Přes sto mrtvých při srážce vlaků, vina jednotlivců či komunistů?

Bylo to druhé nejhorší železniční neštěstí v historii českých zemí. Stalo se před 70 lety na Štědrý den u Šakvic na Břeclavsku a zavinili ji opilí strojvedoucí s topičem. Je příznačné, že komunistického prezidenta Zápotockého oběti nezajímaly.

Kolem jedné hodiny hodiny ráno 24. prosince 1953 zastavil před vjezdovým návěstidlem u železniční stanice Šakvice osobní vlak 718 jedoucí z Brna do Břeclavi. Měl velké zpoždění a tady měl počkat, až Šakvicemi projede rychlík z Bratislavy do Prahy. Jenomže za osobním vlakem jel po stejné koleji rychlík R4 z Prahy do Bratislavy, který do něj zezadu narazil. Následky byly děsivé, 103 mrtvých, podle jiných pramenů dokonce 106 mrtvých a mnoho desítek zraněných, Na počet obětí tuto tragédii překonalo o sedm let později železniční neštěstí u Stéblové na Pardubicku, při kterém zahynulo 118 lidí.

Média a prezident Zápotocký drželi bobříka mlčení

Typické bylo mlčení tehdejších komunistických mocipánů. Potvrzuje to ve svých pamětech vydaných knižně pod názvem V zajetí stalinismu brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek. Dne 24. prosince 1953 si poznamenal. Dnes se v Brně rozlétla zpráva o velkém železničním neštěstí kdesi u Břeclavi, Prý zahynulo na sto lidí, v novinách ani zmínka. O tři dny později 27. prosince píše: Poněvadž nyní o svátcích nevycházejí noviny, máme zprávy o železničním katastrofě u Šakvic jenom ze zahraničního rozhlasu a z ústního podání. Mluví se o tom po celém městě. Údaje o mrtvých se pohybují od sto padesáti až do dvou set. Brněnské nemocnice jsou plny raněných, ale odváželi prý je i do nemocnice v Bratislavě, Břeclavi, Hodoníně a Valticích.

V našem rozhlase jsem dosud neslyšel ani zmínku o tom, co podnikla vláda, Zápotocký se neozval… Další den pak Jeřábek konstatoval: Prezident Zápotocký je příliš zaměstnán, nežli aby mohl projevit účast pozůstalým po obětech největší železniční katastrofy, jaká se kdy u nás udála. Konečně 3. ledna 1954 čteme: Teprve opožděně se dozvídáme o dalším vánočním neštěstí, které se stalo na nechráněném a neosvětleném nástupišti v Hulíně. Vlak prý tam najel do obecenstva a zahynulo 12 lidí. Tyto záznamy jsou na stranách 243 – 245.

V článku na webu eurozpravy.cz je uvedeno, že v Rudém právu vyšla 27. prosince drobná zprávička s titulem Úřední zpráva ministerstva dopravy“. Stálo v ní: „Dne 24. prosince 1953 se událo železniční neštěstí na trati Brno-Břeclav. K neštěstí došlo v noční době, o 1 hodině v noci, kdy rychlík jedoucí z Prahy přes Brno a Břeclav do Bratislavy najel u stanice Šakvice na osobní vlak. Je větší počet mrtvých a raněných. (…)“. Čili alibisticky nebyl ani uveden přesný počet obětí a je možné, že tuto noticku nenápadně zastrčenou na velké plachtě komunistického deníku spisovatel Jeřábek jednoduše přehlédl. To se mohlo stát. Nebylo v zájmu „budovatelského nadšení“ komunistů nějak rozsáhle zveřejňovat negativní události.

Srovnejme to se současností. Z takovéto obrovské tragédie by byly v novinách otvíráky na prvních stranách s palcovými titulky, a média by z toho žila dlouhou dobu. Rozhovory s přímými účastníky, názory odborníků atd. Něco takového však v té pochmurné době nebylo možné.

Co se vlastně tenkrát v Šakvicích stalo? Mám obavu, že se o tom pořád ještě neví dost,“ uvedl v článku na iDNES.cz historik Ladislav Valihrach, který se v posledních letech dopátral patrně všech po léta tajených materiálů. V roce 1953, tedy v době tvrdého komunistického režimu, se o tak strašné nehodě vůbec nesmělo psát, neexistují patrně žádné fotografie ani film a vyšetřovací spisy o celé záležitosti byly všechny v režimu tajné.

Železniční stanice Šakvice leží na dvojkolejné nyní elektrifikované hlavní trati Brno – Břeclav, která je součástí důležitého spojení mezi Prahou a Bratislavou. Začátkem osmdesátých let jsem jako student břeclavské dopravní průmyslovky jezdil denně vlakem mezi Brnem, kde jsem bydlel, a Břeclaví. Tuto trať znám proto velice dobře. Navíc jsem v několika tamních stanicích, například v Rajhradě nebo Modřicích, absolvoval praxe na pozici výpravčího. Tato trať byla tehdy vybavena tzv. poloautomatickým hradlovým blokem, stanice pak elektromechanickým zabezpečovacím zařízením s řídícími přístroji a závislými výhybkářskými přístroji na stavědlech. V Rajhradě jsem si všiml, že zdejší řídící přístroj, kterým výpravčí staví vlakové cesty, byl vyroben v roce 1934. Takže zmíněné zabezpečení zde bylo od třicátých let minulého století a přetrvalo až do poloviny osmdesátých let, kdy bylo nahrazeno modernějším.

Opilci spali, rychlík zezadu zmasakroval osobní vlak

Fungovalo zde tedy i v době šakvického neštěstí. Dal jsem něj odkaz na Wikipedii. Zjednodušeně laicky řečeno neumožňuje ve stanicích přestavovaní výhybek v již postavené vlakové cestě. Dál zabraňuje přestavění návěstidla do polohy volno, pokud se před ním v prostorovém oddílu nachází vlak a je tedy obsazen.

Takže můj výklad železničního masakru je následující. U mechanického vjezdového návěstidla před stanicí Šakvice zastavil zpožděný osobní vlak z Brna do Břeclavi. Šakvický výpravčí jej nechal stát proto, že od Břeclavi se blížil rychlík z Bratislavy do Prahy, který logicky dostal před osobákem přednost. Důvod byl zřejmě také v tom, že kolej, po které rychlík projížděl, byla blíž ke staniční budově, a tak osobní vlak zůstal stát před stanicí, aby nebyli ohroženi vystupující a nastupující cestující.

Za osobákem se však řítil rychlík z Prahy do Bratislavy, který jej pravděpodobně měl v Šakvicích předjet. Kvůli situaci u Šakvic dal výpravčí v předcházející stanici Vranovice rychlíku R4 ruční návěst „Nekraťte pravidelnou jízdní dobu“, což je příkaz strojvedoucímu, aby dodržel pravidelnou jízdní dobu, tedy aby moc nespěchal. Jenomže strojvedoucí rychlíku Ambroz Růžička a topič Štefan Adamec vypili dva a půl litrů červeného vína, opili se a usnuli. Rychlík se nekontrolovatelně řítil dál a nezastavil ani před mechanickým návěstidlem v poloze stůj na hradle, které bylo mezi oběma stanicemi. Rozdělovalo tak tento úsek na dva prostorové traťové oddíly, a umožňovalo, aby mezi Vranovicemi a Šakvicemi mohly být v jednom směru místo jednoho dva vlaky. Hradlař se velmi pravděpodobně snažil zabránit katastrofě tím, že okamžitě telefonoval výpravčímu do Šakvic a řekl mu, co se stalo. Šakvický výpravčí sice rychle zareagoval a umožnil osobnímu vlaku vjezd do stanice, jenomže už bylo pozdě. Rychlík zezadu v téměř devadesátikilometrové rychlosti vrazil do osobního vlaku a jeho vagóny těžká parní rychlíková lokomotiva rozdrtila napadrť.

Oba viníci nehodu přežili a byli odsouzeni, spolu s nimi pak vlakvedoucí Josef Hubač, který mohl vlak zastavit. Strojvedoucí Růžička dostal pět let vězení, topič Adamec čtyři léta a Hubač vyfasoval tři roky za mřížemi. Na padesátá léta to bylo překvapivě málo. Spekulovalo se o tom, že to bylo kvůli tomu, že Růžička byl členem komunistické strany a otcem cyklistického reprezentanta a účastníka Závodů míru Vlastimila Růžičky.

Je jasné, že tuto hroznou tragédii zavinili dva opilci a alkohol usmrcuje nejen na železnici a v každé době. Mimochodem o opilství strojvedoucího a topiče se média tenkrát jaksi nezmínila, akorát některá uvedla, že neštěstí zavinila lokomotivní četa, protože prý byla unavena, jelikož místo předepsaného odpočinku trávila čas v Praze sháněním vánočních dárků. I to je možné, ovšem hlavní příčinou srážky byla bujará konzumace vína.

Železnice za komunistů byly v rozkladu

Nicméně, stav železnic byl katastrofální. Tak, jako jiné oblasti i železniční doprava trpěla následkem komunistických čistek po únoru 1948, kdy své posty u tehdejších Československých státních drah (ČSD) musely opustit tisíce osvědčených a vzdělaných odborníků, kteří byli nahrazováni nezkušenými nevzdělanými lidmi, za to se správnou rudou legitimací v kapse. Čestmír Jeřábek k tomu ve své knize na str. 240 v zápise z 6. prosince 1953 uvádí. Kapitolou pro sebe jsou naše železnice. Jejich inventář se neobnovuje, proto je železniční doprava v úplném rozkladu a jedno neštěstí stíhá druhé. Rychlíky mezi Prahou, Brnem a Bratislavou mívají dvouhodinové i větší zpoždění…

Železniční neštěstí s mrtvými v byly v padesátých letech velmi časté. Pravdou je, že celková atmosféra na dráze v důsledku brutálních personálních čistek byla hodně špatná, a to se projevilo i na chování zaměstnanců. Nekázeň a porušovaní předpisů se staly častými jevy. Důsledky byly zřejmé. Takže komunistická moc má svůj díl viny na tom, co negativního se nejen na železnici dělo. I ze vzpomínek pamětníků je patrné, v padesátých letech panoval na dráze šílený šlendrián. Předtím, za první republiky i za Rakouska neexistovalo, aby se strojvedoucí, topiči a vůbec vlakový personál s odpuštěním ožrali jako dobytek.

Kdyby taková anarchie panovala na železnici v současnosti, média by spustila masivní kampaň za okamžitou demisi ministra dopravy. Tehdejší šéf resortu Antonín Pospíšil však vydržel na svém postu až do roku 1958, kdy převzal vedení ministerstva energetiky.

Zdroje:

V zajetí stalinismu, Čestmír Jeřábek, nakladatelství Barrister&Principal, Brno 2008

https://mojebrno.jecool.net/inka–morava-sakvice-1953.html

https://eurozpravy.cz/domaci/pred-70-lety-o-vanocich-doslo-k-tragedii-na-zeleznici-u-sakvic-zahynulo-vice-nez-100-lidi.sf5edzvx

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/pred-60-lety-zahynulo-na-stedry-den-106-cestujicich.A131221_2014729_brno-zpravy_eko

Československá společnost v 50. letech: TOTALITA

https://cs.wikipedia.org/wiki/Poloautomatick%C3%BD_blok

https://cs.wikipedia.org/wiki/Elektromechanick%C3%A9_zabezpe%C4%8Dovac%C3%AD_za%C5%99%C3%ADzen%C3%AD

Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
5 měsíců před

Honzo, díky za doplnění znalostí o tomhle neštěstí. Jak příznačné, že se o tom moc neví. Vždyť přeci socialistický člověk nepotřebuje tahleta chmurná sdělení…..

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial