V posledním blogu na Idnesu jsem sdílela osud Zamana, chlapce, který s rodiči uvízl na polsko-běloruské hranici. Nyní sdílím reakce „milých“ diskutujících na blogu Idnes.
Teď jsou na řadě energie. Pak prý to budou potraviny. Před tím to byly nemovitosti. A pořád to jsou pojišťovny.
Stalo se to před dvěma lety. Dnes mám velkou potřebu si svůj prožitek připomenout a podělit se s vámi.
Vláda s končícím ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem spouští „brutální“ kampaň, jež má přesvědčit váhající občany, aby se nechali naočkovat proti Covid 19. Jako motivační budou zveřejňovány snímky těžce nemocných lidí, případně rakve či plastové pytle s mrtvolou.
Pokud by nebyl MUDr. Jan Cimický, známý pražský psychiatr, navržen na státní vyznamenání, mohl si v klidu užívat závěr své bohaté pracovní kariéry a případnou pensi. Padající lavinu však, jak známo, zastavit nelze.
Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři. Podívej se oknem: všude v ulicích je všechno rudé. Každé okno, každá střecha jako by dnes hořela. Tam, kde jindy tramvaj spěchá, kapela jde zvesela.
Zeptal jsem se dnes ráno svých dětí a ženy, jestli vědí, co je za datum. Po chvíli se shodli, že je 7. listopadu. Pak jsem se jich zeptal, jestli vědí, co se v ten den stalo. Nikdo si nevzpomněl. No řekněte, není to krásné?
[sonet poststalinský] Dopadl jsem dost bledě. – Snad jsem srab. Nejsem sebevrah, a on moc dobře věděl, že budu mlčet, že mám strach. Strach, že jsem se snad v sobě splet, strach otočit se zády, strach vzpomenout, strach pomyslet na mrtvé kamarády, strach mluvit, mlčet – strach se bát……