Deset let bez Havla – bez živého Havla
Výročí úmrtí Václava Havla inspiruje. Můžeme se zamýšlet nad jeho osobou, nad dobou, kterou ovlivnil, nad ideály, které propagoval, nad jeho nástupci, nad jeho kritiky i nad nositeli Havlova oblíbeného pojmu „čecháčkovství“.
Článek jednoho takového jsem si dnes přečetl. Nemám rád zbožšťování a vytváření kultů. Život, skutky ani myšlenky Václava Havla nejsou nekritizovatelné. Naopak zcela otevřeně deklarovaná selhání, chyby a omyly činí z Havla reálného člověka, a ne zkamenělou modlu. Nespatřuji ani žádný problém v tom, když se jako ve filmu Havel zpětně rozebírá ne právě příkladný osobní život, ale je dobré trochu od sebe oddělovat Havla umělce, Havla disidenta, Havla státníka, Havla filozofa a Havla člověka. Jako u každého jiného se i u něho všechna tato „alter ega“ sdružovala v jedné osobě, ale poněkud mě iritují specifikace typu: to byl ten, co psal nesrozumitelné hry, zahýbal manželce a nechal bombardovat Jugoslávii.
Myslím, že je dobré se odděleně probírat tu jablíčky, tu hruštičkami, ale pokud možno to moc nemíchat. Havel si mohl dovolit být nekompromisním oponentem režimu, i když i jeho nalomilo vězení. Havel politik ale nemohl setrvat v oné nekompromisnosti, to mohl jen jako filozof, nebo, chcete-li, ideolog. Jako dramatik zase v podobě absurdity ventiloval to, co nelze promítnout do principiálních ideových postojů a už vůbec ne do politiky. Na příkladu současného, a vlastně i minulého českého prezidenta lze názorně pozorovat, co se stane, když někdo tyto své role spojí, když se začne hlava státu chovat jako provokatér, aktivista, neomalený glosátor všeho a rádoby myslitel. Uvědomme si, že kdyby Miloš Zeman nebyl prezidentem, nebyl by s jeho excesy a ostudnými projevy vlastně vůbec žádný problém.
Připomenutí si výročí Václava Havla má pro mě osobně dvojí rozměr. Jednak si připomínám osobnost člověka, kterého jsem měl rád, a jehož myšlenky jsou pro mě inspirativní, a mohu se tímto prostřednictvím zamýšlet nad způsoby „dělání“ politiky, zvláště pak výkonu prezidentské funkce. Docházím tak k jednoduchému závěru: Podstata osoby Václava Havla byla naprosto osobitá, protože doba, ve které působil, byla a je zcela neopakovatelná. V tomto smyslu tak nemá význam s Havlem někoho srovnávat. Co se prezidentství týče, mohu konstatovat jen to, že pokud vůbec má v našem ústavním systému smysl prezident, tak to musí být skutečná persona, člověk slušný, charakterní a moudrý. Jakýkoli jiný prezident je jen přítěží a zdrojem ostudy, a ne osobností světového formátu, jakou byl Václav Havel.
Mě se líbilo, že Havel měl své nedokonalosti. Třeba jeho vztahy k ženám. Ano, nevěra, ale za ní nebývá vždy jen mužský chtíč, občas tam bývá i láska. Ať tak, či tak. Kdyby nedělal lidské chyby, nebyl by to člověk. Kdyby nedělal lidské chyby, nepřemýšlel by o nich a považoval by se za neomylného. Kdyby nedělal lidské chyby, nevěřil bych mu a asi bych nebyl sám. Děkuji za článek, pane Turnere a přeji krásný páteční večer
Naprosto souhlasím. Viděl jsem film Havel, který bude nyní v neděli v ČT a byl jsem velmi rozpačitý. To proto, že současná mladá generace – pokud na film koukne – uvidí kohokoli jiného, než toho, kdo skutečně Havel byl. Snaha jej ve filmu „polidštit“ vyzněla v jeho neprospěch, je nám presentován kdosi, kdo je zmítán neustálými pochybnostmi, kdo je nerozhodný a svým způsobem trochu bloud.
Za sebe jsem rád, že jsem jej zažil naživo, že vím, jak a co mluvil.
Diky rodicum ziji jiz od 25.8.1968 „jinde“, moje jedina hrdost na zemi, kde jsem se narodila, byl o dve dekady pozdeji „nas president Vacla Havel“. Faktem je, ze v cizine (dokonce i v Indii), byl po Dvorakovi, Kafkovi, Muchovi a Kunderovi jednim ze „vsem intelektualum znamych Cechu“. Pokud mluvite anglicky, je dobre si precist a byt zadarmo clenem „Expats.cz“ – drzi se pravdy, niz nesnizuji, vazi si vseho, co jeste zbylo dobre v CR.
Havel byl jeden z nas, ne lepsi….. ne horsi. Jak je mozne, ze si ho cely svet krome Hradu chce nadale nechat v pameti?