Sdílený virtuální prostor
Věžní hodiny odbíjejí 6 hodin ráno. Před školou už stojí zástup dětí, vedoucí až na náměstí. Výuka sice začíná až v 8 hodin, ale rodiče dětí moudře usoudili, že než téměř 1000 děti, v metrových rozestupech, projde šatnou do tříd, nemusely by stihnout začátek vyučování.
Před 70 lety došlo v naší zemi k bezprecedentnímu aktu násilí. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byly u nás de facto zlikvidovány mužské řeholní řády.
Dozvěděli jsme se, že vznikl v tajných laboratořích v USA, že tam unikl, pak že v Litvě, Belgii … východní propaganda jede naplno. To známe již z dřívějška. AIDS přeci také vznikl v USA, jak nám bylo vtloukáno do hlavy.
Jsme po obědě, já se věnuji nádobí. Vyklidit myčku, zbylé jídlo přenést do krabiček, prázdné nádobí opláchnout a do myčky s ním. Najednou slyším vrčet Sindy.
„Jsou to sobci, kteří tady vystudovali a po promoci mizí za hranicemi, kde se mají mnohem lépe“ zní většinový názor na mladé lékaře, kteří vymění českou kotlinu za práci v zahraničí. Je to opravdu taková selanka?
Je neděle velikonoční. Pro křesťany svátek všech svátků, pro nás ostatní den, kdy je čas se zastavit. Letošní Velikonoce jsou jiné. Tiché, do domácností uzavřené. Ale pořád jsou místa, kde „to žije“. Důvod je jednoduchý a zásadní. Aby se žilo dál.
Na internetu je k vidění prázdná katedrála sv. Víta v Praze, kde mluvčí presidenta státu čte liturgický text z Listu Židům
Mladá žena sedí s lahví vína a stříbrným notebookem na terase rodinného domu. Jsou Velikonoce, keře okolo dvora jsou obsypané bílými květy. Včely se nemůžou nabažit sytého pylu. Je podvečer, obloha vymetená. Jarní slunce by bránilo práci u počítače, mladou ženu před ním však chrání rozložitý slunečník. Manžel vyklízí stodolu.…
My už ale opravdu nejsme jejich gubernií. A už vůbec ne svazovou republikou, což býval sen mnohých. Nicméně ruské uvažování je stále stejné: sféra vlivu a blízké zahraničí. Je vidět, že je potřeba se mít stále na pozoru.