Tramvaj s číslem dvaadvacet byla toho horkého jarního odpoledne tak ze tří čtvrtin zaplněná. Několik lidí stálo, ale pokud by si člověk dal práci, našel by místo k sezení. Spočíval jsem úplně vzadu na pětisedačce v koutě u okénka.
„Máš snad doma černocha, ty mezuláne? Koukej, cos zase způsobil, běž si to posbírat!“ Osočila se Renáta pěkně zhurta na svého mladého kolegu Filipa poté, co za sebou nezavřel dveře v kanceláři a způsobil průvan.
Tuhle ženu v pražském metru není možno přehlédnout. Upozorňuje na sebe nejen obrovskou kabelou světlemodré svítivé barvy, ale též porušováním všech možných psaných i nepsaných regulí.