Blues na cestu do pekel

Je to nejpůvabnější náměstí, co vůbec znám. Leží na kopečku obehnaném středověkými hradbami a s okolním světem jej spojují jen dvě cesty prudce klesající na protilehlých koncích rynku do města. Vlastně je tu ještě jedna uzoučká ulička, tak akorát, aby jí prošel jeden člověk. Vede mezi domy a mění se ve strmé schodiště na hradby a dál k nábřeží řeky. Pokračovat ve čtení „Blues na cestu do pekel“

Budu to muset nějak vymyslet

Mladá žena sedí s lahví vína a stříbrným notebookem na terase rodinného domu. Jsou Velikonoce, keře okolo dvora jsou obsypané bílými květy. Včely se nemůžou nabažit sytého pylu. Je podvečer, obloha vymetená. Jarní slunce by bránilo práci u počítače, mladou ženu před ním však chrání rozložitý slunečník.

Manžel vyklízí stodolu. ,,Podívej, co jsem našel!“ radostně upozorňuje mladou ženu na ohavnou zdobnou dřevěnou mísu pokrytou pavučinami, prachem a něčím, co vypadá trochu jako myší trus.

Pokračovat ve čtení „Budu to muset nějak vymyslet“

Lahvová – pro začátek něco k mému jménu

Úsměvná povídka ze života. Součástí toho koloběhu se může stát každý z nás.

Pane doktore, moc Vám děkuji,“ děla dojatým hlasem paní Klásková. Doktor tuto sedmdesátiletou dámu právě vyšetřil, pověděl jí pár konejšivých slov, do záznamů si poznamenal, že ty bolesti jsou pouze revmatického původu a ze skříňky jí dal prášky na tišení bolesti, aby se paní Klásková nemusela trmácet do lékárny.

Pokračovat ve čtení „Lahvová – pro začátek něco k mému jménu“