Komunisté vraždili vlastence, mučili je, dehonestovali a lhali o nich

Soudruzi se okázale chlubí svým svým odporem proti nacismu, skutečné protinacistické odbojáře však brutálně perzekuovali. Rudí estébáci stejně jako hnědí gestapáci surově týrali své oběti a mnohé z nich umučili k smrti.

Je odporně pokrytecké, jak komunisté brojí proti přepisování dějin, avšak oni sami jsou těmi nejhoršími přepisovači dějin. Jedním z důkazů je jejich lhaní o osudech hrdinů protinacistického odboje, kteří se nehodili do jejich vykonstruovaných lží. Přitom tito lidé nasazovali svůj život za svobodu své vlasti proti německým okupantům. Některé rovnou umučili k smrti, jako například generálmajora Karla Lukase, který se narodil 16.února 1897 v Brníčku u Zábřehu. Osudy dalších pak rudí zločinci zatajovali nebo z nich podvodně vyrobili kolaboranty.

Karel Lukas podle webu obecbrnicko.cz v roce 1939 působil v odbojové organizaci Obrana národa. Na jeho stopu se však brzy dostalo gestapo a proto musel už v červenci téhož roku opustit protektorát. Coby vojenský atašé československé exilové vlády se zapojil do bojů v Severní Africe. Jako pozorovatel se účastnil v roce bitvy u El -Alameinu v roce 1942, kde byl zraněn střepinou z dělostřeleckého granátu. Ze zranění se zotavoval v nemocnici v Jeruzalémě. Po skončení druhé světové války se stal leteckým atašé v USA a později i v Kanadě. Do Československa se vrátil v létě roku 1947.
Po únorových událostech a následujících čistkách nepohodlných důstojníků v armádě, byl i generál Lukas 1.prosince 1948 z armády propuštěn. Po třiatřiceti letech služby byl shledán Ministerstvem národní obrany osobou bez kladného poměru k lidově-demokratickému řádu republiky. Přátelé na něj naléhali, aby emigroval, protože mu ve vlasti hrozilo nebezpečí zatčení, on však odmítl uvažovat o opětovném odchodu do exilu, a to i přesto, že by měl v USA vynikající zázemí (od dvacátých let tam byly provdány jeho dvě sestry). Nechtěl už potřetí odcházet za hranice, chtěl zůstat doma.

Hrozby se však vyplnily, v sobotu 29. března 1949 byl generál Lucas zatčen příslušníky StB a převezen na Pankrác, kde byl držen ve vyšetřovací vazbě. Jak uvádí ve svém článku na webu vojenskerozhledy.cz historik Eduard Stehlík, jeho pravidelné výslechy v Bartolomějské ulici byly mimořádně kruté. Zde byl 4. května 1949 bestiálně ztýrán takovým způsobem, že to pro něj mělo tragické následky. O tom, co se tehdy odehrálo svému spoluvězni řekl: „Jediným předmětem výslechu, před nímž mi byly zavázány oči, byla otázka, jakým způsobem jsem byl ve spojení s generálem Liškou, který dlí toho času v Londýně. Poté co jsem neodpověděl, byl jsem postupně týrán následujícími způsoby: se zavázanýma očima jsem byl nucen chodit v kruhu, přičemž kolem mne stálo asi šest neznámých členů StB, kteří mě střídavě bili obušky po celém těle. Poté jsem byl nucen poskakovat po špičkách, čímž se napjaly svaly v lýtkách, přes které jsem pak byl tlučen. Asi po pětiminutové přestávce, která mi byla dána na rozmyšlenou, zda chci vypovídat, jsem si musel kleknout na židli a opřít se rukama o opěradlo. Nohy mi byly poté pevně přivázány k židli. Nato jsem byl bit obušky do chodidel, a to střídavě podél a napříč. Rány obušky do konce prstů mi strhávaly nehty … V průběhu tohoto týrání jsem několikrát omdlel a byl jsem poléván studenou vodou. Proto se již dále nepamatuji na postup dalšího mučení. Vím pouze, že jsem dostával rány na různá místa těla, zejména do hlavy a do žaludku. Celé týrání s několika pětiminutovými přestávkami trvalo asi čtyři hodiny.“ Po převezení zpět na Pankrác nebyla Karlu Lukasovi přes naléhání spoluvězňů poskytnuta déle než dva týdny žádná lékařská pomoc, třebaže bylo od samého počátku jasné, že je jeho stav velice vážný. Teprve v ranních hodinách 19. května 1949 byl přenesen do vězeňské nemocnice, kde krátce na to zemřel.

Historik Petr Hlaváček na webu Forum24.cz zase uvádí příběhy hrdinů z Kadaně, jejichž odvaha v boji proti nacistům byla v období rudé totality také zamlčována. K nim patřil Čech Josef Šťastný, který v roce 1939 uprchl do Polska, vstoupil do československé legie a po pádu Polska skončil v sovětském gulagu. Nakonec se roku 1941 mohl přesunout na Blízký východ k československé jednotce v Jeruzalémě a Haifě. Po válce se vrátil na Kadaňsko, avšak hned po komunistickém puči v únoru 1948 emigroval do Velké Británie, čímž se s velkou pravděpodobností vyhnul perzekucím. Zbytek života strávil v Londýně, kde se podílel na aktivitách českých exulantů.

Dalšími byli synové židovského obchodníka Oswalda Hermanna. Starší syn Hans uprchl po okupaci Československa do Palestiny, která byla britským mandátním územím, a roku 1940 vstoupil do britské armády. Jako příslušník 605. ženijního pluku bránil v roce 1941 Řecko proti německé invazi. Posléze upadl do německého zajetí, v němž po značném strádání zahynul.

Mladší Fritz zvaný též Bedřich, naopak unikl před holocaustem do Velké Británie, stal se vojákem Československé armády a zúčastnil se bojů v západní Evropě. Po válce se objevil v rodné Kadani a když zjistil, že jeho rodiče zahynuli v lodžském ghettu, vrátil se zpět do Velké Británie a žil v okolí Londýna.

Historie nebývá černobílá a do boje proti nacistům se zapojil i sudetský Němec Anton Hess, vyznáním římský katolík, jenž se narodil na kadaňském Sedleckém předměstí. Krátce po okupaci Sudet nacistickým Německem uprchl roku 1938 do Polska, které následující rok pomáhal bránit proti německo-sovětské invazi, přičemž jako válečný zajatec skončil v sovětském gulagu. Později se připojil k československým jednotkám v SSSR, V rámci 3. pěší brigády sloužil u 4. spojovacího praporu, který se vyznamenal v krutých bojích na Slovensku. Anton Hess padl 3. února 1945 u obce Žiar a v kartotéce padlých mu bylo křestní jméno počeštěno na „Antonín“.

Web iDNES.cz zase připomíná statečnost policistů a četníků z Přerovska, o níž se také za komunistů moc nemluvilo. Ti teprve 73 let po válce a symbolicky v roce 2018 u příležitosti stého výročí založení samostatného Československa dostali pamětní desku, která připomíná jejich hrdinství v protinacistickém odboji. Na budově přerovského policejního ředitelství ji odhalili současní kolegové tehdejších četníků. Rovněž tito strážci zákona se rudým bajkařům a překrucovačům dějin moc nehodili k jejich vykonstruovaným fabulacím.

Protektorátní policisté a četníci pomohli za nacistické okupace mnoha lidem. Například tím že stornovali udání. „Když se dozvěděli, že se týká člověka zapojeného do odboje či ilegální činnosti, tak se ho navíc snažili varovat,“ zdůraznil historik Petr Sehnálek z Muzea Komenského v Přerově. Mimo to četníci podle něj poskytovali arzenál do skladů zbraní pro případ povstání a podávali odbojovým organizacím důvěrné informace, které získali během nuceného hlídání německých objektů.

Všechny výše zmíněné kauzy mají jedno společné, komunisté bagatelizovali hrdinství lidí v boji proti nacistům, kteří nesdíleli jejich rudou ideologii. Mnohé z nich navíc pronásledovali, některé umučili, jak dokazuje případ generála Lukase, nebo též popravili. Na komunistické nástěnce v Adamově u Českých Budějovic jsem nedávno zahlédl plakát zvoucí na demonstraci proti sudetoněmeckému dni v Brně. Byl na něm titulek Obrana národa 2. To je však neskutečná drzost, že soudruzi se hlásí k organizaci, jejichž členy po válce brutálně týrali. Sudetští Němci se ovšem už za zločiny nacistů omluvili a uctívají oběti nacismu. Komunisté však nic takového nedělají. Nevím například nic o tom, že by soudružka Kateřina Konečná přišla s věncem na ďáblický hřbitov v Praze, kde spočívají ostatky obětí komunistického teroru.