Ik zou zijn beide oren afsnijden

Mejla Hlavsa zřejmě věděl, o čem píše a o čem zpívá, když (určitě nejen mně) do uší napořád nasadil jeho „člověk ze zoufalství, často pomate se…“.

Mám chvíle, kdy si přeju, abych se narodil dříve. Hodně dříve. Ne o pár let, nebo desetiletí.

Abych se narodil kolem roku 1830 nejlépe v Arles a pokřtěn byl v tamější katedrále a k moři to měl jen kousek.

Abych se narodil v Arles a moje matka měla při křtu v náručí kromě mě i kytici kosatců modrých jako touha s okvětními lístky křehkými jako šílenství.

Abych se narodil v Arles a v létě se nořil do zlatavých lánů  obilí vlnícího se ve větru vonícím po soli.

Abych se narodil v Arles a mohl se procházet po březích Rhony a v jejích klidných vodách chladil moje unavené kotníky.

Abych se narodil v Arles a v přesnou chvíli narazil na zrzka z Holandska, jehož duše vlála životem jako bílé, na šňůře za dřevěné kolíčky zavěšené prostěradlo. Neuchopitelně. Volně. Bez hranic logiky.

„Vincente….“, zavolal bych na muže kráčejícího mezi poli s dýmkou v puse, s dřevěným stojanem přes rameno a s vakem plným barev sevřeným v jeho dlani. „Vincente…, vem mě s sebou.“ zavolal bych za ním a čekal.

Vincent by se zastavil a otočil směrem ke mně. Jeho zrzavé vlasy a krátké vousy by po otočení rozzářily krajinu silněji, než slunce nad našimi hlavami.

Musel by trochu přivřít oči, aby v té záři zahlédl mě samého, stojan by zapíchl ke svým nohám a opřel o své tělo a z té blízké dálky by mi zamával.

„Tak pojď.“ zakřičel by na mě a já bych se nedočkavě rozběhl. „Kam se vydáme?“, zeptal by se mě ve chvíli, když bych stál na jeho dosah.

„Půjdeme do Barevna.“, odpověděl bych v okamžiku, protože to je to místo, kam bych s Vincentem rád vyrazil. „Ponesu ti stojan, chceš?“, nabídl bych mu jedinou možnou službu, kterou bych byl schopen v tu chvíli poskytnout.

„Tady je…“, usmál by se na mě zrzek Vincent, stojan by mi podal a z pusy vyfoukl obláček voňavého dýmu.

A pak by se naše nohy rozešly. Oba bychom procházeli po prašné cestě, která se krajinou klikatí jako meandr malé říčky a od našlapujících chodidel by se začal vznášet lehounký zlatavý prach.

„Tak do Barevna, říkáš…“, dumal by Vincent a já bych při jeho dumání sledoval lněnou zašmudlanou volnou košili, která kryje jeho křehké tělo.

„Do Barevna a Čárkována.“, doplnil bych jdoucí za ním s dřevěným stojanem přes mé rameno.

„Tak to máme štěstí.“, zastavil by se Vincent a vzhlédl k nebi nad námi. „To je jen kousek.“, otočil by se zase ke mně a usmál se.

„Kdy tam budeme?“, zeptal bych se.

„Jsme tady!“, řekl by Vincek, „Roztáhni stojan, postav ho sem a připrav barvy.“, požádal by mě.

Uprostřed polí a luk by stáli dva chlapíci. Jeden co umí a druhý, co by rád viděl, jak to ten první dokáže.

Z Vincentova vaku bych do trávy vysypal všechny barvy, které jsem nikdy neviděl a do různých kameninových misek bych rozlil vodu z čutory.

Vincent by se posadil na mez, mrkl na mě a řekl: „Začni.“

„Jak?“, zeptal bych se, protože bych nevěděl.

„Modrou smíchej se zelenou. Kápni k nim trochu bílé a dvě kapky karmínové a tímhle štětcem je k sobě přimkni s krutou něhou.“, poradil by mi Vincent.

Vousatým koncem malířského štětce bych začal míchat. Nad hlavou nebe plné peřinek mraků, kolem vzduch, který se tetelí letní radostí a v sobě netrpělivost jarních petrklíčů vystrkujících ze země svoje hlavičky.

„Už to máš?“, podíval by se Vincent směrem ke mně a ládoval přitom tabák do lulky baňaté jako zadky místních žen.

„Tady.“, podal bych Vincentovi misku plnou barvy, jakou svět ještě neviděl.

Zrzek by do misky strčil špičku ukazováčku, barvu nabral, co by se za nehet vešlo, ukazováček by na chvíli vystavil proti slunci a valéry barvy si chvíli prohlížel. Pak by špičku prstu strčil do pusy, ukazováček vytáhl ven a mnou namíchanou barvu pár okamžiků povaloval po jazyku.

„To by šlo.“, řekl by po chvíli jeho dalšího dumání, „… dej na stojan plátno.“, zavelel by.

Panika. Nikde bych žádné plátno, bílé jako slib a hrubé jako jeho nesplnění, neviděl.

„Žádný plátno tu není.“, odpověděl bych přeopatrně.

Vincent by se usmál.

„Plátno je všude kolem.“, poradil by mi. „Stačí jen natáhnout ruce.“

A já bych ho poslechl, ruce bych natáhl směrem do nebe a čekal.

„Musíš při tom zavřít oči“, mrknul by na mě Vincent.

A opravdu. Během chvilky krátké jako řasa spadlá z víčka na tvář bych v dlaních držel rám s plátnem zatím nedotčeným a ten usadil na připravený malířský stojan trčící v krajině jako menhir.

Vincet by zatím ležel v trávě na zádech, se slamákem oškubaným jako zatoulaný oříšek vraženým do obličeje a s rukama pod hlavou.

„Hotovo.“, zavolal bych radostně.

Vincent by vstal, došel ke stojanu a rozhlédl se kolem.

Ze štětců vysypaných do trávy by po kratičké době zvedl ten pravý, špičkami prstů by něžně projel štětiny na jeho konci a dal by mi další úkol.

„Připrav zelenou a zlatou a bílou a černou. Nezapomeň na stříbrnou. Zkus to sám. Jak je smíchat ti radit nebudu. Naučil ses to při míchání modré.“, zamumlal by zády ke mně a zhluboka se nadýchl. „Budeme malovat noc.“

A já bych se zbláznil radostí. Ve dne budeme s Vinckem malovat noc, jako by se nechumelilo. Zase bych do rukou vzal čutoru s vodou a do dalších misek bych míchal zelenou a zlatou a bílou a černou. Stříbrnou bych si nechal nakonec.

Vincent by v době, kdy bych barvy míchal, prostrčil starou, barvami omletou paletou svůj palec, postavil by se ke stojanu a s lehkostí by v místě Barevna a Čárkována začal do plátna pomalu posílat drobné, téměř neviditelné proužky barev.

Nejdříve kopečky, které jsme neviděli. Kopečky oblé jako pecny právě upečeného chleba. Potom zeleno černý cypřiš, který by se jako plamen klenul nad vsí s kostelíkem uprostřed. Pak by namaloval domky semknuté kolem kostelíku jako malé děti kolem máminých nohou. „Podej mi zlatou.“, požádal by mě, „…rozsvítíme některá okna.“, a štětec by načrtnutým oknům několika dalšími čárkami dodal život.

„Dej mi napít.“, řekl by Vincek a napřáhl ke mně svoji dlaň poté, kdy jí osvobodil od štětce, který si strčil horizontálně do pusy. „Začneme malovat nebe.“

Zrzavé vousky pod jeho bradou by se začaly hýbat ve chvíli, kdy voda z čutory protékala jeho hubeným krkem.

A pak by začalo noční nebe…

Štětec by se po plátně roztančil a rozvlnil jako tělo Josephiny Baker. Černé tělo a černé nebe na plátno pokládané do spirál.

„Zlatou, rychle zlatou“, zavelel by opět Vincent a hladový štětec v jeho rukách by zajel do misky plné zlata.

„Slunce?“, zeptal bych se po chvíli velmi opatrného váhání.

„Hvězdy“, vydechl by Vincent. „Hvězdy placaté jako lízátky na špejli“, zaradoval by se a noční nebe na plátně by vyšňořil zlatavými koláčky. „A teď bílou a stříbrnou!“, křikl by po mně a po namočení štětce do těchto dvou barev by některá placatá lízátka oblékl do pelerínek v bílo stříbrných tónech. Stejnými barvami by při konci práce do nočního nebe vpustil pár – jako pavučinek jemných – mráčků, které by celou tu noční krásu dopinkly do nebeské dokonalosti.

„Hotovo“, poodstoupil by Vincent od plátna s malbou noční oblohy a spokojeně by v puse mumlal konec lulky. „Teď musíme nechat barvy zaschnout. Zatím si trochu pospím.“, vydechl by pár slov, posadil se zpátky do trávy a záhy na ní položil svá vyhublá záda a slamák by opět posunul přes tvář tak, aby mu zakryly jeho zrzavé fousky a obě ruce by si dal pod hlavu a usnul by.

Usnul by pod nebem letního dne kousek od plátna s noční oblohou.

Vincent by spal a já bych se postavil ke stojanu a zajíkal bych se radostí a přivoněl bych k barvám zeleným, modrým, černým, bílým, zlatým i stříbrným.

Zřejmě bych se v takové chvíli zbláznil radostí, zešílel překvapením a ke spícímu Vinckovi zašeptal: „Ik zou zijn beide oren afsnijden.“

Uřízl bych ti obě uši a pak je slepil jílem z malého potoku a udělal z nich motýla. Jeho křídla bych počárkoval zlato černě a nechal ho vletět do tvého obrazu, Vincku…

Mám chvíle, kdy si přeju, abych se narodil dříve. Hodně dříve. Ne o pár let, nebo desetiletí.

Narodil jsem se ale pozdě. A tak mi nezbývá, než fantazírovat…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Marek Valíček

Rád pouštím fantazii na špacír. Začátkem bývá setkání, nebo slovo. A kudy si to bude fantazie mašírovat je jen na ...

19
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Radka Kielbergerová

Chtěla jsem mít naTebe čas. Budu velmi konkrétní. Mám orgasmus a asi nejen duše.:)))) Kdo četl Irvinga S. ,kdo viděl Vincenta s láskou, kdo byl v holandskem VvG muzeu a kdo četl teď Tebe a kdo má tenhle kompot všeho v sobě pochopený, mému vrcholení se nediví. Možná ano…Egál.:)) Kdo ho pochopil, pochopil myslím malíře a člověka, co je pro něj poselstvím života a daru Tvorby — vnímat, co se nám přírodou sděluje a vracet jí to všechno poctivě až do krve. Pasáže z Irvinga Stonea čtu v Dějinách umění mladým místo sdělování najednobrdo besobsažných dat. Jsou úžasné. Úžasné a… Číst vice »

Mirka Šulcová
Mirka Šulcová

Vzal jste mne na krásný výlet do Provence, úplně cítím to horké chvění vzduchu v polích a loukách kolem Arles a vstoupila jsem do obrazu. Nádherný pocit. Děkuji.

Helena Koutková
Helena Koutková

Ty brďo, vážně dobré!

Tomáš Vodvářka

Tekutá poesie Marka…..jsem rád, že je tady a občas si k němu zajdu i k jeho dřívějším věcem, abych se pokochal imaginací a jazykem.

Alena Fellowes
Alena Fellowes

Vy musíte mít krásnou duši.

David Vlk

Moc hezké Marku.

Vladimír T. Gottwald

Jejda, to je fajnový!!! 🤞
Díky, Marku!
🤠

Tomáš Vodvářka

Na Blogosféře jsou dva básníci – Vladimír s verši a Marek s prózou.
Vždycky, když jsem v Paříži, tak zajdu do Musée d ´Orsay do V. patra k mým milovaným impresionistům, kde je tak snadné vejít k nim do jejich obrazů a chvíli se koupat v té nádheře světel, zahrad s růžemi a skrytými altánky.
Marku, díky za bezvadnej trip s Vincentem.