Jak jsme bojovali s popelnicemi

Nejzáludnější byly ty plastové. Jakmile jsme se k nim přiblížili na dostřel, začaly otevírat své popraskané tlamy a plivat po nás měsíce starý v tropickém horku se rozkládající smrdutý odpad.

Horor, co? Dovedete si to vůbec představit? Však chvilku počkejte, napřed se vás dovolím maličko uvést do obrazu. V naší vesnici disponuje každá domácnost dvěma popelnicemi, první je klasická černá, určená na odpad všeho druhu, druhá pak hnědá pro bioodpad. Černá se vyváží každý pátek, hnědá ob středu, ale jen od jara do podzimu. K tomu, aby si jich popeláři ráčili vůbec všimnout, musí být vykuleny na okraj komunikace.

Je to tak deset let zpátky, co jsem jednoho pátečního odpoledne cestou z práce nalezl místo vyvezené popelnice jen pár smutných plastových střepů. Vyfotil jsem onu hromádku neštěstí, poslal to na místní úřad a obratem se mi ozvala paní, která to má na starosti. Ujistila mě, že o tom ví, popelnici prý rozjeli samotní popeláři svým velkým vozem. Paní přislíbila, že zjedná nápravu a uklidnila mě, že se nemusím o nic starat. Tak se i stalo a nová popelnice i s roční známkou se objevila před domem hned v sobotu.

Leč časy se mění a úřednice s nimi, vše v souladu s Murphyho zákony, že každá změna je k horšímu. Když jsem zhruba před měsícem reklamoval opět s fotodokumentací nevyvezenou popelnici na bioodpad, byl jsem z úřadu odbyt tvrzením, že si to mám vyřídit sám přímo s firmou, která odvoz provádí. Tak trochu ironicky jsem ještě odpověděl dotazem, zda by mohli být tak laskaví a z úřadu mou reklamaci té firmě aspoň předat, když už jsou příjemcem mých poplatků za svoz a zároveň objednateli oné služby. A copak si myslíte, že se stalo? Hádáte správně, vůbec nic, paní úřední se už neobtěžovala ani zareagovat a bioodpad tam hnil dalších čtrnáct dní.

„Kde mám svoji milovanou popelnici, proboha?“ Vytřeštila oči má drahá manželka, když minulý pátek dopoledne zjistila, že popeláři už vykonali své dílo zkázy, a chtěla onu černou nádobu uklidit zpátky na předzahrádku.

„Soni, nechci tě strašit, ale spadla popelářům dovnitř do vozu, já to viděla na vlastní oči,“ ujistila ji sousedka, byvší toho dne náhodou na home office a vidouc na vlastní oči, co se vlastně stalo.

Soňa zakroutila nechápavě hlavou, jak se něco takového vůbec mohlo přihodit, ale měla kliku, neb cestou na autobus dohnala popeláře, zvolna se přesouvající od domu k domu. I zaťukala na řidičovo okýnko a dožadovala se informace, kdyže nám ráčí přivézt novou jako náhradu za tu, kterou zničili.

„Ale paninko, dali jsme vám do schránky papírek s telefonním číslem, tam si zavolejte. My s tím nemáme nic společného a ani nevíme, kde bydlíte,“ snažil se kroutit popelář a výraz v jeho tváři říkal, cože se ho ta protivná ženská dovoluje vyrušovat z jeho veledůležité a krajně zodpovědné práce.

„Jak nemáte společného, vždyť jste ji před chvilkou zničili!? Jak nevíte kde, když jste tam dávali lísteček do schránky!?“ Kdo moji ženu zná, ví, že je to veskrze mírná a vstřícná osoba, ale už asi netuší, že když ji někdo opravdu vytočí, dokáže se proměnit v lítou saň. Sám jsem u toho naštěstí nikdy nebyl, ale traduje se, že se jí to stalo asi čtyřikrát v životě a můžu vám garantovat, že bych nechtěl být v kůži terče jejího spravedlivého hněvu. Však i tentokrát řidič zbaběle zatáhl okénko a spěšně ujel i se svými spolupachateli na stojáčkách, aniž by se kauza zničené popelnice nějak začala řešit.

Ani úřednice na obecním úřadě s tím zpočátku nechtěla mít nic společného, zřejmě tak úplně nechápala, že je živená z peněz nás daňových poplatníků, a tedy vlastně i občanů naší vsi.

Nejhůř na tom byl človíček, sedící na telefonu onoho čísla, které nám popeláři hodili do schránky, neb stížností je přehršel a další Murphyho zákon praví, že čím dražší služba, tím nižší kvalita.

Nicméně má drahá manželka je nejen mírná a vstřícná, netoliko se dokáže rozčílit, ale umí být i důsledná. Takže týden po popelnicovém incidentu mě překvapila telefonátem do práce s dobrou správou, že svozová firma novou popelnici konečně přivezla.

A jestli se ptáte, kamže jsme v tom horku celý týden dávali domovní odpad, tak vás mohu ujistit, že nikoli do pytlů, jak nám radili z úřadu. Pytle totiž popeláři zásadně neodvážejí, holt by to pro ně byla práce navíc a zdržovačka, když už se vidí někde u piva. Měli jsme kliku, naši sousedé byli zrovna na dovolené a uvolili se k tomu, že nám zapůjčí svou popelnici. Další klikou bylo, že jim ji popelářské auto taky nesežralo, mrzelo by nás a bylo by nám hloupé, kdybychom jim ji nemohli vrátit.

Říká se, že nejvážnější reakce organizmu na stres se projeví až poté, co stresující faktor odezní. Takže se nedivte, že se ještě dnes oba s manželkou probouzíme zbrocení potem z hororového snu. V něm na nás nejen plastové popelnice plivou svůj rozkládající se obsah, ale navíc nás dohání a snaží se zaživa pozřít popelářské auto s krvelačným řidičem a krutou ďábelskou posádkou. A zpovzdálí vše přísně sleduje nekompromisní úřednice, držící pevně pod krkem telefonistu ze svozové firmy.

Psáno pro blog.idnes.cz

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články