Gentlemani ještě (ne)vymřeli

Můj osobní příběh o jednom gentlemanovi. Dnes otevřu svůj život veřejnosti a něco vám o sobě prozradím. Pozor bude to delikátní!

 

Jak začnu?

Nejsem moc velká. Spíše lidi překvapuji, že jsem menší, než mysleli.

Každý den chodím do mého oblíbeného krámku, když jdu ze školky, kam vodím dcerku.

Není to už moc osobní? Snad ne!

Potkávám pána „Bílé botičky“. Zvláštní jméno, že? U nás ve městě chodí různí lidé, kteří mají ode mne různá jména. Už jsem taková, že dávám lidem jména, podle toho, jak mne překvapí nebo i zasáhnou do života. Potkávám paní „Sobotu“ nebo pana „Pejsku“. U nás doma všichni ví, o kom mluvím.

Tohle už je ale asi opravdu dost osobní…

Takže tenhle pán „Bílé botičky“… Už jsem ho skoro přejmenovala na „Modré botičky“, ale doufám, že s nástupem jara opět vyhraje bílá barva.

Tenhle pán mi nadbíhá. Teda, to zní dost sebevědomě a nafoukaně, řekněme, že mě rád potkává. I já ho ráda potkávám. Ráda potkávám spoustu lidí.

Třeba Marka, který vždycky zvedne ruku, zamává a zavolá: „Ahoj Bohunko! Jak se máš?“

Našeho milého pošťáka, který mává o sto šest.

A průvodčího. Vždycky se usměje a já ho hezky pozdravím.

Nebo Zuzanku, která na mě vždy zatroubí.

A Janu.

A Máju, Renatu, Ilču…

A…

No dobře, nebudu vám popisovat, koho všechno ráda vidím. Je jich dost. Pozdrav a úsměv na tváři mi dělá dobře.

Takže, vraťme se k panu „Bílé botičky“. Často se vidíme u pošty nebo právě u toho krámku, kam chodím pro rohlíky.

Nedávno jsem na něj zase narazila v řadě u kasy.

„Jdete domů?“ Zeptala jsem se ho.

Jen kývl. Protože máme kus cesty společný, řekla jsem si, že půjdeme spolu.

„Tak já na Vás počkám.“ Odpověděla jsem s úsměvem. Zčervenal, ale chvátal.

Dnes jsem musela koupit větší množství mléka, protože v plánu byly dukátové buchtičky… Chápete?! Tašku jsem měla docela těžkou. Stála jsme před obchodem a když vyšel „Bílé botičky“, přidal se ke mně. Je vždy trochu nejistý, řeč vázne, ale já se snažím ho vždy rozpovídat.

„Koukám, že máte těžkou tašku.“ Začal nenápadně.

„Hm, jo, nesu mlíka.“

„Kdyby to nevypadalo blbě, vzal bych Vám ji.“

Kdyby to nevypadalo blbě? Nevypadá to spíš blbě, když mně s ní nechá dřít? Ne, že bych chtěla, aby mi ji rval z rukou, ale když ji nechce nést, tak ať o tom nemluví.

„Vypadalo by to blbě?“ Zeptala jsem se.

„No, co by na to řekli lidi?“ Zamyslel se a rozhlédl se, jako bychom dělali něco zakázaného. (Co kdyby nás někdo viděl, jak jdeme vedle sebe po chodníku???)

Pomalu jsme docházeli k poště. Kdo to u nás zná, ví, že je to jen kousek. V hlavě se mi motaly myšlenky.

„No, buď by řekli, že jste gentleman, když té malé ženě vezmete těžkou tašku, nebo by si taky mohli myslet, že ta taška je Vaše, že?!“

„Aha, to máte pravdu.“

Ještě kousek jsme šli a pak mi ji vážně vytrhl z ruky a vzal ji. Usmál se a opět zčervenal. Ulevilo se mi, přiznám se.

Když jsme míjeli schody u pošty, najednou se zarazil. (Jistě se mu v hlavě promítla situace, že půjdeme kolem oken tchýně, že ona uvidí, co právě „provádíme“, a že by to na něj mohla říct mému manželovi… Rozbitý nos nebo čelist jistě nechtěl mít.)

„Promiňte, vzpomněl jsem si, že ještě musím něco zařídit na poště.“ Podal mi tašku, kruci, ta nějak ztěžkla… a omluvně se odporoučel na poštu.

***

Od té doby jsem ho neviděla, protože jsem tři týdny ve stavu nemocném, ale hned jak vyjdu do školky, jistě se zase bude hezky červenat.

Těším se do obchodu pro rohlíky. Slibuju, že před ním už nikdy nebudu tahat mlíka. Aby nebyl v rozpacích.

 

 

5 7 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Šik
1 měsíc před

Vypadalo by to blbě? To je něco jako Budeme se těšit. Proč budeme a netěšíme se teď? Jinak já bych Ti tašku vzal bez keců, ale před tchyní bych taky prchl. To jsou jediné ženy, které nemám rád 😁

Jan Prazak
Jan Prazak
1 měsíc před

Roztomily truhlik, asi Ti moc nepomohl, ale aspon pobavil😺

Brigita Tóthová
1 měsíc před

Rošťačko:-) posílám pusu

Brigita Tóthová
1 měsíc před
Reply to  Bohunka

Tak si to představíme. Držím Tě pevně

Vladimír T. Gottwald
1 měsíc před

Pán „Bílé botičky“ je možná moula. Ale řekl bych, že moula roztomilej!
Opatrujte se mi (a mávám!)!

Vladimír T. Gottwald
1 měsíc před
Reply to  Bohunka

Sundám brejle a představím si, že to mávání vidím. comment image

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial