Až se rozsvítí vánoční hvězda

Temné dny těžce padají na lidskou duši. O to hůře, když se k tomu přidá počasí, které je spíše dušičkové než vánoční. Všechno zlé však jednou skončí.

Jindy potemnělé náměstí ozařovalo světlo hrající studeným nebo teplým odstínem bílé či žluté. Místo ohraničoval čtverec vytvořený z historických domů postavených v předminulém století. Krásně zrekonstruované fasády v létě lákaly davy turistů. Teď místo zelo prázdnotou.

Všude ležel jemný poprašek sněhu, který podtrhoval vánoční atmosféru. Uprostřed náměstí stálo několik náhodně rozestavěných dřevěných stánků, které z radniční věže vypadaly jako krabičky sirek rozházené po bílém koberci.

V půlnočním čase obchodníci dávno zavřeli a malé městečko spalo. Nepočítáme-li dívku stojící před několik metrů vysokou jedlí. Se zakloněnou hlavou si s úžasem prohlížela vánoční hvězdu v její špici.

Její pět cípů svítilo teplým žlutým světlem. Tak silným, že na stromku by nebyly potřeba žádné žárovky. Dívku síla světla fascinovala, připadalo jí, že se v něm koupe. Z obdivu ji vytrhlo zakašlání za zády.

Prudce se otočila. Stál za ní mladý muž v dlouhém černém kabátu. Na hlavě měl do strany posunutou bekovku, pod kterou mu svítily oči. Odrážela se v nich záře vánoční hvězdy.

„Pardon,“ zvedl ruku. „Nechtěl jsem vás vylekat. Vzduch je studený, má asi pět stupňů pod nulou a mě najednou zaškrábalo v krku.“

Dívka si uvědomila, že v obličeji musí musí působit vyplašeně. Usmála se.

„Nic se neděje. Právě jsem si prohlížela hvězdu.“ Ukázala prstem nahoru. „Moc se mi líbí.“

Líbil se jí i mladík, a potěšující byla i jeho omluva. Uvědomila si, že jsou asi stejně staří, oba mohli mít něco kolem třicítky.

„Mám ráda klid a ticho ve vánoční atmosféře. Proto sem chodím až o půlnoci.“

„Než se dostanete domů, prochladnete. Vždyť mrzne, až praští,“ konstatoval mladík a konečně si dívku pořádně prohlédl.

Dlouhé a černé vlasy jí překrývala pletená čepice. Z tváře dívce vyzařovalo podobné světlo, jako z vánoční hvězdy. Mladík sice neviděl její postavu, ale tušil, že pod kožíškem, v jehož kapsách měla vraženy ruce bez rukavic, se skrývá štíhlé tělo.

Zavrtěla hlavou. „Neprochladnu. Bydlím kousek odtud. Za pár minut se zahřeji vaječňákem.“

„S jakým rumem?“ Zeptal se.

Zachichotala se. “ S tím v akci.“

„A potom, co bych dělala sama doma.“ Leda se mazlila s kočkou, pomyslela si.

„Taky jsem doma sám a nemám co dělat.“ Leda si pustil porno, pomyslel si.

Otočila se znova ke stromku a hlavu zaklonila dozadu. „Je nádherný, viďte.“

Stoupl si vedle ní a taky zaklonil hlavu.

Oba stáli a pozorovali zářící vánoční hvězdu. Sice se na ni dívali, ale přitom ani jeden ji už nevnímal. Mysleli jeden na druhého.

Dívka podupávala nohama, aby se zahřála. Najednou jí ujel podpatek kozačky na kousku ledu skrývajícím se pod tenkým bílým popraškem. Vyjekla a rychle vytáhla ruce z kapes. Ztracenou rovnováhu dívce pomohl najít mladík, který zachytil její dlaň do své. Už ji nepustil.

Ještě chvíli před sebou rozpačitě předstírali pozorování hvězdy. Cítili teplo toho druhého, až se zdálo, že krevní oběhy muže a ženy se spojily v jeden. Každý z dvojice žil sám a chyběly mu doteky a pohlazení.

Potom mladík dívku doprovodil domů. Bydlela v pronájmu, v jednom starém domu na náměstí, ve vedlejším on sám. Došlo mu, že si jí nikdy nevšiml. Možná hloubali a přemýšleli ve svém nitru o svém přání potkat milovanou osobu tak silně, že přestali vnímat svoje okolí. Nebo prostě neměli štěstí.

„Dobrou noc,“ popřál jí, „mimochodem, jsem Petr.“

„Táňa, měj se fajn.“ Zavřela dveře od domu, opřela se o ně a zavřela oči.

Aniž by se domluvili, další den se zase potkali pod vánoční hvězdou. Zdálo se, že září silněji než předešlý den. Nejprve se pozdravili. Petr se naklonil a lehce Táňu políbil na tvář. Nebránila se, jen jí zčervenaly líce, za což ovšem možná mohl slabý mrazík.

Další den popíjeli pod vánočním stromem vaječný koňak, který Táňa přinesla z domu. Ještě silnější světlo pěticípé hvězdy způsobovalo stíny za postavami mladé dvojice. Mazlily se a proplétaly, podle toho jak Petr a Táňa podupávali nohama a kroužili kolem sebe. Na rozdíl od stínů ani jeden nenašel odvahu se druhého dotknout.

Den před Štědrým večerem se zase sešli pod stromečkem. Hvězda tentokrát zářila tak, že musela být vidět mimozemskou civilizací z jiného vesmíru.

„Budu dnes sama. Měla jsem jet k rodičům, ale zítra večer mám směnu v nemocnici,“ řekla Táňa.

Petr pokýval hlavou. „Vidím, že to máme podobně. Jsem v práci nejmladší a bez rodiny, takže mám na svátek službu. Taky nemám kam odjet. Do práce nastupuji už ráno a mám čtyřiadvacítku.“ Pracoval jako recepční na hotelu. „Nechápu, že lidi nejsou na nejhezčí den v roce doma.“ Potom se osmělil. „Můžu tě k sobě pozvat? Měla bys čas?“

Začervenala se. „Měla. Ale jestli to nevadí, pozvu tě já. Ještě jsem nedala kočce granule.“

„A nesežere mě?“

Táňa se usmála. „Neboj se. Je to typická česká micka. Ty jsou hodné.“

Když odemkla a otevírala dveře bytu, Petr stál za ní. Ztuhla, protože mladík se k ní těsně přitiskl a obejmul ji rukama kolem břicha. Políbil Táňu na krk. V tom dívce pod nohama zamňoukala kočka. Jemně Petra odstrčila. Sehnula se, vzala zvíře do náruče a zavřela do koupelny.

Přitiskla k Petrovi svůj obličej. Jazykem vnikla mezi jeho rty. Potom ho vzala za ruku a táhla do ložnice. Cestou z předsíně k posteli nechávali na zemi kusy oblečení, jako když si Jeníček s Mařenkou drobečky v lese značili svou trasu.

V posteli se na sebe vrhli už nazí. Jeden se nemohl nasytit druhého. Mladík ještě žádnou ženu nikdy neměl. Táňa nic nepoznala a jemně Petra vedla k cíli. Lehla si na záda a nedočkavě rozevřela nohy. Mladík se třásl, přesto do ní prudce vnikl hned napoprvé.

Divoké milování dvojice trvalo jenom pár minut. Během něj oba jen tiše vzdychali. Na konec Petr při orgasmu silně stiskl okraj postele a zasténal, zato Táňa se jen nepatrně zachvěla.

Teď vypadali jako dva propletené stíny na náměstí pod vánoční hvězdou…

Petr se otočil na druhou stranu a hned usnul. Táňa potichu vstala, odešla do koupelny pustit kočku a nasypat ji jídlo do misky. Při cestě zpátky zvedla Petrovo triko. Přičichla k němu se zavřenýma očima. Snažila se zachytit jeho vůni, která ji vzrušovala. Nakonec si tričko na sebe natáhla.

Ráno se probudili zároveň. Dívka se k mladíkovi přitulila a chtěla se pomazlit. Petr se podíval na hodinky a vykřikl: „Musím letět, provozní mě roztrhne!“ Vyskočil z postele, když v tom zpod postele vyběhla kočka a otřela se Petrovi o nohu. Hrubě ji odstrčil nohou a vykřikl: „Táhni!“ Popadl kabát a než vyběhl z bytu, otočil se k Táně. „Promiň,“ zašeptal. „Musím.“

Zaražená dívka osaměla. Měla na sobě stále Petrovo triko, nestihl si ho při rychlém odchodu vzít. Šla si lehnout zpátky do postele, měla čas do odpoledne. Přitáhla si peřinu pevně pod bradu, než na ni vyskočila kočka. Táňa ji hladila za ušima. Zase se mazlím s tebou, pomyslela si, než usnula.

Zdál se jí sen, v kterém stála u kuchyňské linky. Okno zakrývala postava muže. Nešlo mu vidět do tváře, jen za zády mu svítilo teplé žluté světlo, které pronikalo do každého koutu místnosti. Muž udělal několik kroků doprostřed kuchyně, naklonil se nad dívku a zařval: „Táhni!!!“ Než se ukázal jeho obličej, všechno zhaslo a Táňa se probudila. Ihned vstala, s odporem si svlékla Petrovo triko a nacpala je do koše. Kdesi hluboko v žaludku měla kámen a v ústech žluč. Cítila se ponížená a měla strach.

Den po Štědrém večeru začalo ráno silně pršet a lilo až do večera. Zvedl se vítr a Táně s hlavou v kapuci do obličeje vháněl kapky vody, ostré jako jehličky. Donesla si placatku s vaječným koňakem, ale jen pro sebe. Petr se neozval, nezavolal a ani ji nenavštívil. Dívka byla ráda. Stále ji znělo v uších jeho „Táhni!“.

Vánoční hvězda najednou zhasla.

Obloha potemněla a z běžného deště se stal silný liják. Táňa se celá promočená rozběhla domů. Na náměstí se už vytvořily kaluže. Při každém jejím kroku se voda rozstříkla na všechny strany. Dívce najednou ujela noha a ztratila rovnováhu. Tentokrát tu ale nebyl nikdo, kdo by ji chytil za ruku a podržel. Z prstů jí vyklouzla placatka se zbytkem vaječného koňaku. Rozbila se o obrubník a žlutý obsah se vylil do potoka vytvořeného z deště se zbytky sněhu a ledu a vtékajícího do kanálu.

Táňa se svlékla v předsíni, podívala se na hromadu mokrých hadrů, sedla si na zem a rozplakala se. Kočka se k ní něžně přitulila, ale mlčela. Jen potichu vrněla a nechala na sebe padat kapky slz.

Dívka druhý den zase strávila ve službě v nemocnici. Celé dopoledne vítr lomcoval okny, do jejichž skel narážel déšť s krupičkami ledu. Přes den jí bylo těžko na duši. Když však předávala službu v sesterně, nastala prudká změna.

Vítr se utišil, přestalo pršet a venku vysvitlo slunce. Sice na krátkou chvíli. protože v pozdním odpoledni se hned zešeřilo, ale Táně přestalo být smutno.

Cestou domů se vydala přes náměstí s dobrou náladou. Bylo sice pořád plné kaluží, ale ty už šly vidět, protože obloha nebyla temná, jako předešlého dne. Táňa už zdálky spatřila mužskou postavu se zakloněnou hlavou, pozorující pohaslou vánoční hvězdu.

Bože, snad to není on, řekla si v duchu a přidala do kroku. Chtěla sklopit hlavu, ale náhle spatřila, že to není Petr, ale jiný mladík. Prohlédla si ho z profilu. Byl mladší než Petr. Otočil k Táně hlavu a ona uviděla v jeho laskavých očích malé jiskřičky. Připadlo ji, že jde o vyhaslý odlesk vánoční hvězdy. Oba se na sebe usmáli.

Stoupla si vedle něho a taky zaklonila hlavu, aby se podívala na vršek stromu.

Čekající kočka v předsíni mňoukla, lehla si na záda a vrněla.

V tom se vánoční hvězda znovu prudce rozzářila s tak velkou intenzitou, že ji musel vidět každý člověk v celé zemi.

Po každém temném dni znovu vyjde slunce, nechá všechno špatné za sebou a přinese naději na lepší zítřek.

Psáno pro čtenáře Blogosféry a iDNES.cz

Přeji všem lidem pokojné prožití vánočních svátků s pohledem na další den, kdy temnotu vystřídá světlo a zlo láska.

Z filmu Láska nebeská, píseň Všechno co chci k vánocům, jsi ty. Zdroj: YouTube.cz:

Náhledové foto: Vytvořeno autorem článku s pomocí generátoru obrázků umělé inteligence

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Soňa Bulbeck
5 měsíců před

Ďakujem krásne za trochu iný vianočný príbeh…aj za obrázok…podobný, mnou ručne vyšívaný, dostal odo mňa na Vianoce môj najmladší vnuk…vždy mu bude pripomínať, že čo je dôležité, je očiam neviditeľné a že hviezdy sa dokážu smiať…a nielen to…

Tomáš Vodvářka
Admin
5 měsíců před

Píšete fajn, Honzo. Pěkné svátky….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial