Faktor Mladič

Bez většího zájmu jsme zaznamenali zprávu, že bývalý bosensko-srbský generál Ratko Mladič stráví zbytek svého života ve vězení. Má již 78 let….

Je nejspíše velmi obtížné, přesněji nemožné, vpravit se do pocitů lidí, kterým tento jedinec povraždil rodinu. Působí tu faktor času  (masakry v Srebrenici se odehrávaly v roce 1995), dále pak, že to byla pro Evropu jakási „vzdálená“ válka, do níž se zpočátku nechtělo nikomu moc zasahovat a při níž – bohužel – nedokázaly modré přilby jednotek UNPROFOR konání jednotek generála Mladiče zabránit.  Pociťují přeživší nějakou aspoň malou satisfakci?

Přitom stačilo tak málo. Vzhledem k anamnese kariérního důstojníka mohl svůj život klidně dožít se solidní výsluhovou pensí. Situace po rozpadu Jugoslávie začala být dramatická, dřívějším Titovým mnohonárodnostním státem začaly cloumat nacionalistické tendence, vyúsťující v šovinismus a ozbrojené střety. Ratko Mladič spolu s Radovanem Karadžičem se stali hlavními postavami tzv. války v Bosně a Hercegovině, kde vzhledem k promíšenosti jednotlivých národností měly boje skutečný charakter občanské války. Nelze pochybovat, že hrůzy se děly na obou stranách, nicméně masakr v Srebrenici byl ryzím ukazatelem etnického „čištění“, kdy bylo povražděno okolo 8 tisíc neozbrojených muslimů (mnohdy i nezletilí chlapci) a to jen z důvodu jejich etnického původu. Za tento čin je generál Mladič plně odpovědný.

Není první v historii 20. století. Namátkou Josif Džugašvili byl před svou kariérou jednoho z nejmasovějších vrahů vlastního národa seminaristou a možná stačilo málo, aby svůj život prožil jako duchovní správce nějaké ruské oblasti. Adolf Hitler, který rozpoutal protižidovské šílenství a posléze nejničivější konflikt 20. století, byl vyučen čalouníkem a nebyl přijat na vídeňskou akademii ke studiu malířství. Stačilo málo a mohl skončit jako umělec či jako potřebný řemeslník. V našich podmínkách to byl kupříkladu sudetský občan Československa Karl Hermann Frank, který působil před válkou jako knihkupec v Karlových Varech.

Je otázkou, nakolik Stalinův konec (na zemi v dače, kde poslední hodiny života ležel na zemi bez pomoci lékařů, protože všichni měli hrůzu, že jakýkoliv jejich krok může chcípající bestie vyhodnotit jako útok s obvyklým koncem pro nešťastníka), tak i konec Hitlera kdesi v bunkru v podzemí  Berlína a koneckonců i veřejná poprava Karla Franka, přinesl těm, kterým ublížili, nějaké uspokojení a satisfakci. I když v tomto posledním případě bylo svědkem jeho oběšení několik tisíc občanů Československa, v kterých jistě ještě rezonovaly Lidice a vyvražďování občanů Protektorátu Bohmen und Mahren.

Všichni zmínění jedinci se dostali na svá místa vlivem zevních a současně i osobnostních okolností. Musel se objevit onen „faktor Mladič“, symbiosa zevního i vnitřního faktoru, které umožnily páchat ty nejhorší zločiny a to za potlesku a souhlasu svého okolí a útrpného přihlížení zatím nezúčastněných, kteří si nechtěli pálit prsty v jakémsi konfliktu, který se jich netýkal, do něhož však byli posléze zataženi a na který doplatili jak materiálně (včetně smrtí svých občanů), tak i morálně. Poučili jsme se?

Vše se stále opakuje. V Číně je jedno etnikum systematicky likvidováno vládnoucí mocí a to za mlčenlivého přihlížení dalších občanů státu (nakolik je toto mlčení vynucené nebo spontánní je těžké odhadovat). Momentální ekonomický rozvoj a zlepšení životních podmínek, které byly ještě před 50 lety naprosto nesrovnatelné, umožňuje jednomu jedinci dělat cokoli za nezájmu či hůře potlesku poddaných. Podobná, i když ne tak vyhraněná situace, je v současném Rusku. O Severní Koreji netřeba mluvit.

Zdá se, že „faktor Mladič“ je souputníkem lidstva a jen skutečná demokracie bez přívlastků je schopna tento faktor zlikvidovat v samém zárodku bez jeho zhoubného bujení.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články