Sdílený virtuální prostor
Když babí léto dotká pavouk, javory vybarví se mědí,v potocích zvadlé listy plavou a rybář v ranní mlze sedí, rád toulávám se nocí tmavou a bez ohledu na prostředí pár otázek se mihne hlavou, na které neznám odpovědi. Vůni zániku cítím všude; rok jde rychlostí nesmlouvavou a brzy ukáže nám…
Slunce už ztrácí sílu, ubývá chlorofylu, strom odívá se zlatě. Kochám se tou nádherou, než ji vichry oderou a zlato skončí v blátě.
Nevystrčím-li hlavu aspoň na chvíli z davu, jsem ve velkém nebezpečí, že mě nikdo nevyléčí z pocitu, že s proudem plavu.
Jsem věčný hledač jiných úhlů pohledu, svět vidět stejně jako jiní nesvedu, přitakat každému mi vůbec nevoní, při slovních přestřelkach jsem jako na koni, názor odlišný neváhám nikdy říci, proto odsouzen jsem navždy k opozici.
„Já vám fakt nelžu, pane nadporučíku, dyk mě znáte možná líp než svoji manželku. Dycky jsem hrál rovinu, tak proč bych vám zrovna dneska lhal?“