… odvážila se a přišla tě zachránit

„Čekám tě.“ „Přijď, prosím.“ „Nenech mne prosit.“ „Potřebuji tě.“ „Miluji tě.“ „Chci tě.“ „Toužím po tobě.“ Další a další zprávy v její schránce. Malé papírky, opálené ohněm, jak romantické. Začala uvažovat, že přijde.

Cassio odhodlaně stála na zápraží.

Ten dům byl tak strašidelný. Prý už tam roky nikdo nežije. Proč je na těch vzkazech právě tahle adresa? Určitě se spletla. Zaprášená, zašlá okna budí respekt, vrzající dřevěná veranda odrazuje. Studený vítr, zavál do hustých pavučin. Přejel ji po zádech a pokračoval dál, jako by ji vedl pryč od těch dveří.

Šaty ji najednou tak chladily. Slunce zapadalo a červánky v dálce nad horizontem ji nedokázaly přimět, aby vzala za kliku.
I další krok následovalo nepříjemné vrzání. Pocítila strach.

Co tady vlastně dělám? Jsem blázen? Najdu nějaké pitomé lístečky, které píše kdovíjaký úchyl a nechám se nalákat sem.

***

Přišla! Ach ano. Věděl jsem, že se odhodlá a přijde. Ona je tak dokonalá. Nikdy nezapomenu na naše první setkání. Dívala se na mne a já se zamiloval. Darovala mi vlídný pohled a dotyk její hebké ruky.

Udělal bych pro ni cokoliv.

***

Zakrákala vrána a ona se probrala.
Ne, nejsem tu správně.

Pomalu a s oddychem couvala zpět na prašnou cestu. Oblohu rozřízl blesk a ozářil celou budovu. Vysoká věž se dotýkala černých mraků. Nahoře v tom malém okně pod zvonem jakoby zahlédla… Nějakou osobu.

***

Ne, nikam nechoď. Prosím, zůstaň. Potřebuju tě. Lásko!
Blesk jí ozářil tvář. Vyděšeně se dívala mým směrem. Snad mne zahlédla.

Dívám se, jak spěšně odchází.
„Ááá.“ Řvu z plných plic. Vzteky udeřím pěstí do zdi.

***

Náhle uslyšela řev nějakého zvířete. Jako by ho mučili. Dostala strach a rozběhla se domů. Déšť ji bičoval vlasy a ramena, zima ji ovládla.

***

„Umřu, určitě bez ní umřu.“ Sedím zkroucený v křesle, je mi zle. Drápy jsem vydřel do zdi svou bolest. Už stála přede dveřmi, myslel jsem, že se mnou zůstane navždy. Co se stalo, že si to najednou rozmyslela? Co to se mnou hraje za hru? Je tak bezcitná? Doufal jsem, že ona… že mě zachrání.

***

Uplynulo několik týdnů. Léto pomalu stárlo a podzim nastupoval na trůn. Do Cassii se vkrádala zima. Udělala si kafe a zachumlala se do deky. Vzala si do ruky knihu svého oblíbeného spisovatele, rozsvítila lampičku a začetla se. Nemohla se soustředit, něco její soustředění stále táhlo k tomu starému vrzajícímu domu.

Nezanevřela na něj. Jen se bála. Bála se tam vrátit. Ale lákalo ji to. Ty krásné romantické papírky stále nacházela ve své schránce. Slova o touze, o vášni, o lásce a o záchraně. Někdy měla dojem, jako by ji někdo pozoroval. Když seděla v kavárně a četla si knihu, vždy měla ten zvláštní pocit.

***

Sleduju jí. Každý den, když večer vstává, když si v koupelně češe dlouhé hnědé kadeře, když ve skříní hledá, co si vzít na sebe. Když vychází z domu a zastavuje taxi. Její nožky bych tak rád držel v dlaních. V dlaních…?

Nemohu bez ní být. Hodím vzkaz do schránky a ještě ji „navštívím“ v jejím oblíbeném non-stopu na kávě. Tak moc dobře mi dělá, když jsem s ní.

Potřebuju jí. Chci jí. Miluju jí. Cassio.

Jsem trpělivý, vím, že ona jednou přijde. Čekám každý den, kdy zavržou vstupní dveře a ona se objeví v mém království.

***

Dnes opět našla další lístek. Stálo na něm: „Přijď, prosím.“ Drží ho v prstech. Venku se spustil déšť, stejně jako ten den, kdy se rozhodla, že tam zajde. Něco ji tam táhne. Popochází bytem a rukou zavadí o knihu, kterou má právě rozečtenou. Ta spadne na zem a vysypou se z ní známé papírky. Jsou už osahané tím neustálým počítáním a čtením. Klekne si k nim a všechny je přečte.

„Jsi krásná.“
„Jsi můj život.“
„Jsem jen zrůda.“
„Potřebuji Tě.“
„Přijď mne, prosím zachránit.“
„Mé srdce bije jen pro Tebe.“
„Miluji Tě.“
„Chci Tě držet v náručí.“
„Polib mne.“
„Chci Tě laskat.“
„Chci se každý den probouzet vedle Tebe.“
„Osvoboď mne svými rty.“

Jsou tak naléhavé, volají ji, potřebují ji. Na nic nečeká. Všechny je posbírá. Přehodí přes šaty pelerínu a vydá se tam.

***

Cestou si přehrávala pohádku o Krásce a zvířeti. Ano, tak se cítila. Ona byla kráska, která šla zachránit polibkem nějakého zakletého prince. Zažehl v ní zvědavost a touhu po neznámém. Dnes se odváží a vejde do toho domu. Bude jíst pokrmy připravené jím. Bude pít červené víno s tajemným „snad mužem“.

Její kroky se zrychlovaly, nakonec skoro běžela. Vítr z ní rval přehoz, pak i šaty. Vlasy měla rozcuchané a podpatky na botkách zlomené. Zula se a zbytek cesty došla bosa.

***

Sedím nahoře u zvonu. Moje nejoblíbenější místo. Mám zde největší výhled. Čekám jako každý večer. Čekám na ni. Ona jednou přijde. Vím to a těším se na ten okamžik, kdy ji budu svírat.

Ach, jsem trochu vzrušený, při té představě, že běží ulicí k mému domu, vítr jí cuchá vlasy, objímá se svými pažemi a brání se velikým kapkám.

Zbystřím, vždyť to není sen!

Ona opravdu utíká mým směrem.

Je bosa a prokřehlá zimou. Moje srdce buší. Tak se na ní těším. Odbila půlnoc a já jsem při síle. Doufám, že ji moc nevylekám.

***

Doběhla až na zápraží. Zlostně zavrčelo, ale to už znala, nebyla tu poprvé. Ani zaprášené těžké pavučiny na ni dnes neudělaly dojem. Odhodlaně sáhla na kliku. Zmáčkla a ulevilo se jí, když bylo odemčeno.

Dýchala zhluboka, byla ji zima, ale nebála se. Dnes uvidí svého zakletého prince, políbí ho a získá ho na celý život.

Zablesklo se. Předsíň se ozářila, na chvilku, ale stihla si všimnout fotek na zdech, vlevo asi obývací pokoj, vpravo kuchyň. Blesk. Ano, kuchyň rozpoznala přesně. Ten dům byl cítit zatuchlinou, ale jednou, až tam uklidí a znovu se vymaluje a vyvětrá se…, jednou z toho bude hnízdo naší lásky.
Opět blesk.

Očima osahávala prošlapaný prach na dřevěných schodech. Stále se opakující cesta nahoru a dolů.

Nahoře na schodech uviděla obrovskou bytost. Nemohla říct, jestli je to muž, či zvíře. Psal: „Jsem jen zrůda.“, ale ona si ho vysnila podle svého.

„To jsem já,“ šeptá do tmy. Z úst se dere teplý dech. Srdce ji buší, tělo se opět chvěje strachem a zimou.

„Cassio!“ Zašeptám do tmy.

Ach, ona je tu! Stojí tu a krásně voní podzimním deštěm. Nechci ji vylekat. Váhavě scházím ze schodů. Krev mi tepe v žilách. Kéž by se přestalo blýskat, bojím se, že uvidí mou tvář a uteče. Stačí mi jeden jediný polibek.

***

Cassia zvolna postupuje po schodech vzhůru k němu. Je to muž? Ne, je to zvíře. Obličej má hrůzostrašný, zvířecí rysy, velké zuby. Podal ji ruku. Ruku? Pazouru. Nehty, jako drápy šelmy. Dotkla se jich. Nic se nestalo. Oddychla si, její tep se zklidnil.

***

Ještě poslední schod a stojím u ní. Tak mne přitahuje. Skláním se k ní a chystám se ji políbit. Ona se usmívá. Zavírá oči a nastavuje mi rty. Uchopím ji a trochu zakloním… Láska prostupuje naše těla. Ta touha je bezbřehá. Opálené papírky lásky jí padají z ruky a průvan si s nimi pohrává…

……………………………………………………

***

„Velkane, nesnáším tě!“ Křičí na něj Cassia. Za ta desetiletí se nic nezměnilo.

Nesnáší svůj nekonečný život. Proč jen tehdy přišla do tohohle domu? Když ji poprvé políbil, oba zjistili, že to nepomůže. Tak se alespoň zakousl do jejího hrdla, aby z ní udělal vlkodlačí ženu. Tehdy se jí změnil život.

Láska vyprchala velmi rychle. Žili vedle sebe víc, než spolu. Jediný okamžik, kdy se milovali, byl úplněk. V tu noc se v nich probudili šelmy a jejich těla spoutal zvířecí pud, vražedný pud, zakončený spojením jejich tužeb.

Dům zůstal zaprášený, zatuchlý.

Nikdy se nedal vyvětrat ten zvířecí puch.

Nikdy tam znovu nevymalovali, jak si ona vysnila.

Nestalo se jejich hnízdem, zůstalo jejich doupětem.

Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Dobrý námět na televizní novelu…..

Jan Prazak
Jan Prazak
3 měsíců před

Telcsky stary mlyn plus tokle. Lahudkove cteni na rano, Bohunko. Hezkou nedeli😺

Jan Šik
3 měsíců před

Ano, pozor na zvířata…Plné emocí, moc se mi líbilo…Hezký den Bohunko

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial