O babičce a stěhování aneb “Neber si ji, je strašně rozmazlená!“

Dneska ráno, když jsem společně s tetou mířila do domu sociálních služeb vyřídit papíry pro stěhování babičky (99 let a 3 měsíce) z pokoje do pokoje (jde o takřka stejné pokoje hned vedle sebe), a cloumal se mnou vztek, proč ježi-babička musí vždycky – i ty nejjednodušší úkony –  zbytečně komplikovat. Vybavilo se mi několik rodinných historek a vstoupil do mě dědečkův duch vzteku, který jediný, bohužel, na naši ježi-babičku celoživotně funguje.

Když jsme byly se ségrou malé, děda nám naháněl strach právě tím neustálým děsným vztekem, který v něm babička s velkou radostí denně startovala a rozdmýchávala. Měl pověst vznětlivého vzteklouna a nakonec se mu to stalo osudným, když mu v roce 2005 selhalo nemocné srdce.

Zpětně jsem se mu ale v duchu již 1000x omluvila. Protože žít denně s ježi-babičkou, kleplo by mě už ve třiceti. A nebo bych vzteky na dva kusy roztrhla ji. On byl takovým naším štítem, za kterým se vše odehrávalo,  ona se trefovala do něj a my naplno neviděli, co dokáže. Občas děda Jiří zkoušel  někomu si postěžovat, ale nikdo z rodiny ho moc nebral vážně. Měli jsme pro to škatulku „proč se zase se hádáte, nějak to vyřešte a neobtěžujte s tím okolí,“ aniž bychom se nějak zajímali o podstatu. Až když děda zemřel, ukázalo se naplno, co babi dovede, když jsme se jejími terči stali my ostatní.

Ne, že by děda nedostal varování včas…. Když jako mladý voják s americkou a anglickou armádou osvobozoval Plzeň, vítaly ho místní krásky a mezi nimi i moje modrooká, velmi blond, vnadná babička z dobré rodiny. Zamiloval se a pak šlo všechno poměrně rychle. Zcela opuštěný a jediný přeživší – přišel o rodinu v koncentračním táboře – a po neuvěřitelném útěku před gestapem na lodi do Izraele (včetně osobní účasti při ztroskotání lodi Patria) a z Izraele pak návrat domů zpět opět lodí, zadem kolem Afriky do Anglie a pak s britskou armádou přes Evropu zpět… příliš neváhal a babičku Milenu si vážně namluvil.

Babička byla tehdy zábavná, veselá a velmi krásná. Jezdila na koni, uměla cizí jazyky, byla chytrá a tak vůbec byla prostě pro Jiřího, který neměl žádné příbuzné a chtěl vytvořit nějaké zázemí, neodolatelná. Když už se schylovalo k svatbě, zazněla od budoucího tchána památná věta, vyslovená v ústraní, na kterou jistě pak děda v životě mnohokrát myslel a také nám o tom rád vyprávěl: “Neber si ji, je strašně rozmazlená!“. Tuhle moudrost pošeptal Jiřímu tatínek budoucí nevěsty, který na tom měl vinu, protože ji sám rozmazlil.

Mladý Jiří ale na radu nedbal a oženil se. Babi pak za pár let důkladně vysledovala dědovy slabiny a do nich pak s plnou chutí bodala, s jemností, elegancí a zdánlivou nevinností sobě vlastní. Při pohledu zvenčí by tomu nikdo nevěřil.  Na každého velmi brzy najde nějakou neškodnou zbraň, kterou zcela mimoděk v nestřežené chvíli použije a ryje, ryje a ryje do nejslabších míst, až oběť dostane, kam chce – tedy do křivky vzteku, za kterou se pak dotyčný nakonec ještě sám před sebou stydí. Protože kdo by se nechal vytočit takovou nebohou stařičkou roztomilou osobou a byl na ní nepříjemný?

Vybavila se mi ještě jedna důležitá událost ze soužití mých drahých prarodičů, která babičku dobře vystihuje. Celý život má takovou vlastnost, že na oko velmi střídmě jí. Dáma zkrátka podle ní musí konzumovat velmi málo a zásadně si proto vždy na jídlo brala malé talířky a v restauraci si objednávala miniporce nebo předkrmy.

Ovšem hladově pak okukovala talíře všech u stolu a s výkřikem: “Co to máš? Máš to dobrý?“ Zapíchla vždy vidličku do nejlepšího kusu masa nebohého souseda a snědla mu tu nejchutnější část. Děda tohle nesnášel a my nakonec taky.

Zásah bramborou

Jednoho dne babička volala z chalupy z telefonu od sousedů, že ji děda „fyzicky napadl“ a že je týraná žena. Když počalo domácí vyšetřování, zjistili jsme, že babička opět zaútočila na nejlepší část dědova řízku, který se chystal právě sníst a dědovi zkrátka ruply po těch letech nervy a s výkřikem: „Proč si to sakra někdy nenandáš na talíř, tak si to sežer“, po ní hodil několik brambor. Po tomto aktu „domácího násilí“ se babička s dědečkem po asi 60 letech společného soužití v 82 letech věku rozešli. Děda se odstěhoval a babička chvíli zkoušela žít sama. Pak si ovšem zlomila nohu a děda jí samozřejmě nemohl nechat bez pomoci a tak se k ní slavnostně vrátil a zůstal s ní až do jeho konce. Pro mě tedy hrdina…  Myslím, že už to její nasírání k životu potřeboval a bez něj se nudil.

Nasraná a odhodlaná

Zkrátka, dneska jsem se probudila nasraná a odhodlaná. Podepíše ty zatracené papíry ke stěhování z pokoje do pokoje a podepíše i všechno ostatní, co je potřeba v domově podepsat, aby se o ní mohli dál luxusně starat.

Babi samozřejmě sehrála celou serenádu, ale jak viděla, že jsme dorazily s tetou obě, věděla, že to má sečteno a že ani věty jako „nechte mě umřít“, „vy mě utýráte“ a slzavé údolí se vzlyky nezabere. V principu šlo jen o to, že babička se doteď rozvalovala na pokoji pro dva a protože je stále neočkovaná, našli jí pečovatelé opravdu krásný jednolůžkový pokoj hned vedle za zdí, aby mohli obsadit ten dvojlůžkový jinými dvěma klienty. Babi ovšem dvojlůžák odmítala opustit (musí se podepsat souhlas se stěhováním) a zároveň se nechtěla ani očkovat a už vůbec s nikým dalším bydlet. Prostě nehnu se, věci budou tak, jak jsou, navzdory všem a všemu.

Přeslušný, úžasný personál, který respektuje každé přání klienta a opravdu plní první poslední, ale není připraven na absolutní iracionálno – ovšem od zcela lucidní svéprávné osoby -, ve kterém si babička libuje již nejméně 8 let, je babičkou stále zaskočen. Vypadá tak nevinně.

Vysvětlila jsem babičce mile, ale důrazně, že pokud v domově chce zůstat (což tajně chce, protože – a nikdy to nepřizná – se jí tam dost líbí ta péče a rozmazlování), musí se prostě zítra přestěhovat, jinak se ty dvě další paní, co se sem do pokoje budou stěhovat, budou muset položit nejspíš přímo k ní do postele. A tam fakt není už moc místa.  A že mít svůj samostatný pokoj bez spolubydlící, je obrovská výhoda, o kterou může při dalších obstrukcích rychle přijít. A že to děláme pro její pohodlí a její luxus, ale že to má svoje meze. Pak tedy milostivě celkem bez problémů podepsala formulář o přestěhování a tetě a mně spadlo půl tuny kamenů ze zad.

Já vás mám tak ráda, jste bezvadný holky

Poté, co skončila oficiální část podepisování souhlasu se stěhováním, nastala samozřejmě fáze dvě. Babička nám sdělila, že nás má moc ráda, že ví, že to pro ni je to nejlepší a že teda jo a že jsme to krásně zařídily. Ale pak dodala, že to ale nejde, že ona se stejně nehne. A nikdo jí nikam nedostane. A basta. To už jsme se s tetou začaly strašně smát a přitom přenášet věci do vedlejšího pokoje, aby zítřejší slavnostní „přesun o 5 metrů“ do ještě hezčího pokoje než má teď, proběhl už do připraveného. „Nesmějte se mi!“ a „Nikam nic nenostéééééé“, častovala nás babička vztekle výkřiky, když jsme vyklízely skříně a police. „Nechte toooo! Nemůžu se stěhovat.“

Znovu debata o tom, že se tomu nejde vyhnout. Znovu uznání, že máme pravdu a že to chápe. „Já vím, že jsem hrozná a dělám vám to těžký!“ A nakonec stejně, že nikam nejde. Takže si to zítra ještě užijeme. A bude to asi taková lahůdka a zápas – jako se s ní prát při převlékání špinavé noční košile, kterou opakovaně – ještě v domácí péči – odmítala dát vyprat.

„Já vás mám tak ráda, jste bezvadný holky!“ ukončila babička dnešní návštěvu. „My tebe taky, babi,“ odpovídáme my s tetou a myslíme to vážně. Víme, že je babička výjimečná… a jsme na ni vlastně pyšné. Jen kdyby to nebyla taková ježibaba.

Dneska mám ale pocit nesmírného vítězství. Tak si to nenechám nikým pokazit.

Předchozí díly zde: https://www.blogosfera.cz/author/terezaboehm/

Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Petr
Petr
3 měsíců před

Popis Vaší babičky, hlavně poslední tři odstavce před příhodou s bramborou, sedí přesně na mou bývalou přítelkyni (i s tou blonďatou modrookou „nevinností“). Netušil, jsem, že takových je více.

Hana
Hana
3 měsíců před

Váš příběh mne potěšil. Asi se divíte proč. Až do jeho přečtení jsem si myslela, že nejkomplikovanější babičku na světě máme my. Manželova maminka je ve věku té vaší a mnohé se podobá. Rodinná výchova, děda, který vše pokryl a zastínil i schopnost hledat skulinky a zasazovat rány. Vlastně ubližovat. Vynucovat si vše, co si zamane. Bydlí sama v malém bytě, ale pomocnice k ní docházejí a docházely by i častěji, kdyby si na každou hned něco nevymaslela, z něčeho ji neobvinila. Naposledy třeba jednu z toho, že jí ukradla úplně nové židle. O mne tak nejde, já se zbaběle… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Řekl bych to stručně a jasně: „do prdele práce“…..

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před
Reply to  TEREZABOEHM

No, někdy prostě práce, kdy člověk uvažuje, jestli mu to stojé za všechnu tuhlectu námahu.

Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
3 měsíců před

Moc zajímavé ty lidské osudy a vztahy. Ten rozchod v tak vysokém věku…Není to až tak neobvyklé. Hodně z partnerů, ať muži či ženy, vyvolají vzpouru proti celoživotnímu útlaku anebo se jejich cesty rozejdou kvůli úplné pitomosti. U seniorů je obecným zvykem hodnotit to slovy: tak dlouho spolu vydrželi, taková škoda. No, nevím. Svoboda je nade vše 🙂 Jen na to někdo přijde později. A s tím dámským stravováním to taky není až tak neobvyklé. Co vím z typicky ženských pracovních kolektivů, tak všechny drží diety a chodí cvičit. Do doby než jim někdo doveze chlebíčky a zákusky 🙂 Hezký… Číst vice »

Naďa
Naďa
3 měsíců před

Početla jsem si, moc bezvadné psaní, babička je príma, to už jsem psala, je vidět, že i ustoupit umí, kéž bych měla alespoň 10 deka schopnosti být tak svéhlavá 🙂 možná bych si ušetřila mnohá trápení.
Tak hodně zdraví do té stovky!

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial