Listopad 1989 v emocích

Většina lidí to tak má. Události, které prožil, tak nějak ztrácejí přesnou časovou kontinuitu a zůstávají jen emoce, často z obou stran spektra. A ty z negativního pólu milosrdný mozek postupně maže.

Každý z lidí, kteří netrpí vrozenou poruchou ztráty empatie a nepatří do malé skupiny deprivantů, je schopen si vzpomenout na přelomové chvíle vlastního žití. Svatba s milovanou bytostí, s níž chceme v daný okamžik prožít celý svůj život, narození dítěte, které převrátí dosavadní život vzhůru nohama. Kupříkladu i dokončení studií na vybrané vysoké škole, kdy se tak nějak zakončí etapa života, nazvaná dětství a dospívání atd.

U dalších je to třeba okamžik, kdy dojde do cíle pouti, kterou si sám vybral a na které strávil sám několik týdnu s náhle podarovaným časem, v němž si uvědomí, proč je vlastně na světě a co ještě od zbytku svého žití očekává. Setkání s výjimečným člověkem, který vám najednou otevře nečekaný obzor, který sice existuje, ale na nějž pod náporem všednosti a starostí prostě nedohlédnete.

V listopadu 1989 se události začaly hrnout jako z protržené přehrady. Nástup Solidarity v Polsku do vlády, nájezdy občanů NDR na německou ambasádu v Praze, odkud vlak zamířil do západního Německa a otevření hranic v Maďarsku, kudy projížděli do Rakouska. Pád berlínské zdi, skanzenu totality, která bránila svým občanům projít do druhé části rozděleného města a světa.

U nás zmlácení studentského průvodu, zmatené pobíhání Miroslava Štěpána, tajemníka pražské organizace KSČ, po továrnách, odkud byl v přímém přenosu vypískán dělníky, tupé pohledy Husáka a Jakeše, kteří stále nechápali, proč lidé chodí do ulic, když se podařilo nezměrným úsilím strany a vlády dodat do prodejen dámské vložky a toalietní papír. A narvané Václavské náměstí a poté milión lidí na Letné, kde jsme náhle viděli ty, kteří byli padajícím režimem vězněni a ostrakizováni.

Nicméně – pro mne největší emocí byl pochod Václava Havla po zvolení hlavou státu dne 29.12.1959 po Hradčanském nádvoří, kdy jeho kalhoty končily nad kotníky. Seděli jsem tenkrát s kolegy, sestřičkami a pacienty na chodbě, kde byla jediná televize na patře. Primář zrušil vizitu, protože na pokojích stejně nikdo nebyl. A všichni seděli přilepení k židlím a stěnám.

Protože pro mnohé – i pro mne – to byl ten jeden z nejsilnějších okamžiků života, toho, o kterém víme, že jich v lidském žití není mnoho a že je třeba si jej pořádně užít. Vědomí, že právě prožíváme konec sviňského režimu, dusícího svobodu, kreativitu a lidského ducha.

Lionel Goldstein v e své hře Pan Halpern a pan Johnson vkládá do úst hlavního hrdiny větu. „Víte, lidský život se neměří časem, ale přelomovými okamžiky jeho života.“

Což může potvrdit prakticky každý z nás.

Hezký dnešní svátek.

Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Sona Bulbeck
7 měsíců před

Dakujem Tome…presne tak to vnimam aj ja🙏🏻

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial