Santorini po vlastní ose: Fiat Cabrio, starověké město a ostrov plný koček
V úterý ráno jsme se po další výborné snídani, kterou jsme měli v ceně pobytu, rozhodli prozkoumat zbytky ostrova ještě na vlastní pěst.
Na snídaně v hotelu Anastasia Princess jsme se těšili každý den. Nejen kvůli dobré kávě a jídlu, které bylo rozmanité, čerstvé a kvalitní, ale také kvůli dvěma ženám, které se o nás staraly. Nassia a Emerald byly snad nejmilejší hotelové zaměstnankyně, jaké jsme za poslední roky potkali. Každé ráno nás vítaly s nestrojeným přirozeným úsměvem a zájmem o to, co budeme celý den podnikat, až měl člověk pocit, že přijel na návštěvu k řeckým příbuzným. Někdy se za milým chováním skrývá snaha prodat hostům něco navíc, ale tady to tak opravdu nebylo.
Přes kontakt od hotelu, který jsme si vyžádali, jsme si zamluvili auto na celý den. Původně jsem zvažovala pronájem přes Booking, protože akční ceny od 1300 Kč na celý týden byly lákavé, ale v recenzích mě varovali, že ty nabídky jsou příliš levné a často člověk vůbec nedostane, co si zamluví, nebo musí složit obří částky jako spoluúčast, není v tom žádná pojistka a celkově je to příliš levné na to, aby to byla pravda. Takže to jsme zavrhli a důvěřovali prověřené půjčovně, kterou nám doporučili v ubytování.
Radek původně pokukoval po čtyřkolce, protože na Santorini je to velmi populární způsob dopravy. Jenže čím déle jsme pozorovali místní provoz, tím méně se nám ten nápad líbil. Stačilo pár minut sledovat některé turisty, jak bez přilby a se sebevědomím nesmrtelných hrdinů kličkují mezi autobusy, auty a v serpentinách, a bylo rozhodnuto.
Nakonec jsme si půjčili auto za 50 eur na den plus dalších 10 eur za pojištění. Přesto po nás do smlouvy půjčovna chtěla číslo kreditní karty jako jistotu pro případ větší škody. To se nám moc nelíbilo. Hotově jsme zaplatili rádi, ale představa, že někomu na řeckém ostrově předáme údaje ke kartě, nás úplně nenadchla. Nakonec jsme obětovali jednorázový Revolut a hned po uzavření smlouvy raději snížili povolené limity na kartě na minimum.
Zaměstnanec půjčovny si našeho váhání všiml a začal se smát.
„Nebojte se. Kdybych vás podvedl, už si na ostrově neškrtnu. Je to tu malé a je to ostrov, kam bych tak asi ujel?“
A vlastně měl pravdu.
Čím déle jsme na Santorini byli, tím víc jsme si všímali, že ostrov funguje trochu jinak než řada jiných turistických destinací. Místní se mezi sebou znají, podnikají zde celé rodiny a pověst má velkou cenu. Neříkám, že se zde nikdy nestane žádný problém, ale celkově jsme měli velmi silný pocit bezpečí.
Ostrov musí mít velmi schopné vedení, protože tu všechno funguje. A oproti třeba také krásnému a velmi turistickému Capri, kde si člověk občas připadá jako v pohádce Oslíčku, otřes se a na každém kroku se ho někdo snaží trošku obrat, když jste turista, jsme na Santorini takový pocit vůbec neměli.
Na pláži nás dokonce překvapila hotelová obsluha, která pečlivě kontrolovala, zda jsme ke všem našim objednávkám dostali účtenku. Prý tam jsou časté plážové kontroly kvůli daňovým únikům a hotely se chtějí vyhnout velkým pokutám. Zkrátka celé Santorini je (na rozdíl od zbytku Řecka, kde jsem často zažila zmatky a nepořádek) dobře a přísně vedené a člověk tu má pocit bezpečí.
Když jsme převzali naše půjčené vozidlo, Radek byl spokojený. Měl totiž konečně své vysněné auto se sklápěcí střechou.
Dostali jsme Fiat Cabrio, vítr nám cuchal vlasy (scéna jak z Bridget Jonesové, ale šátek ani klobouk mi neuletěl) a alespoň první půlhodinu jsme si připadali nesmírně světáčtí. A i když motor nepatřil k nejsilnějším a po chvíli jsme si stejně střechu přivřeli, protože nám foukalo moc do uší, pro naše účely to auto stačilo.
Radek samozřejmě vytáhl svou Insta360 a pořídili jsme několik fotografií, na kterých vypadáme jako dvě figurky jedoucí po malé planetce někde mezi Santorini a vesmírem. Pokud neznáte tuto kameru, vězte, že dokáže vytvořit fotografie, které vypadají, jako by je pořídil dron nebo mimozemšťan.
Naší první zastávkou byly vykopávky Akrotiri. Díky našemu průvodci Panosovi z předchozího dne jsme přesně věděli, kam jet, kde zdarma zaparkovat a kudy dovnitř.
Vstupné stálo 12 eur na osobu a celé naleziště je ukryté uvnitř pod obrovskou střechou. Teď asi zklamu některé archeologické nadšence, ale přiznávám, že podobných míst jsem už navštívila poměrně dost. Řím, Knossos na Krétě, Pompeje… a po čase mi všechny ty zdi, ulice a vykopané nádoby začínají připadat podobné a jednotvárné. Ale co mě tady opravdu zaujalo, byly počítačové rekonstrukce původních domů. Najednou člověk neviděl jen hromadu prachu a kamenů, ale skutečné město. Krásná dřevěná okna, dveře, několikapatrové domy, promyšlenou architekturu. Dokonce i toalety s jednoduchým odvodem odpadu a odděleným systémem splašků. Člověku pak trochu spadne brada při představě, že tato civilizace měla některé věci vyřešené lépe než mnohá evropská města o tisíce let později, kdy lidé vylévali obsah nočníků z oken rovnou na ulici a pravidelně umírali na mor a nemoci šířící se z kanalizace smíchané s užitkovou vodou.
Po vykopávkách jsme pokračovali na jih ostrova k majáku Akrotiri. Ten byl postaven koncem 19. století a dodnes patří mezi nejstarší majáky v Řecku. Samotný maják není až tak monumentální, ale výhledy odsud jsou nádherné. Jen doporučuji pevné boty. Okolí tvoří kameny a ostré skály a v sandálech by člověk mohl uklouznout a nehezky se sesunout ze srázu.
Na oběd jsme zamířili do města Pyrgos ve vnitrozemí. Pyrgos býval kdysi hlavním městem Santorini a dodnes si zachoval úplně jinou atmosféru než turistická Oia nebo Fira. Leží na kopci uprostřed ostrova, má úzké uličky, staré domy, zbytky benátského opevnění a působí mnohem autentičtěji. A ani v létě sem nemíří tolik turistů.
Zrovna když jsme procházeli kolem jednoho z kostelů s modrou kopulí, natírali ho místní řemeslníci. Byla to akrobatická disciplína. Štětka připevněná na několik metrů dlouhé tyči, kýbl barvy a nekonečná trpělivost. Řekové mají vůbec zvláštní talent všechno neustále přetírat. Někdy to vypadá krásně nově a svěže. Jindy si člověk říká, že by možná bylo jednodušší staré vrstvy nejprve oškrábat.
V Pyrgosu jsme si dali také jeden z dalších výjimečných obědů v restauraci Occasus Solis, která měla na googlu vysoké hodnocení. A výběr se osvědčil. Já si objednala z předkrmů výbornou chobotnici s jejich vyhlášenou Favou a Radek těstoviny s plody moře. Obě jídla byla vynikající a poctivě připravená. Takové to jídlo, u kterého přestanete i mluvit a několik minut se soustředíte výhradně na talíř.
Potom jsme se přesunuli na Kamari Beach, tedy pláž na druhé straně kopce, o které jsem se už zmiňovala. Oproti Perisse působí turističtěji, je kamenitější a rušnější. Má ale pěknou promenádu, spoustu restaurací a obchodů a pro mnoho návštěvníků představuje ideální kombinaci pláže a večerního života. Prošli jsme si přímořské ulice a nahlédli na pláž i promenádu a se zmrzlinou v ruce se vraceli na parkoviště.
Kolem páté odpoledne jsme to legrační cabrio poslušně vrátili. Auto přežilo, kreditní karta neutrpěla žádnou újmu a my také ne. Rozhodně všem, kdo Santorini navštíví, zapůjčení auta alespoň na den doporučuji. Nestojí to moc a parkování bylo všude ve vnitrozemí bez problémů a kupodivu i zdarma. V sezóně to asi bude horší, ale pokud sem vyrazíte v květnu jako my, určitě využijte.
Já jsem samozřejmě po návratu ještě stihla navštívit moře a všechny tři dostupné bazény. Když už je člověk na dovolené, musí pracovat systematicky a máchat se, kde to jde.
Večer jsme se opět vydali na naši oblíbenou promenádu v Perisse podél moře vybírat další zajímavou restauraci, kde jsme ještě nejedli. A právě během těchto večerních procházek jsme si všimli, že Santorini je ostrovem koček. Jsou všude. Na promenádách, v přístavu, před obchody, v restauracích i kolem hotelů. Na rozdíl od některých jiných turistických destinací ale nepůsobí zanedbaně ani hladově. Místní je krmí, dávají jim vodu a berou je jako součást života na ostrově.
To se mi jako kočičí osobě moc líbilo. I když Radkovi pokaždé zatrnulo, když jsem se k nim skláněla a drbala je za uchem. On moje kočičí nadšení jako alergik nikdy nesdílel. Ale žádná mě nekousla, neškrábla a ani na toxoplazmózu to zatím nevypadá, tak co už. Některá rizika člověk prostě z lásky ke kočkám chce občas podstoupit.
Předchozí díly:
více fotografií najdete na mém profilu
(pokračování brzy)
Řekové vaří skvěle a jen málokdy člověk šlápne vedle…