Ubohý Lubomír Štrougal

Ústavní soud zrušil rozhodnutí o zastavení trestního stíhání Městským státním zastupitelstvím v Praze. Rozhodl se na základě kritiky znaleckých posudků, v nichž bylo uvedeno, že Lubomír Štrougal a Vratislav Vajnar „nejsou schopni vnímat smysl soudního řízení.“

Těmto dvěma dosud žijícím jedincům (k nimž lze přiřadit i Milouše Jakeše, který již zemřel), je kladeno za vinu, že v době jejich vlády byli ze svých funkcí odpovědni za smrt mnoha lidí, kteří se pokusili o překročení tzv. „železné opony“, jež oddělovala tábor socialismu od svobodného světa. Tomu, že ženijní zátarasy sloužily k obraně proti průniku nepřátelských agentů ze Západu, spolehlivě nevěřil ani ten nezapálenější komunista. Šlo de facto o elektrický ohradník, zdvojený či ztrojený, který byl jednu dobu nabit vysokým napětím, spolehlivě usmrcujcím všechny, co se jen přiblížili, později upraven tak, že mezi dráty byli vypouštěni psi, naučení kořist – myšleno lidskou bytost – na místě roztrhat. Současně tam stály mnohdy na dohled od sebe i strážní věže, odkud měli tzv. „pohraničníci“ výborný výhled na dění okolo zmíněných drátů. Ani po úspěšném překonání těchto překážek neměl uprchlík vyhráno, protože ke skutečným hranicím to bylo ještě nějaký kilometr. Byly případy, že jedinec byl i po překonání skutečné státní hranice  zastřelen (tedy již na území jiného státu, což je již mezistání incident).

Pro bližší data odkazuji čtenáře na knihy pana Luďka Navary „Příběhy železné opony“, kde popisuje úspěšné, ale bohužel i tragické události při překonávání hranice „míru a socialismu“ do kapitalistického pekla od roku 1948 až do sametové revoluce v roce 1989.

Na případu Lubomíra Štrougala lze dokumentovat paradoxy současných dějin. On i jeho souputník Vratislav Vajnar jsou souzeni nikoli za smrt československých, ale německých občanů z tehdejší NDR v počtu šesti zadokumentovaných případů. Soudního procesu za vraždy občanů ČSSR se nejspíše už nikdy nedočkáme. V době, kdy byli tito soudruzi u moci, bylo zavražděno na hranicích dle nejnižších odhadů 70 osob. Vše se dělo na rozkazy z nejvyšších míst a z těchto důvodů padá celá vina na ně a nikoli na mladíčky, kterým byl po dobu služby na hranicích vymýván mozek zkazkami o zlých narušitelích a současně jim hrozily drakonické tresty, pokud by jim někdo unikl. Provinění Štrougala a Vajnara je stejné, jako bylo prokázáno Adolfu Eichmannovi v době hrůz holocaustu, který sice sám prokazatelně nikdy nezabil ani jednoho člověka, ale organizoval logistiku transportů Židů do vyhlazovacích táborů, o jejichž účelu samozřejmě věděl. Podotýkám, že zabití bezbranného člověka je zločin a je lhostejné, jde-li o jednoho či milión.

Dalším paradoxem je výběr znalců, kteří určili, že oba dva souzení „nejsou schopni chápat smysl soudního jednání“. Dle všeho Ústavní soud zjistil, že vybraní znalci byli úzce spjati s režimem, který Štrougal a Vajnar symbolizovali. Přirovnání obhájce zavražděných, že je to totéž, jako kdyby znalecké  lékařské posudky esesáků v Osvětimi vydával Josef Mengele, je trefné. Můj dědeček František Kaštovský, hostinský z Ostravy Vítkovic, by to vyjádřil ještě lapidárněji. V těchto případech říkával, že „kurva kurvě řiť něurvě“. Bylo by zajímavé zjistit, který státní zastupce vybral právě tyto znalce (předpokládám, že v Praze je dostatek znalců v oboru psychiatrie, u nichž je jisté, že nemají s minulým režimem nic společného) a současně zijstit, jestli „soudružský“ posudek bude aspoň trochu v korelaci s dalším, který bude vypracován znalcem, který se komunismem nenakazil.

Posledním paradoxem je čas, který uplynul od zločinu, jehož se jmenovaná trojice ( a jistě i mnoho dalších ) dopustila. Události staré 40 – 50 let již společnost málo zajímají, obvinění jsou fysicky zchátralí, jistě mají somatické potíže a mohou visuálně vyvolávat soucit okolí a pohoršení nezúčastněných, že takto humanistická společnost se starými lidmi přeci nemůže zacházet.

Přesto tvrdím, že soudní řízení je nutné a potřebné. Ne pro Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara, ale pro ty, kteří by je chtěli nějakým způsobem následovat. Pro ty, kteří budou svobodu člověka považovat za cosi, s čím je možné manipulovat, co je možné omezovat a v krajním případě i trestat smrtí jen proto, že daný jedinec chce své nezadatelné lidské právo hájit.

Aby už nikdy „nevstali noví bojovníci“.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články