Vynikající historik Josef Šusta si krutý konec nezasloužil

Letos je tomu 150 let, co se 19. února 1874 v Třeboni narodil jeden z nejlepších českých historiků všech dob – profesor Josef Šusta. Bohužel, po II. světové válce s stal obětí štvanic a účelového honu na čarodějnice.

Již od mládí měl pozitivní vztah k schwarzenberskému knížecímu rodu a nelze se tomu divit. Jeho táta, také Josef Šusta, byl vrchním ředitelem třeboňského schwarzenberského panství a patřil k předním rybníkářským odborníkům v českých zemích. Josef Šusta mladší měl díky významnému postavení svého otce pěkné dětství, rodina byla materiálně zajištěna a patřila mezi vážené třeboňské občany.

Studoval první čtyři roky české gymnázium v Třeboni, později od kvinty po oktávu české gymnázium v Českých Budějovicích, které založil tamní vlastenecký biskup Jan Valerián Jirsík. Historik a univerzitní profesor zde má i pamětní desku mezi ostatními významnými absolventy. K jeho spolužákům patřil též pozdější československý prezident Emil Hácha, se kterým se sblížil, a od té doby trvalo přátelství mezi oběma muži až do jejich smrti v roce 1945.

Později absolvoval univerzitní studia historie spolu se svým vrstevníkem a rovněž vynikajícím historikem Josefem Pekařem na Filozofické fakultě tehdejší české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Oba patřili mezi nejlepší žáky profesora Jaroslava Golla, který je považován za zakladatele moderní české historické školy. Stali se z nich dobří přátelé, oba Josefové spolu slavívali v březnu jmeniny a nejednu lahev šampaňského přitom vypili.

Kritik Palackého, respektoval přínos Němců českým zemím

O tom, že třeboňský rodák patřil ke špičkám svého oboru, svědčí i fakt, že v pouhých 36 letech v roce 1910 se stal řádným profesorem všeobecných dějin na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Absolvoval též, podle disertační práce Martina Formánka na Karlově univerzitě, Josef Šusta – prezident České akademie věd a umění 1939 – 1945, studijní pobyty v Římě a ve Vídni.

Profesor Šusta patřil ke kritikům filozofickohistorické koncepce českých dějin Františka Palackého, kterou právem považoval za nevědeckou. Spolehlivě například doložil, že Palackého závěry o údajné holubičí povaze a demokratičnosti Slovanů jsou pouhým mýtem, které nemají oporu v pramenech.

Na rozdíl od dotyčného uznával přínos německé kolonizace českých zemí spočívající v zakládání měst, jež se staly významnými středověkými centry vzdělanosti a hospodářskými středisky. Uvědomoval si, že to byli rovněž Němci, kteří seznámili Čechy s vyspělou řemeslnou a zemědělskou výrobou. Byl si rovněž vědom toho, že k ekonomickému rozvoji českých zemí tehdy významně přispěl i německý finanční kapitál. Bohužel, na to později doplatil.

Jeho působení historika bylo mimořádně rozsáhlé. Zabýval se érou posledních Přemyslovců a Lucemburků ve svém proslulém díle Dvě knihy z českých dějin. Především se však věnoval světovými dějinami a napsal knihu Dějiny Evropy v letech 1812 – 1870. Tu tvoří souhrn jeho přednášek pro československé diplomaty, kteří působili v zahraničí. Tehdy se kladl velký důraz na jejich obecný rozhled a znalosti historie zemí, v nichž měli působit. Je rovněž autorem několika středoškolských učebnic dějepisu.

Zásadní podíl na skvělém zpracování světových dějin

Profesor Šusta byl hlavním redaktorem vynikajících Dějin lidstva. Šest dílů vycházelo postupně v třicátých a čtyřicátých letech minulého století a on ke každému z nich napsal rozsáhlou fundovanou předmluvu. Nacistická okupace se však negativně podepsala i na této tvorbě, a tak čtvrtý díl vyšel v silně zcenzurované podobě a poslední plánované dva díly, které měly mapovat období od francouzské revoluce v roce 1789 do konce I. světové války v roce 1918, už nebyly vydány vůbec. I přesto se jedná o dosud nejlepší a nepřekonané zpracování světové historie českými autory. Toto velké dílo vzniklo rovněž jako produkt soupeření Čechů s Němci. Němečtí historici začali v dvacátých letech minulého století vydávat desetidílné Weltgeschichte (Dějiny světa), načež jejich čeští kolegové prohlásili, že takového výkonu jsou schopni také a výsledkem byly právě Dějiny lidstva. Čili česko- německé střetávání vykazovalo i pozitivní výsledky.

Toto je Šustův úryvek z úvodu k pátému dílu (1450 – 1650) s názvem V Branách nového věku. „Renesanční Itálie stala se tak takřka novou duchovní vlastí tomuto výběru zaalpského vzdělanectva, pokladnici jedině pravého umění a lepších metod duševní práce, jejichž nadšení vyznavači se zároveň stavějí v přezíravě sebevědomý postoj vůči starší goticko-scholastické tradici. Tím vzniká z jádra národně italských podnětů nová, univerzálně-evropská duševnost humanistická, která na předělu 15. a 16. věku u rozličných národů vytváří společné, až k typické uniformitě sklonné ovzduší intelektuálně-estetické.“

Josef Šusta vystoupil z katolické církve, nicméně, jak uvádí Ferdinand Peroutka ve svém III. díle Budování státu, profesoři Pekař a Šusta se postavili proti nové Církvi československé hlásící se k odkazu mistra Jana Husa a české reformaci, kterou tvořili především odpadlíci od katolíků. Oba měli obavy z náboženského boje a oslabení státu, které by následovalo. Také se jim zdálo, že duchovní základy nové náboženské společnosti byly slabé a nepřesvědčivé. Šusta tak učinil v článku Nová církev, který vyšel v agrárnickém deníku Venkov 11. ledna 1920 a rovněž upozornil na možnou hrozbu, že by tento krok mohl uškodit mladému státu v zahraničí.

Nebyl zrádcem za okupace, přesto spáchal sebevraždu

Historik Šusta působil krátce i v politice. V letech 1920 – 21 byl v úřednické vládě Jana Černého ministrem školství a národní osvěty. V éře Protektorátu Čechy a Morava se v roce 1939 stal prezidentem České akademie věd a umění, což se mu stalo osudným. On se sice snažil i v dusivé atmosféře pod vlajkou hákového kříže co nejvíc prosazovat české umění a vědu, a odolávat politickým tlakům, což se mu celkem dařilo, jenomže to na této pozici nešlo bez ústupků vládnoucí moci. Často musel vzdorovat brutálnímu a nevybíravému nátlaku českých kolaborantů a německých okupantů. V žádném případě to však nebyl zrádce typu Emanuela Moravce, který by otevřeně podporoval nacistický režim.

Jenomže někteří jedinci si po osvobození buď neuvědomili situaci, v jaké se profesor Šusta nacházel, nebo na něj záměrně útočili. Takoví lidé se často vyznačovali tím, že za německé nadvlády v lepším případě žádnou odbojovou činnost nevyvíjeli a pluli s davem, v horším případě se jejich chování dalo považovat rovnou za kolaboraci s nacismem. Je možné, že i v Šustově případě se jednalo o záměrnou poválečnou kampaň proti nekomunistickým intelektuálům spočívající v nespravedlivém a účelovém obviňování z kolaborace s cílem zakrýt daleko horší případy spolupráce s nacisty u těch, kteří se po květnu 1945 stali držiteli správné „rudé knížky“.

Je velkou nehorázností, že se Šustovi rovněž vytýkaly předchozí vědecké práce, ve kterých přesvědčivě doložil pozitivní význam německé kolonizace českých zemí v 13. století. Za prvé, tyto teze vyslovil už dávno před nástupem nacistů k moci, za druhé, je hrozné, že byl šikanován za seriózní bádání a historickou pravdu.

Každopádně štvanice v tisku profesor Josef Šusta dlouho nevydržel a jen několik týdnů po osvobození se 27.května 1945 zabil skokem do Vltavy z Hlávkova mostu v Praze. Jeho tělo našli až po čtyřech dnech v Roztokách u Prahy. Pohřbený je na hřbitově Šárka u kostela svatého Matěje v pražských Dejvicích.

Čelil jsem hrubému násilí

V dopise, který uvedl web temata.rozhlas.cz, vysvětluje Josef Šusta tehdejšímu ministrovi školství a národní osvěty Zdeňku Nejedlému svůj nezvratný úmysl: Před odchodem ze života, obracím se k Vám s prosbou, k níž mne vede důvěra ve Vaše ušlechtilé cítění a pochopení. Ohrožen úplným rozvratem duševních sil volím dobrovolnou smrt a můžete v tom rozhodnutí viděti i pokus o odčinění slabosti, které jsem snad podlehl v těžké válečné době. Ujišťuji Vás však s plnou odpovědností toho, který stojí před prahem věčnosti, že cokoliv jsem tu učinil, vše se stalo nejen pod neodolatelným tlakem hrubého násilí, nýbrž také z přesvědčení, že tím mohu aspoň trochu zachraňovati naši inteligenci před úplným vyhubením, které jí podle mého přesvědčení hrozilo zcela podle vzoru Polska. Jednal jsem v domnění, že nemohu činiti jinak před svým svědomím na zodpovědném místě, na něž mne krutý osud postavil. Mýlil-li jsem se v tom, splácím svým dobrovolným odchodem svůj dluh, a prosím Vás, pane ministře, abyste mi uvěřil a vzal, pokud Vám bude lze, v tom smyslu v laskavou ochranu moji těžce stiženou rodinu i památku mého vědeckého díla, jež bylo cele zasvěceno službě vlasti.“

Zdroje:

https://temata.rozhlas.cz/prvorepublikove-dejepisectvi-u-mikrofonu-8093532/2

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/52930/140028594.pdf?sequence=5&isAllowed=y

Dějiny lidstva, díl V, V branách nového věku, kolektiv autorů, nakladatelství Melantrich, Praha 1938

Budování státu III., Ferdinand Peroutka, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1991

Noviny Venkov, 11. ledna 1920, Praha

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
4 měsíců před

Díky za rozšíření obzorů. Honzo.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial