Triumf kultury idiotů

Politikové zpochybnili důvěryhodnost médií a novináři přijali jejich hru – cestu od dobré žurnalistiky k výrobě senzací a braku. Výstřední, stupidní a cynické se stává kulturní normou, ne-li dokonce kulturním ideálem.

Tato úvaha, respektive sled úvah, asociací a rozpomenutí se na dříve přečtené texty u mě odstartoval aktuální podcast Jindřicha Šídla, který demonstruje úpadek médií i mediální kultury na „diskusním pořadu“ Máte slovo Michaely Jílkové v České televizi. Je v něm dle mého soudu velmi správně poukazováno na skutečnost, že to, co již řadu let sledujeme v našich médiích, někdo velmi trefně popsal již před padesáti lety v USA.

Tím někým je Carl Bernstein, jeden ze dvou reportérů, kteří odkryli aféru Watergate, a který zveřejnil text s názvem Kultura idiotů. Na základě stěžejních myšlenek oné analýzy amerických médií zprostředkované třeba Danielem Anýžem v Respektu v roce 2014, se můžeme zamyslet nad tím, jak moc se liší tehdejší (možná stejně tak současná) Amerika od dnešního Česka, a jaksi na okraj si také řekněme, že v našich aktuálních poměrech by obdoba aféry Watergate nebyla vůbec žádnou aférou, která by nějakého politika donutila k rezignaci.

„Ve svobodné zemi máme svobodu i pokud jde o brak, to je jasné. Ovšem skutečnost, že brak si vždycky najde odbytiště, neznamená, že mu toto odbytiště musíme sami poskytovat.“

„Spěch a záplava slov nahradily pečlivost, kvalitu a souvislosti. Strach, že „to“ někdo otiskne dřív, vytváří horečnou atmosféru, jejímž produktem je změť informací, v níž nepadají závažné otázky.“

„Nejsme o nic otevřenější ani ochotnější, když máme uznat chybu nebo mylný úsudek, než politici a byrokratičtí zločinci, jejichž kritizováním trávíme tolik času.“

„Dnes vytváříme jev, který by, stručně řečeno, zasloužil titul idiotská kultura. Nemyslím idiotskou subkulturu, která bublá pod povrchem každé společnosti a může být zdrojem neškodné legrace; myslím kulturu jako takovou. Poprvé v dějinách se výstřední, stupidní a cynické stává kulturní normou, ne-li dokonce kulturním ideálem.“

„Nechci napadat populární kulturu. Dobrý žurnalismus je populární kultura, ale populární kultura, která veřejnost přesahuje a informuje ji, místo aby se snažila vyhovět stále klesajícímu nejnižšímu obecnému standardu. Pokud populární kulturou rozumíme vyjádření myšlenek či pocitů, které od svých konzumentů nevyžadují žádné úsilí, pak je se slušnou populární žurnalistikou konec.“

„Dnešní řadoví občané jsou krmeni šmejdem v podobě různých pouťových talk show a reality show. Zajímá nás deviace, bizár a televizní stanice natáčejí pořady, v nichž, stručně řečeno, dělají z velkých blbostí ještě větší.“

„Jsme svědky kolapsu zdvořilosti a pospolitosti, na kterých demokracie vyrostla a rozvíjela se. I teď samozřejmě existuje dobrá žurnalistika. Ale je spíše výjimkou než pravidlem. Vyžaduje totiž určitou dávku odvahy, tedy vlastnosti, která se v současných masmédiích vyskytuje jen vzácně.“

„Politický i společenský diskurs se díky všestranné spolupráci tisku, médií, politiků a občanů mění ve stoku.“

„Žurnalisté si musejí položit stejně elementární otázky, jaké kladou jiným mocným společenským institucím: komu slouží, na jaké jsou úrovni a proč povyšují své zájmy nad zájmy veřejnosti a pravdy? Média jsou totiž opravdu asi nejvlivnější velmocí dneška; rezignovaly však na své povinnosti a důsledkem této rezignace je směšný tyjátr a triumf kultury idiotů.“

Na těchto několika citátech z Kultury idiotů, lze dokumentovat obecné Bernsteinovy názory na média a kulturu, se kterými je z mého pohledu velmi snadné se ztotožnit i s odstupem několika desetiletí a se vzdáleností dělící nás od Ameriky.

Je pochopitelně také snadné Bernsteina, Anýže, Šídla a konečně i autora tohoto článku, kterého výše zmínění inspirují, nařknout z nějaké odtrženosti od reality, z neochoty se smířit se společenskými změnami, novou kulturou, vkusem i z nějaké rádoby intelektuální nadutosti a z ní plynoucího práva určovat, co je dobré a vkusné, a co je brak a atribut společenského úpadku.

Může se zdát, že je chvályhodné dávat prostor k vyjádření jakýchkoli názorů a kultuře jakéhokoli druhu, ale v rámci prvního z výše uvedených citátů je třeba rozlišovat mezi právem názor i vkus vyjádřit a domnělou povinností vytvářet podmínky pro prezentaci absurdních názorů a obskurních, zvrácených a veskrze falešných projevů kultury a zábavy, byť často právě taková „kultura“ je pro velkou část konzumentů lákavá.

Při pohledu na nebe můžeme oprávněně získat pocit, že Slunce obíhá kolem Země. Kdokoli to může beztrestně tvrdit, ale vytváření prostoru pro takovou prezentaci je hloupé a nesmyslné. Stejně tak je poněkud zvrácené udělat z publicistiky jen nepřetržitý tok zobrazování pohrom, zločinů, neštěstí, skandálů a falešných senzací, čím brutálnější, čím zvrácenější a čím osobnější, tím lépe. Je z mého pohledu divné, ukazovat realitu skrze reality show a lidi jako devianty (myšleno v souladu s původním smyslem slova jako jedince z „cesty sešlé“) v talk show a „normální“ život skrze nekonečné seriály.

Řekl bych, že primárním smyslem médií není prezentovat bizár, a to jak politický, tak společenský, jakkoli je to lákavé, oblíbené a komerčně zajímavé. Nemyslím si, že média jsou pouze odrazem obecné společenské kultury, ale spíše je to tak, že média onu obecnou společenskou kulturu spoluvytváří nebo alespoň zcela zásadně ovlivňují, a to stejné platí i o kultuře politické. V tom spočívá i jejich zodpovědnost, na kterou jako by se již dávno zcela zapomnělo.

To vše platí zvláště pro média veřejnoprávní, ale i pro ta, která se prezentují jako nezávislá a seriózní. Ta by měla upředňostňovat veřejný zájem nad zájmem vlastním. Můžeme sice donekonečna diskutovat, co všechno je tím veřejným zájmem, ale s trochou pokory se dá snad docela dobře určit alespoň to, co rozhodně veřejným zájmem není a být ani nemůže.

Média jsou také prakticky jediným zprostředkovatelem politiky a je-li oprávněně zpochybněna serióznost onoho zprostředkovatele, vzniká nekonečný prostor pro politiky dělat cokoli bez jakýchkoli zábran a strachu, že budou mediálně znemožněni, protože kdo by věřil těm „hyenám“. V takovémto společenském a politickém klimatu pak se těmi „hyenami“ stávají i všichni ti, pro které nic z výšeuvedeného neplatí.

Carl Bernstein se vyjadřoval velmi kriticky k médiím ještě v době, kdy novináři, kteří odkryli aféru Watergate, nakonec docílili toho, že celá ta lumpárna byla zdokumentována a odprezentována, mnoho lidí stanulo před soudem, a nakonec byl nucen rezignovat na funkci amerického prezidenta i Richard Nixon. Nevím, jak by to bylo v dnešní Americe, ale každý sám si může domyslet, jaký dopad by měla taková aféra aktuálně u nás. Řekl bych, že žádný, protože mnohé naše obdoby nehnuly vůbec z ničím a z nikým.

Čí je to vina? Medií? Novinářů? Asi není možné veškerou zodpovědnost přenést na ně, ale jejich úloha je mimořádně významná, což platí i pro ty, kterým říkáme celebrity, což jsou ti viditelní, mající možnost různými způsoby společnost ovlivňovat. Chovají-li se jako idioti, jsou spolustrůjci kultury, o které lze bez nadsázky mluvit jako o kultuře idiotů.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články