První šel od válu Stanislav Gross. Dokonce jako premiér. Jeho koktání o původu několika milionů se stalo až legendární. Strýček Vik už zdomácněl v české mluvě.
Díky přízni a ochotě vlastníka tohoto virtuálního prostoru máte nyní možnost přečíst si můj první článek zde. Děkuji – za možnost publikace i za toleranci mého možná neumětelského stylu.
S velikou úctou a respektem se zde pokusím vám prezentovat svůj námět a myšlenky, které mne vedly k činu.
Tohle už není jen nadutost mocných. To je výsměch všem lidem a navrch se už přidává pohrdání člověkem.
Jsem tady. Ozvala jsem se a požádala o kousek místa pro svůj pomyslný blogopsací stůl. Právě vybaluji z virtuální krabice zaprášené i nové plány.
S malou nadsázkou lze říci, že ten, kdo řídí náš stát, není premiér Babiš, ale jeho mediální poradce a šéf jeho PR týmu.
Úsměvná povídka ze života. Součástí toho koloběhu se může stát každý z nás. „Pane doktore, moc Vám děkuji,“ děla dojatým hlasem paní Klásková. Doktor tuto sedmdesátiletou dámu právě vyšetřil, pověděl jí pár konejšivých slov, do záznamů si poznamenal, že ty bolesti jsou pouze revmatického původu a ze skříňky jí dal…
S pomníky bývá problém. Zejména se sochami politiků, vojevůdců atd., jejichž éra byla slavná, ale současně efemérní. Má smysl je vůbec stavět?
To ráno se mráz líně přavaloval po mrtvé ulici, po které se jako mátohy ploužilo jen pár zoufalců s ksichty schovanými v sepraných a vybledlých kouscích hadry.