožnily úchop ruky čehokoliv a člověk se stal nepoužitelný pro jakoukoliv manuální činnost.

V kapitalistické cizině, která člověka „vykořisťovala“, byl tento problém řešen tím, že horník byl po dvou letech přeřazen na práci mimo vibrace a do roka došlo k rekonvalescenci jeho periferních nervů a on se mohl zase vrátit. U nás se „jelo“ bez přestávky do nezvratného stavu. Bylo mi líto kluků, kteří v 35 letech byli prakticky odepsaní pro další život. jelikož potřeba vrátných nebyla tak četná, často končili jako alkoholici, schopní propít svůj důchod během prvního týdne.

Ony „zlaté časy socialismu“ měly své „mouchy“.

P.S. V květnu 1989 jsem skládal 1. atestaci v oboru. Tehdy byla součástí atestační zkoušky vedle odborné části i tzv zkouška z marxismu. Dostal jsem otázku nazvanou „závodní péče v ČSSR“. Zkoušející zřejmě čekal oslavnou triádu. Netušil, že proti němu sedí kdosi, kdo tenhle problém zná z praxe a nikoli teoreticky z příruček. Dodnes si pamatuji jeho obličej, když jsem to do něj pustil naplno. Dokladoval jsem mu tu zvrhlost, s níž jsou likvidováni mladí kluci systémem „vytěž a odhoď“ a to bez ohledu na proklamace, že „horník je pán“. Stejně jako na škole, i tady nade mnou nejspíše bděl Nejvyšší, neboť ten člověk po minutě odporu ztichnul a poslouchal s vyvalenýma očima. A zkoušku mi dal. Odborná část se již obešla bez komplikací.

Tento blog nechť laskavý čtenář bere jako doplnění dvou článků pana Vlastimila Fursta.

Subscribe
Upozornit na
guest

3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Alejandro Azamedo
1 měsíc před

Super, díky.

Last edited 1 měsíc před by Alejandro Azamedo
Hana Rybnická
Hana Rybnická
1 měsíc před

Vynikající, chapeau

Sona Bulbeck
1 měsíc před

Jj…a stale sa zabuda🤷‍♀️

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial