KoŘeNí

Včera při vaření, se mi stala zvláštní věc. Krájela jsem si v poklidu zeleninu, na vymyšlený pokrm. Cibule, brokolice a cuketa. Bylo to moc zelené. Přihodila jsem trochu kukuřice a pár mrkví na kolečka. Zelenina se spíše napařovala pod velkou poklicí, a když jsem poklici zvedla, vypadala úchvatně. Ty barvy mě naprosto fascinovaly. Jsem zvyklá používat koření. Mám ráda indické, orientální, minimálně sůl a pepř. Mé kořeny sahají do Maďarska. Miluji výrazné jídlo plné chuti.

Tentokrát zeleninová pánev vypadala tak lákavě, že mou ruku s kořením zastavila. Uvědomila jsem si, že vlastně ani často nevím, jak která zelenina opravdu chutná. Protože ji neustále upravuji. Přisoluji a kořením. Pomalu jsem se naklonila nad zářivě barevnou hromadu a pocítila krásnou vůni. Zeleninka byla akorát na skus. Žádná rozvařená kejda. S nadšením a zvědavostí jsem si nabrala do misky a kousek po kousku ochutnávala pravou chuť zeleniny, kterou tak často jím. Ani špetka soli, či něčeho jiného. Jen pravé chuti. Byla jsem nadšená. Jistě mám mezi vámi mnoho přátel, kteří takové situace prožívají dnes a denně, ale pro mě to bylo naprosto nové a objevné. Ne jen kvůli chuti zeleniny. Myslíte, že by jste pozřeli maso zvířete v jeho původní a ničím neupravené chuti?

V životě si přece pořád něco měníme k obrazu svému. Zeleninou na pánvi k obědu počínaje, přes filtry našich fotografií, upravené texty bez chyb a stylisticky vytříbené, oblečení bez skvrn a děr, do mýdel přidáváme vůně, halíme svá těla do voňavek, proti slunci máme sluneční brýle a opalovací krémy, aby se nás nedotkly jeho paprsky. Pořád se před něčím chráníme a něco měníme. To, co dávno vyrostlo ve své dokonalosti neustále kultivujeme, ať jsou to rostliny, zvířata, či naše děti a ve výsledku i my sami. Pořád na něčem pracujeme, aby to bylo ještě dokonalejší a hlavně podle našich představ. Sypeme si své oblíbené koření do vztahů, které si přejeme žít, ty které nám nechutnají splachujeme v záchodě, protože jim prošla záruční lhůta, nebo jsme je přesolili, či přesladili.

Potřebujeme tolik cukru. Stále sladíme buchty, kávy, čaje, ať se cítíme alespoň na chvíli sladce, milovaní a chtění. Sladká chuť nám zvyšuje pocity radosti. Však jen do chvíle, než si stoupneme na váhu, či zjistíme, že nedopneme další kalhoty. Pak zase jíme sladké na žal, protože co jiného už z toho života máme? Tak jako utíkáme od skutečných a pravých chutí jídla, tak moc se bojíme , štítíme a jsme neochotni prožívat skutečnost v našich vlastních životech. Každý z nás si jistě dobře vybaví situace, které by raději vymazal ze svého života. Ale bez těch skutečných chutí to nemůžeme být my.

Stále čtu o naslouchání své duši. Kdykoliv komunikuji sama se sebou, musím být připravena na to, že se dozvím i pro mě nepřijatelné a nechtěné věci. Samu sebe pak ukacávám, že to přece musí být jinak. A ono není. Další skutečná chuť situace přijde, ať se mi to líbí nebo ne. Stane se. Proběhne a je na mě, jestli se smířím a přijmu její příchuť.

A tak je to i s láskou. Kolik jsem toho přečetla, kolik mužů ve svém životě potkala a mylných názorů, doporučení, či poselství se držela. Tolik proplakaných nocí, tolik vína a čokolády. Tolik nekonečných sebedestruktivních večírků marného chtění, plných koření, které štípalo a dlouho bolelo, jako ty nejsilnější chilli papričky….Je to pryč. Láska si mě našla sama. Je velmi silná, hluboká, očistná. Není vůbec jednoduchá a neustále nacházím její nové chutě a příměsi. Kombinace chodů se občas komplikují a já ochutnávám. Jako včera svou nádherně barevnou zeleninu.

Přitom je to tak nesmírně jednoduché. Všichni do jednoho dobře víme, co potřebuje naše tělo, ať je zdravé, jaké potraviny jíst, jak se hýbat, jak myslet, jak se cítit, jaké vztahy pěstovat. Proč se trápíme? protože se neposloucháme a používáme hodně koření. Dnes nechávám opět svou kořenku ve skříni…..

Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Hana
Hana
9 měsíců před

Je to dar. Vidět, cítit, slyšet. Každý nemá to štěstí, aby ho mohl rozbalit. Ti nejšťastnější ho dostanou přímo do kolébky. Někteří na něj dlouho čekají, netrpělivé rozbalují barevné krabice s lesklými mašlemi plné všeho, čeho už stejně plno mají. Až najednou se objeví docela obyčejná krabice a jejich svět je hned plný barev a úsměvů. Někteří jsou obdarováni až ve chvíli, když projdou údolím bolest či smutku. Ale ten dar otevřených očí, mysli i srdce , dar barevného světa je nádhernou odměnou. Ať už se k nám dostal jakkoliv, musíme si ho opatrovat. Já za něj děkuji Bohu každý… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
9 měsíců před

Nedávno jsem šel pěšky do práce – je to cca 17 km, vyšel jsem ráno ve 4.00 hod, začínám v 7.00. A procházím část své cesty lesem. Vidět bylo jen tak, aby se člověk nepřerazil o nějakou větev. A zjistil jsem, jak má ten les své noční zvuky, barvy a vůně. Ty ve dne nejsou. Rozumím Vám, Brigito.

Radka Kielbergerová
9 měsíců před

i já:)… já takhle odvážná a čilá jako Ty , Tomáši, nejsem, ale na chalupě mé kamarádky vstanu staršně brzy a na zápraží poslouchám to sotva probrané ráno.Ráno na louce a v lese v těsné blízkosti – sedím a čumím zachumlaná v dece, nadechuji to, co je v poledne jinak, a zkoumám, a to má jeden pocit, že jako se světlem a plným dnem strašidla a hejkalové v pohádce po prvním kokrhání zalezou, zaleze to málo viditelné a živé i tady a zvuky i vůně jsou jiné, denní..:).

Michaela Klímová
9 měsíců před

Znám… :)♥

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial