Husité jako hrdinové či banda lupičů a vrahů?

Nejslavnější období našich dějin nebo naopak epocha nejhorší národní katastrofy? Takto razantně a protichůdně hodnotí Češi husitství. Toto období stále rozděluje českou společnost.

Pro jedny jsou husité hrdinové, pro druhé náboženskými fanatiky a zločinci. Jedno moudré přísloví praví „každá krajnost je škodlivá“ a to platí i pro historii.

Husité patří k našim dějinám a zaslouží si objektivní zhodnocení bez extrémistických krajností, tedy bez nekritického obdivování na straně jedné, tak bez příkrého odsuzování na straně druhé. Je ovšem pravdou, že mnoho lidí vidí v husitech vrahy a teroristy. K těm patřil i kníže Karel IV. Schwarzenberg, praděd současného Karla Schwarzenberga, který v roce 1889 na zasedání českého zemského sněmu prohlásil: „My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století, a my, Schwarzenbergové, budeme bojovat proti všem novohusitům s touže rázností jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům.“

Příčiny husitství

Stoupenci mistra Jana Husa upáleného v Kostnici se s jeho mučednickou smrtí nesmířili a považovali to za urážku českých zemí. O sobě mínili, že jsou lepšími křesťany než Husovi soudci a nezpochybnitelné zlořády v tehdejší katolické církvi, které bezpochyby existovaly, začali řešit zbraněmi.

Nutno konstatovat, že jedním z hlavních viníků vypuknutí husitských bouří byl i slabý a neschopný panovník – český král Václav IV, který nedokázal tehdejším vážným společenským problémům čelit. Je potřeba poctivě a pravdivě si přiznat, že daleko silnější osobností s větším rozhledem a politickým talentem byl jeho mladší bratr Zikmund, který vládl v Uhrách. Ovšem nejvýraznější osobností mezi tehdejšími Lucemburky byl moravský markrabě Jošt, syn mladšího bratra císaře Karla IV. Jana Jindřicha, tedy Zikmundův a Václavův bratranec. Ten díky svým schopnostem, získal v roce 1410 římskou královskou korunu, o kterou Václav deset let předtím kvůli lenosti a nemohoucnosti přišel. A Jošt již roku 1393 vybízel české panstvo k Václavovu svržení. „Což nevidíte, jak Uhry kvetou, Zikmunda za českého krále místo Václava,“ burcoval ke státnímu převratu.

Husitství nebylo jednotným hnutím, ale tvořilo jej několik různých směrů (pražané, táborité, sirotci atd.), jehož zástupci se shodli na základním společném programu, kterým byly proslulé čtyři pražské artikuly.

  1. Aby slovo Boží v českém království svobodně hlásáno bylo.

  2. Aby svátost těla božího a krve boží pod obojí způsobou totiž chleba a vína byla podávána.

  3. Aby skončilo světské panování kněžstva nad zbožím časným.

  4. Aby všichni hříchové smrtelní protivíce se zákonu Božímu trestáni byli.

S vtipem a nadhledem sobě vlastním to popsal v jednom ze svých vynikajících epigramů Karel Havlíček Borovský.

Proč vznikly husitské rvačky,

rozhodnout se při nich mělo,

zda se má jíst boží tělo

s omáčkou či bez omáčky.

Je tedy patrné, že husitství bylo především hnutím náboženským a husité se dostali do války s celou Evropou, protože se považovali za lepší křesťany než ti ostatní. Nepochybujme o to, že mezi představiteli „kalicha“, byli úctyhodní mužové, kteří si upřímně přáli nápravu církve.

Žižka vzorem pro generála Pattona

Jaké byly klady a zápory tohoto hnutí? Není sporu o tom, že husité patřili mezi nejlepší vojáky středověku vůbec. Za pozornost stojí příhoda z mládí amerického generála George Smithe Pattona, jehož 3. armáda na konci II. světové války osvobodila od nacistů jihozápadní Čechy. Jak píše v životopise jeho syn, jednou asi desetiletý Jiřík s několika bratranci vytlačili na kopec farmářský povoz, naplnili ho kamením a s křikem pustili dolů. Bohužel v cestě dolů stálo krůtí hejno a několik krocanů rozjetý vůz zabil. Malý Georgie potom vyděšené mamince s radostí vykládal, že napodobil slavný útok obrněnými vozy slepého vojevůdce Jana Žižky z Čech. O slavném jihočeském rodákovi z Trocnova se tak vědělo i za oceánem.

Ano husité zaslouží uznání za svoji odvahu, se kterou dokázali čelit silnějšímu nepříteli a také ho porážet. I když v 15. století to nebylo poprvé, kdy slabě vyzbrojená pěchota dokázala porazit elitní a skvěle vycvičenou obrněnou rytířskou jízdu. Už předtím, více než o sto let dříve, to dokázal proslulý skotský hrdina William Wallace, známý z filmu Statečná srdce, se svými bojovníky.

Vojenské umění a odhodlání bít se za svou věc, to jsou rozhodně plusy, které husitům nikdo vzít nemůže.

Jenomže nemůžeme ani přehlížet negativa. Ono by to bylo v rozporu i s tím co hlásal, mistr Jan Hus, který vyzýval k milování a mluvení pravdy. A k pravdě patří i nepříjemné věci. Herec Martin Štěpánek mně kdysi v jednom rozhovoru řekl, že jeho otec Zdeněk nehrál příliš s nadšením v oné známé Vávrově husitské trilogii postavy Jana Husa a Jana Žižky, i když samozřejmě odvedl jako vždy vysoce profesionální výkon. Podle mého názoru nejlepší herec minulého století Zdeněk Štěpánek znal totiž dílo historika Zdeňka Kalisty a byl přesvědčen o tom, že toto zfilmování je tendenční a husitství ve skutečnosti vrhlo naše země kulturně a civilizačně o desítky let zpět.

Pravdou je, že za husitské éry nastal velký úpadek pražské Karlovy univerzity, která se ze špičkové evropské vysoké školy změnila de facto v provinční učiliště s pouhou jedinou artistickou (filozofickou) fakultou.

Radikální husité neštěstím pro české země

Husitství ovšem netvořilo jednotný proud, umírnění husité prosazovali přijímání podobojí způsobou a bohoslužby v češtině. Jinak se od katolíků moc nelišili. Radikální husité však byli jedním z nejhorších neštěstí českých zemí v historii. Náboženští fanatici a zločinní teroristé, kteří vraždili všechny ostatní včetně umírněných stoupenců kalicha, drancovali a vypalovali kláštery, střediska vzdělanosti, kde likvidovali knihovny a ničili vzácné ručně pasné knihy, čímž nesmírně ochudili českou vzdělanost. V jejich zvráceném pojetí bylo všechno mimo Bibli škodlivé a k ničemu. To nebyli průkopníci moderní náboženské snášenlivosti, ale blouznivci a škůdci, stoupenci násilí. Tímto se tihle šílenci, ke kterým například patřil i pomatenec Jan Želivský, vrhli české země civilizačně o několik desítek let zpět a zbrzdili nástup renesance.

Vavřinec z Březové popisuje ve své kronice dobytí jihočeských Prachatic husitskými vojsky v listopadu 1420. „…Ty všechny, kromě snad sedmi přívrženců pravdy, rozkázal Žižka zavříti v kostelní sakristii, a když byla hodně hustě napěchována pětaosmdesáti muži, poručil řečený Žižka všechny upáliti přes to, že zdvihajíce sepjaté ruce k nebi, prosili pro lásku Boží, aby ušetřil jejich života, aby se mohli káti ze svých hříchů a jich následovati a činiti podle veškeré jejich vůle… A vyhnavše všechny ženy s dětmi, sami obsadili město, ohradivše se příkopy jejich rukama pilně udělanými.“

Čili některými opěvovaný husitský vojevůdce Žižka se choval nepřátelům velmi tvrdě. Prachatické muže nechal povraždit, ženy s dětmi vyhnal z města, což se ovšem v chladném listopadu prakticky rovnalo rozsudku smrti.

Sporné jsou rovněž husitské výpravy do zahraničí, které příznivci nazývají spanilé jízdy, kdežto odpůrci rejsy. Jednoduché soudy opět nejsou na místě. Je možné se vážně zabývat argumentem, že husité se takto snažili přesvědčit o svých úmyslech i lidi v jiných zemích, stejně tak ovšem nelze jen tak odbýt tvrzení, že se jednalo o lupičské výpravy s cílem naloupit v cizině, co se dalo, protože husité toho sami kvůli válčení moc nevyprodukovali a tak se museli vydat rabovat za hranice. Tato druhá verze se ovšem zdá pravděpodobnější.

Násilností husitské epochy nemá cenu rozebírat. Krutostí bohužel typických pro tehdejší dobu dopouštěly obě strany a současný člověk je bez perfektních znalostí tehdejší mentality nedokáže pochopit.

Souhlasit však lze s vynikajícím českým historikem Josefem Pekařem, který bitvu u Lipan, kde 30. května 1434 umírnění kališníci spojeni s katolíky porazili husitská táborská a sirotčí vojska, označil za šťastný den českých dějin. A to z toho důvodu, že země zruinovaná patnáctiletým válčením si už žádné další boje nemohla dovolit a vítězství strany, která chtěla násilí ukončit, přineslo nejen Čechám a Moravě, ale i okolním zemím kýžený mír.

Husitský Tábor stejným feudálem jako Rožmberkové

V roce 1436 pak císař Zikmund povýšil Tábor na královské město. Někdejší husitská bašta dostala do erbu dvouhlavého císařského orla a stala se feudálním pánem desítek okolních vesnic. Obyčejní poddaní museli stejně tvrdě pracovat jak pro bývalé husity, tak pro katolického šlechtice Oldřicha II. z Rožmberka, který kdysi s tábority bojoval. Inu, jsou to paradoxy.

Osobně považuji husitství za středověké hnutí, kterému my současníci ve skutečnosti moc nerozumíme. Přiznejme si upřímně, že my bychom za to, „zda jíst boží tělo s omáčkou či bez omáčky“ a kvůli tomu rovněž pálit vzácné knihy a ničit umělecká díla, válčit nešli. A ti, kdo by se do toho pustili, by v našich očích byli náboženskými fanatiky ve stylu al-Kájdy a takový radikální husitský kněz Jan Želivský Usámou bin Ládinem středověku.

Prameny:

Dějiny zemí Koruny české I. díl, kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha 2021

Přehled českých církevních dějin I., Jaroslav Kadlec, nakladatelství Křesťanská akademie, Řím 1987,

Světla a stíny husitství, Petr Čornej, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011

Husitská kronika, Vavřinec z Březové, nakladatelství Svoboda, Praha 1979

Pattonovi: životní příběh generála George Smithe Pattona a jeho rodiny, Robert Holbrook Patton, nakladatelství Paseka, Praha 2001

Subscribe
Upozornit na
guest

3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Bohumil Michal
Bohumil Michal
6 měsíců před

Pro dokreslení chybí to, co dělali s poraženými Husity ti druzí.
Nebýt vojenských schopností Žižkových, byli by Husité tím, co zbylo z Katarů, Albigenských a dalších: jen jméno na mapě papežské moci při jehož vyslovení se všichni věřící otřesou hrůzou, aniž by tušili, co vlastně na jejich učení mělo být špatné.
Nakonec, za pouhých 600 let, k přijímání pod obojí přistoupila i katolická církev. K tomu, aby „světští hříchové kněží byli světsky trestáni“ se dopracováváme ještě později, alespoň pokud jde o sexuální delikty na svěřených osobách.

Bohumil Michal
Bohumil Michal
6 měsíců před
Reply to  Bohumil Michal

Doplnil bych to citátem lorda Actona: „Moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně.“
Platí to o moci světské i duchovní. Připomínám, že u nás je rovnost před zákonem ohledně vyznání dost velká novota, od Protestantského patentu z roku 1861.

Hana Rybnická
Hana Rybnická
6 měsíců před

Vynikající rozbor

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial