Alice

Probudila ji bolest hlavy a tíha na celém těle. Jakoby na ní ležel parní válec a ona se marně snažila vymanit ze vší té těžkosti. Peřina ztuhlá nocí, omotaná kolem jejího těla, suplovala svěrací kazajku. Alice mžourala kolem sebe, jako právě narozené mládě, nevidoucí všechny skutečnosti, které začne za malou chvíli prožívat.

Bezděčně sáhla po teploměru, který si včera večer položila vedle postele. Studil. Topení zase moc nehřeje. Překulila se na pravý bok, s teploměrem pod paží, čekala na výsledek. Cítila se slabá a všechno ji bolelo. Už dopředu bylo jasné, že má horečku. Chtěla se jen ujistit, že nikam nemusí. Už si ani nepamatovala, kdy byla naposledy nemocná.

Ne? Opravdu si nevzpomínáš? A co to slavné stěhování?! Není to tak dávno. Pár měsíců. A to jsi tedy lehla parádně. Horečky téměř 40 a všechno přestěhoval Albert. Už tehdy ti tělo dávalo jasně najevo, že tudy cesta nevede!“ Slyšela nesmlouvavý hlas ve své hlavě.

Alici se opět přitížilo. Začalo jí být na zvracení. Vytáhla teploměr, na kterém si s údivem přečetla 38,8. Horečka. Rychle strčila ruku zpátky pod peřinu a snažila se zase usnout. Všechno jí bylo jedno. Jen žaludek jí dneska zlobil. „Zřejmě to bude z té horečky“, pomyslela si.

Zrovna usínala, když začal vyzvánět její telefon. Zvonil dost neodbytně. „Ahoj miláčku“, ozval se na druhé straně Albert. „Jak ti je? Už se ti trochu ulevilo? Včera si nevypadala moc dobře.“ „Ahoj“, řekla Alice sklesle. „Je mi dost zle. Mám horečku a žaludek, jako na vodě. Ležím Albi. Kdy přijedeš?“ Chvíli bylo ticho. Slyšela jen rádio v autě. Zřejmě přemýšlel. Trvalo to jen pár vteřin, ale pro ni to bylo nekonečno. „No, tak víš, co?“, konečně se ozvalo. „Když je ti tak špatně, můžu dneska pracovat z domu, co říkáš? Abych ti byl na blízku. Chceš něco koupit?“, nabídl se. Alice si objednala piškoty, černý čaj a pár rohlíků.

Když položil telefon, vůbec nebyla ráda. Netěšila se na něho. Chtěla klid a místo toho bude poslouchat z vedlejší místnosti desítky jeho pracovních hovorů. Neklidně se převalovala z jednoho boku na druhý a snažila se na chvíli usnout. Aspoň chvilka klidu. Albert po ní pořád něco chtěl. Dokázal jí volat i desetkrát za den. Nebylo to z lásky. Kontroloval ji. Často se teď hádali. Pořád muselo být všechno podle něho. Neptal se jí. Rozdával příkazy. A na to nebyla zvyklá. Než se s ním seznámila, žila velmi uvolněným životem, který milovala a užívala si ho. A teď? Bývá raději doma, nikam moc nechodí, ať ho zbytečně neprovokuje. Ty hádky jí za to nestojí. Zřejmě na ni žárlí. Nechápala to. Vždyť ji má jenom pro sebe. Po pár týdnech známosti se k němu dokonce přestěhovala, ať můžou být spolu a ušetří za nájem, jak jí Albert vysvětloval. Připadalo jí to tehdy, jako dobrý nápad. A teď? Cítí se jako v kleci. Ve zlaté kleci, od které má klíč její krotitel. Když byl spokojený s jejím chováním, hýčkal ji a rozmazloval. Kdykoliv uviděl z její strany jen náznak rebelie, okamžitě ji stavěl do latě. Ještě měla sílu jeho útoky na svou svobodu odrážet. Netušila však, jak dlouho to potrvá. Její myšlenky přerušil rachotící klíč v zámku. Stáhl se jí žaludek.

Pomalu, neohrabaně vstala z postele, aby uvítala svého muže a při té příležitosti zamířila na toaletu. Aspoň se trochu v koupelně opláchne. „Ahoj lásko. Nesu všechno, co si chtěla a ještě něco navíc. Koupil jsem ti čokoládu. Udělá ti dobře uvidíš“. Usmála se na něj a on ji políbil na rozpálenou tvář. „Panečku, ty jsi úplně horká. Kam vlastně jdeš? Okamžitě se vrať do postele“, káral ji, jako malou. „Musím na záchod“, odfrkla dost příkře. „Bože, co ti zase je? Proč se tak tváříš? Ty vůbec nemáš radost, že jsem za tebou přijel?!“, začal se zase rozčilovat Albert. Neměla sílu mu oponovat. Jen se na něj smutně podívala a tiše, téměř neznatelně odpověděla : „Jsem nemocná, mám horečku, všechno mě bolí, chápeš? Děkuji za nákup. Čokoládu si teď nedám. Chce se mi zvracet, víš?“ „Promiň, jsem nervózní z práce, lásko. Už tě nechám být“, pokusil se o smír.

Pomalu se došourala na záchod a zrovna když dosedala, uslyšela pootevřenými dveřmi jeho nadávky. „Do prdele, to si nemohla umýt těch pár hrnků ze včerejška?! A ta houbička vedle chleba, to je taky pěkný humus, to ti řeknu! Tohle fakt není normální!“, běsnil v kuchyni její „vyvolený“. Alice za sebou rychle zabouchla, aby neslyšela další palbu, která bude bezesporu následovat. Alberta dokázalo naštvat úplně všechno. Bohužel ještě nezjistila, jak s ním komunikovat a jak se správně chovat, aby mu nic nevadilo. Byli spolu jen chvíli. Když se seznámili a poprvé ji pozval k sobě, měla pocit, že jsou v hotelu.

Všude to vonělo a bylo uklizeno. Sterilně čisto. Až později se dozvěděla, že Albertovi chodí uklízet jedna paní v důchodu. Imponovalo jí, že se o sebe stará, má rád čistotu a pořádek. Tohle moc chlapů, které potkala nedělalo. Po pár dnech společného života jí došlo, že je to spíše posedlost, než přednost. Momentálně byla bez práce. Jen nějaké brigády. Chodila na pohovory a v mezičase se věnovala úklidu domácnosti, aby byl Albi spokojený. Vždycky si něco našel, co nebylo správně. Jednou to byl hrnek na jiném místě, podruhé smíchané kolíčky na prádlo, (nikdo normální přece nemíchá plastové kolíčky s dřevěnýma, rozčiloval se tehdy) a potřetí špatně pověsila hadr na utírání prachu.

Alice stála před umyvadlem a na ruce jí padaly kapky vlažné vody. Nechala je spokojeně stékat a nořila se do svých myšlenek. Mimoděk se podívala do zrcadla. Jakoby uviděla cizí ženu. Zestárlou a smutnou. Co dokáže pár týdnů trápení s člověkem udělat, pomyslela si. Kruhy pod očima, mastné vlasy jí zplihle visely kolem obličeje a bolest hlavy se zase zhoršila. Opláchla si unavený obličej, toužící se alespoň na chvíli ochladit a ulevit si od horečky. Nejlepší bude zůstat v posteli celý den. Však ono to za tři dny povolí, uklidňovala se. Tělo si poradí. Malátně se šourala úzkou kuchyňkou kolem Alberta, ťukajícího něco energicky do počítače, naprosto ponořeného do práce.

Na stole před ním, stál velký hrnek horkého čaje, který pro ni uvařil. Když ho Alice míjela, nervózně zvedl oči od klávesnice a přísným, až otcovským pohledem ji pobídl. „Uvařil jsem ti čaj, tak všechno vypij, dokud je to horké, ať se ti brzy uleví, miláčku.“ Miláček zněl už trochu smířlivěji, pomyslela si pro sebe. Asi mu doma neřekli, že když je člověk nemocný, potřebuje hlavně klid, pohodu a lásku. Prostě to zřejmě jinak neuměl. „Děkuji Ti, jsi moc hodný“, špitla a opatrně se soukala do postele. Dávala dobrý pozor, aby nevylila ani kapku. Věděla, že ji Albert nenápadně sleduje. Jako vlastně pořád. Vypila pár doušků lahodného, horkého čaje a ulehla do peřin. Kousek od vedle slyšela Albiho pracovní hovory. Marně se pokoušela usnout. Usrkávala horkou tekutinu a nemohla zastavit tok černých myšlenek.

Najednou se opět ozval její telefon. Chvíli ho nechala být, v naději že přestane zvonit sám od sebe. Vyzváněl dost neodbytně. Přijala hovor. „Dobrý den, u telefonu Veselá. Hovořím se slečnou Bláhovou prosím?“, ozvalo se. „Ano. Tady Alice Bláhová. Co si přejete?“ „Slečno Bláhová, nedávno jste se u nás zúčastnila přijímacího řízení a já bych Vám dnes ráda nabídla práci, co říkáte? Vaše schopnosti nám maximálně vyhovují a potřebujeme rychle další posilu do týmu. Máte ještě zájem?“, vyzvídala příjemně žena v telefonu. Alici naprosto pohltila představa vysněné práce, na kterou čekala pár let. Nadšeně odpověděla: „Jééé, to je skvělé. Mám velikou radost. Určitě o tu práci u vás moc stojím, jenom jsem teď s horečkou doma v posteli. Můžu nastoupit nejdříve za týden. Nevadí?“, dotazovala se už trochu ustrašeně.

„Myslím, že pár dní můžeme rozhodně počkat “, ozvalo se na druhé straně. Hlavně se uzdravte a budu se těšit, až se mi ozvete“, přívětivě odpověděla její nastávající nadřízená. “Už Vás nebudu dále rušit, ať můžete odpočívat. Na shledanou slečno Bláhová.“

Alice byla nadšená. Po mnoha měsících hledání konečně úspěch. Zrovna na místo, které si moc přála. Hned šla nadšeně za Albertem, aby mu sdělila úžasnou novinu. „Proč neležíš?“, zase na ni vyjel. Dělala, že neslyší jeho podrážděný tón. „Mám skvělou zprávu lásko. Právě mě přijali na místo, o kterém jsem ti vyprávěla. Nástup, až se uzdravím. Počkají. Mám takovou radost. Co na to říkáš? “ Albert se na ni nevěřícně podíval a opět ji pár slovy absolutně usadil. „Ty chceš jít do práce? Vždyť se snažíme o dítě, copak si zapomněla? “ „Aha, ano, vlastně. Promiň, neuvědomila jsem si, že bych teď asi nikam neměla nastupovat. Máš pravdu.“ Neměla sílu se dohadovat. Horečka se zvedala. „Tak já si jdu radši lehnout Albi, je mi nějak hůř.“

Nemohla usnout. Dítě. Jak na něj jen mohla zapomenout? Byla neskutečně šťastná, když s tím Albert po pár měsících jejich vztahu přišel. Tehdy ho ještě milovala. Moc se těšila. Představovala si, jak jí poroste bříško, budou spolu chodit na procházky, dokonce pokukovala ve městě po miniaturních věcech na miminko. Byla fakt moc natěšená. Když Albert nebyl doma a ona se cítila osamělá, nacpala si pod tričko velký polštář a dělala, že je těhotná. Chtěla zkusit, jaké to je. Občas si se svým vycpaným břichem povídala a vybírala mu jméno. Přemýšlela nad tím, jestli je lepší holka, nebo kluk. To všechno v době, kdy ještě nevěděla, jaký Albi dokáže být. Bylo to moc krásné období. Cítila se šťastná a představa rodiny ji naprosto pohltila.

Čím víc byl na ni ale Albert přísnější a poznávala ho ve skutečném životě, tím více nejistou a ustrašenou se stávala. Původně veselé a šťastné myšlenky ji opět ztěžkly na spáncích. Pěkně si to zavařila. Cítila se najednou úplně beznadějně. Bez práce, bez domova a bez lásky. V síti, jako chycená rybka, lapající poslední doušky vody, než zůstane úplně na suchu.

Konečně na chvíli únavou usnula. Spala pár hodin. Probudilo ji bouchnutí dveřmi. Albert někam odešel. Byla ráda. Aspoň chvilka klidu. Zdálo se, že horečka neklesla. Ležela v posteli, jako bláto u silnice a snažila si zvednout náladu myšlenkami na svou novou práci.

V hlavě se jí rodil plán. Ještě přece může pár let pracovat, než budou mít dítě. Přece není tak stará. Ano, některé její kamarádky měly už děti dvě. Začaly brzy. Ona ale pár let počkat může. Albertovi to vysvětlí. Tak dlouho se na to místo chtěla dostat, přece si to nemůže nechat ujít.

Vždyť jsou spolu jen chvíli, argumentovala sama sobě. Opět se jí sevřel žaludek. Už dost dlouho nebere antikoncepci. Kdy vlastně naposledy měla své dny? Nemohla si vzpomenout. Seděla v posteli, po zádech jí tekl studený pot a začínala mírně panikařit.

Kabelka!, prolítlo jí hlavou. Když se před pár měsíci s Albim začali bavit o dítěti a ona vysadila prášky, koupila si jen tak z legrace těhotenský test. Bylo to dvou balení. Jeden už použila, ale ten druhý tam měl zůstat. Nedočkavě prohledávala tašku ležící kousek od ní. Byl tam. Neohrabaně vstala, celá bolavá a ustaraná se pomalu dostala na záchod. Chtěla to zvládnout, než se Albert vrátí.

Nemusí o všem vědět. Ruce se jí třásly, pořádně neviděla na písmenka v návodu. Chtěla si to znovu přečíst, ať neudělá chybu. Potřebovala stoprocentní výsledek. Pomalu, rozvážně udělala vše, co měla a čekala. Nepříjemný pot jí smáčel noční košili. Rozhodla se osprchovat a převléct se do čistého. Aspoň zabije čas, než se dozví, co potřebuje. Test ležel na okenním parapetu.

Trochu se opláchla. Musela dávat dobrý pozor, ať neupadne. Motala se jí hlava a žaludek se houpal, jako na vodě. Pečlivě se utřela, oblékla si čistou košili a ještě se zabalila do županu. Byla jí hrozná zima. Přistihla samu sebe, jak zdržuje. Tak moc se na miminko těšila, když o tom s Albertem poprvé mluvili. Myslela si, že bude nejlepší táta pod sluncem. Ale to se ještě málo znali. Vlastně se pořád znají málo. Každopádně některé jeho povahové vlastnosti ji dost děsily. Byl hodně despotický a všimla si, že s ní i ostatními lidmi dost často manipuluje, aby dosáhl svého. Rád rozdával rozkazy a křičel. Už se ho párkrát bála. Avšak odejít do neznáma, opětovné nejistoty a nestability nedokázala. Albert ji živil, nabídl jí svůj domov a teď si přeje dítě. Co by za to jiné daly. Dokonalá pavučina, ze které není úniku. Kořist byla polapena. Alice se začala třást po celém těle. Opět se jí udělalo nevolno. Dívala se směrem k parapetu, na kterém ležel ledabyle pohozený papírek s jejím osudem. Docela dlouho, třesoucí se, seděla na okraji vany a nebyla schopná jediného pohybu. Překvapená svými myšlenkami, svázaná strachem a nemizící předtuchou něčeho zlého.

V zámku se ozval klíč. Alice uslyšela kroky, procházející kolem koupelnových dveří, za kterými se třásla. „Ali, kdepak jsi?“, volal Albert. „Přinesl jsem nám oběd.“

„Jsem v koupelně, za chvilku přijdu,“ odpověděla. Tak. A je to tady. Teď už si test s výsledkem prohlédnout musí. Neochotnými kroky, se zatajeným dechem vzala papírek do ruky. Zavřela oči.

V duchu počítala do deseti a pomalu, velmi pomaličku je otevřela. Dvě, syté čárky svítící na bílém podkladu, byly nekompromisní.

Subscribe
Upozornit na
guest
16 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Radomira Kielbergerova
1 měsíc před

Píšete moc hezky. Přímo. Já se svou šroubovitostí textu bojuju a už to asi vzdávam. Ale budu upřímná…pro mě osobně ke čtení špatně moc. Zkrátka pořád hodně lidí nemá extraánung, co to je partnerství a vztah alias láska. Víc neříkám. 🙂

Radomira Kielbergerova
1 měsíc před

Je to napsané dobře. Mně to můžete věřit…hezký večer.:)

Jan Šik
1 měsíc před

Tohle je život, tohle se děje. Kam se z našich životů vytrácí empatie? Bez ní se ve vztahu těžko žije. Teď už spolu budou oba žít, až do smrti. Jenom chybí to slovo šťastně nebo spokojeně. Hezký večer

Hana
Hana
1 měsíc před

Krásné. Úplně jsem se otřepala, když jsem cítila, jak je lapena a jak se dusí v síti vztahu.

Michaela Klímová
1 měsíc před
Reply to  Brigita

Ano, uvědomujeme.

Michaela Klímová
1 měsíc před

Jen ta cesta od uvědomění k akci dlouhá a trnitá… 😉

jana melišová
1 měsíc před

Ahoj Brigitka. Vieš, že som Tvoj fanúšik, postupne si prečítam všetko a vychutnám si to. Nič by som na tom nemenila. Máš krásnu češtinu a krásne viažeš vety aj dialógy. Čítanie tvojho textu krásne plynie. A ako píše tu Tomáš, tak je to ozaj svelá ukázka psychosomatického rozboru. Zarezonuje to a niečo vo mne nechá alebo uvolní. Ďakujem.

Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Skvělá ukázka psychosomatického rozboru, Brigito. Gratuluji.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial