Je předvečer svátku světce Jana Křtitele, který spadá na 24. června. Navazuje na předkřesťanské oslavy letního slunovratu. V této noci se dívky vydávají na kouzelné byliny, pálí se svatojánské ohně a já vzpomínám na Jany…
Archiv autora: Radka Kielbergerová
Mám ráda svobodu a nenechám si moc pískat. Jsem nemoderní silážník paměti lidstva, z dětství mi zůstala láska k divokým starým zahradám, a protože už zřejmě nevylezu na každý strom, tak si z dětství pěstuju aspoň milovanou kolojízdu a lásku k tichému dialogu s nakreslenou čarou. Kontinuálně taky nepřestávám žasnout nad otevíráním obrazu praktické chytré mysli našich předků a nepřestávám se bát, jak se v tom dnešním vychytralém světě jednou ztratím. Kdyby se mi ale povedlo mít vnoučata a psát chytré povídky, co baví, budu jednou ráda. Pro oboje platí, že ilustrace knížek mám splněné. Pro děti i pro dospělé. Melancholik a strašpytel nevhodný do tohoto světa, co to všechno přebíjí srandou a sarkasmem.
Tomu sdělení začínám rozumět
…tomu, jak před Bohem jsme si všichni rovni…jak je spravedlivý
Víte, drazí, mně by se vážně chtělo psát už zas něco veselejšího, ale – notak aspoň se třeba vypíšu. Budu – a to Ti, teto, přísahám, dobře volit slova a jsem si vědoma, jak je neuctivé Tě hned prodat…ale Ty mě máš ráda a: Je to moje vyrovnání. Nojo, mám v sobě teď nějaké ty prášky, přiznávam to na plný čáře… Abych totiž létala, a tak ještě aspoň malý kus letěla nahoru s Tebou… Pokračovat ve čtení „Tomu sdělení začínám rozumět“
Den v nekůži
Je Jany. Jméno nějakých mých kamarádek, hlavně však naší sousedky. Paní Jany. Svůj svátek má navždy spojený s mojí tetou, za níž šla na kukandu, jak je. A našla ji takovou, co činilo moji tetu celý život tetou. S knížkou v ruce. V křesle…bez života. Je tomu právě devět let. Pokračovat ve čtení „Den v nekůži“
Na smrtelném leknínu aneb groteska jako cesta. K lecčemu
Před sto dvaceti lety změna století posunula veškeré umění. A to hlavně v otevření odvážných témat a v prostředcích jejich sdělení. Film, zatím němý, k těm novinkám patří a k němu i groteska. A k ní v povědomí asi nejvíc Charlie Chaplin. Mohli ho praštit dvacetkrát pánví do hlavy, mohli ho něčím přejet a my to chápeme. A nepohorší to. V současnosti, po stu letech, jako bychom nadsázku nedokázali přijmout… Pokračovat ve čtení „Na smrtelném leknínu aneb groteska jako cesta. K lecčemu“
Dluhy
Říkejte mi disident nebo Novotný a nebo Kielbergerová. Která se před pěti lety bála sáhnout na počítač a cokoliv veřejně napsat. Pak přišel zlom. Pokračovat ve čtení „Dluhy“
Na pomník se dá i šlápnout
Bylo babí léto a město žilo festivalem. Seděla jsem u venkovního stolku vinárny, kam ráda zajdu, a užívala si čas odpoledne a pohled na novorenesanční divadlo, na synagogu, což se neomrzí. Zazněl klezmer a kluk vedle znejistěl… Pokračovat ve čtení „Na pomník se dá i šlápnout“
Doba je vážně dost zlá aneb blbost kazatelem
Venku je jaro, tak snad nebude tak zle. Ale zkusme být kukátkem a věci si trochu porovnat. Dojdeme tak k potvrzení Einsteina, že ve srovnání s vesmírem je blbost skoro ověřitelně nekonečná. Začneme třeba Frantou…
Pokračovat ve čtení „Doba je vážně dost zlá aneb blbost kazatelem“
Vlastně se mám fanfánovitě tulipánovitě
Náš rozpolcený docent na vejšce se nám do srdcí zapsal hlavně věčnými povzdechy -no neni prostě čas. Budu se po něm opakovat: momentálně opravdu neni. Ale dneska – tedy včera, jsem si zas ukrojila další rok z času mně tady přisouzeného, a protože to byl den vážně hezký, čas si dělám. K neděli je to fajn a pro pozdrav všem tady třeba též. A… je hezké něco změnit a něco nezměnit
Pokračovat ve čtení „Vlastně se mám fanfánovitě tulipánovitě“