Óda na moji matku

Jak se máte, milí návštěvníci Blogosféry? Od mého posledního příspěvku uplynulo mnoho času. V naší sudetské rezidenci došlo mezitím k mnoha významným změnám. Jednou z nich je, že jsem se vdala. Z tohoto faktu samotného žádné trable neplynou: život je snadný, když máte tak fantastického muže, jako mám já. Ale tenhle článek nebude o něm. Vzhledem k tomu, že ve střednědobém horizontu očekáváme i další změny, pod mou spokojenou, buclatou fasádou začínám panikařit.

Když se člověk narodí do rodiny, bere všechno jako standard. Dlouhou dobu mu například nenapadne, že jiné rodiny nevylepšují svůj rozpočet kradením v samoobsluhách. Já jsem takhle brala jako standard každoroční dovolenou u moře, lyžování v Itálii každou zimu a ze všeho nejvíc jsem chápala jako samozřejmost domácí jídlo své mámy.

Na vysoké škole jsem se starala jen sama o sebe a moje dieta se skládala z cigarety a kafe k snídani, tortilly z KFC k obědu a mnoha sklenic lihovin různé kvality k večeři. Takhle se dalo žít překvapivě dlouho, vlastně i nějakou dobu potom, co jsem poznala svého současného manžela. Nikdy si na to nestěžoval. Když jsem se vdala, všechno, co jsem o vaření věděla, jsem se naučila z několika kontroverzních dílů Výměny manželek.

Jak to vlastně dělala mame? začala jsem se ptát čím dál častěji. Kam až mi sahá paměť, měli jsme vždycky na oběd polévku i hlavní jídlo. Tyhle chody logicky následovaly ihned po sobě a v její kuchyni to nikdy nevypadalo jako po výbuchu, jak je příznačné pro naši sudetskou domácnost. Protože je pro mne zatím téměř nemožné dosáhnout téhle synchronizace, manžel ode mě často slyší zoufalé: „Tady máš hlavní jídlo, polívka bude asi až večer.“ Někdy polévka není vůbec, jindy je naopak jenom polévka a jídlo přichází často v nejméně vhodnou dobu, někdy i hodinu a půl po původně ohlášeném termínu.

Včera jsem s rázností sobě vlastní ohlásila, že budeme mít na oběd hrachovou kaši. No, tak byl sendvič se sýrem, no. A to jsme měli ještě štěstí, že byl zrovna chleba. Dnes byla neděle a já jsem se rozhodla udělat sváteční jídlo, což byly v mém podání krémové kuřecí plátky se žampiony a rýží. Kubovi jsem řekla, že budeme jíst za čtvrt hodiny. Po půl hodině se přišel opatrně zeptat, jak to vypadá s obědem.
„Dala jsem tam tu smetanu a nechce mi to zhoustnout, kurva,“ pravím nešťastně.
„To nikdy nezhoustne, tam musíš dát jíšku,“ poučí mě manžel, který svého času vedl hospodu, takže vaření rozumí lépe než já.
„Ale v tom videoreceptu do toho žádnou mouku nedali, a zhoustlo jim to.“
„To kecaj, mají z toho víc zhlédnutí, že si to lidi pouští pořád dokola a řeší, co udělali blbě.“
„To ne! To je Cuketka, ten by nelhal!“
Po přidání jíšky jídlo krásně zhoustlo, manžel si moc pochutnal.

Moje máma dovede udělat i z tak neokázalých jídel, jako jsou krupicové noky či pórková polévka, kulinářský zážitek, a to vůbec nemluvím o nedělních obědech, kdy jsme měli třeba králíka na smetaně. A to pozor, mluvím o době, kdy měla tři malé děti ve věku 4 – 12 let. Když přijedeme na návštěvu teď, standardem jsou dva druhy polévek, telecí osso bucco, moderní salát a taky je vždycky dezert. Když přijede návštěva k nám, musí Jakub rozpálit gril a dezert si musí dovézt návštěva vlastní.

Když je člověku dvanáct, ani ho nenapadne, že by se něco u mámy v kuchyni přiučil, a v šestnácti už má úplně jiné zájmy. Proto teď po večerech zkouším základní recepty, abych byla časem schopná nakrmit svou rodinu domácím jídlem. Samozřejmě, žít v Praze, mohli bychom si nechat denně dovážet to, na co bychom zrovna měli chuť. Jediné, co jsou ochotní vám dovézt až domů tady v severních Čechách, je exekuční příkaz.

Proto nezbývá než zkoušet to pořád dokola. Člověk se vlastně neustále učí novým věcem: například já nedávno to, že lze spálit i polévku. Dosud jsem netušila, že to je možné. Tentokrát ji nejedl ani Jakub, a to je co říct. Před pár týdny jsme dokonce hořeli. Naštěstí mám v rukávu stále největší trumf: mámu, která je ochotná mi zvednout kdykoliv telefon a poradit mi, jak mám udělat její fantastickou krkovici s kari kořením a pečeným česnekem, jehněčí na červeném vínu nebo mou milovanou uzenou polévku.

Těším se, až mě rodiče zase jednou navštíví tady u nás v Sudetech, okolo mě bude běhat rozjívená drobotina a já jim všem s patřičnou hrdostí naservíruji třeba sýrový sendvič.

4.8 16 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
21 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Hana
Hana
17 dní před

To jste mne moc pobavila a potěšila. Kuchyně je totiž moje vášeň a království, moc ráda vařím a těší mne, když se u nás “blaženě mlaská”. Je pravda, že po určitý čas mé pracovní kariéry jsem tuto svoji vášeň trošku upozadila, ale nyní se mohla opět rozhořet naplno. Snad proto se manžel vaření vůbec nevěnuje. Soustředí se jen na čtení o jídle a výběr vhodných vín k jídlu. Jednou, když byli sami doma s mým tatínkem, se pokusil vyhovět jeho žádosti, aby mu uvařil špenát. Udělal to tak, že pouze rozmrazil a ohřál špenátové pyré. Tatínek byl statečný a snědl… Číst vice »

Matějovský
Matějovský
18 dní před

Má dcera začla u přítele s tím, že udělala smažený květák, no udělala, ona ho omyla, rozložila, obalila a začala rovnou smažit, nepovařila, Chlapec je asi čerstvě zamilovaný, páč to snědl, jen týden nemluvil, jak měl namožené lícní svaly.

Tomáš Vodvářka
Admin
17 dní před
Reply to  Matějovský

Skvělá storka, kolego. Tohle se pak traduje ještě v babičkovském věku…..

Matějovský
Matějovský
17 dní před

Zase nechci, aby vypadala jako debil, ale společným znakem jejích rodičů je, že jsme oba děsně roztržití, bohužel tu vlastnost také podědila 🙂

Tomáš Vodvářka
Admin
17 dní před
Reply to  Matějovský

To mne vůbec nenapadlo, to nemá s inteligencí nic co do činění. To se prostě děje, to nejde vymyslet, to se musí zažít. Podobných historek má každá rodina tucty a je fajn ve společnosti občas některé připomenout.

Bohunka
18 dní před

Milá Adélo. Je mi už dost přes čtyřicet a stále volám mamce pro radu… 😉 Ale chacha…. Moje dcera bydlí už druhým (ty jo, možná že už třetím) rokem u přítele a, heč! 🙂 ona volá mně a chce poradit, to taaaaaak hřeje u srdce ♥
Maminky děkujeme a dcerky, vám taky. Ještě že se máme, že?!
Krásný blog. Díky za něj

Soňa Bulbeck
18 dní před

ďakujem, pobavila som sa…som vo veku vašej maminky, varím dobre, ale nie rada…a moji synovia varia vynikajúco a s nadšením a nevesty sú úžasne spokojné…vždy sa nájde riešenie…určite aj u vás…veľa zdaru v kuchyni a veľa šťastia v manželstve…

Brigita Tóthová
18 dní před

Milá Adélo, jak tak pročítám komentáře, tak jste celé rodině hezky přihřála polévku:-) Ne vážně..vzpomínám si na sebe..děsně mě to nebavilo a postupem času vařím i několikrát denně a vymýšlím pořád něco nového, to přijde časem, ale myslím, že mladé manželství se nají i z lásky. Krásné dny

Tomáš Flaška
18 dní před

Trochu mi připomínáte mou ženu krátce po svatbě. Soustavné nákupy a studium kuchařek. Až jsme z ní měli legraci (já a moje matka). S odstupem času uznávám, že to tenkrát neměla lehké a posmívání bylo strašně nespravedlivé.

Ale já byl (a jsem) nenáročný. Moje maminka totiž vařit neuměla. A tak jsem se po svatbě ocitl v ráji, který trvá do dnes. A je to vidět i na mé figuře. Chutná mi vše. Ale moje žena VAŘIT UMÍ, A DOBŘE.

Jan Šik
18 dní před

Žádné obavy. Jednou budete umět vařit stejně jako vaše maminka. Od určité doby se to najednou rozjede, ani nebudete vědět jak. Tak to funguje, co svět světem stojí 🙂 Hezkou neděli

Ivana Vodvářková
18 dní před

Ahoj Delíšku, jsem tak ráda, že jsi začala zase psát! a ..děkuji, ovšem víš, že ostatní tě neznají a budou ti to věřit, že?

Tomáš Vodvářka
Admin
18 dní před

Přečteno mame, smála se a je stále připravena. A to jsi – s menším pozdvižením mého obočí – opomněla uvést otce, jenž rovněž má za sebou sice ojedinělé, ale nepopiratelné kulinářské úspěchy….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial