Šumavané: S bývalými německými krajany máme dobré lidské vztahy

A to platí i pro jejich potomky. Dřívější starostové šumavských obcí se o původních obyvatelích shodují. Jsou přínosem, velkými částkami přispívají na opravy památek, majetkové nároky nemají, žádné problémy s nimi nejsou.

„Naše obec bývala před druhou světovou válkou taková klidnější a nedocházelo zde k protičeským excesům. Například starostou byl sice Němec, ale sociální demokrat, který byl dokonce vězněný v koncentračním táboře,“ uvedl bývalý starosta Kvildy Václav Vostradovský. Na Kvildě žilo na konci třicátých let minulého století zhruba 1150 obyvatel, z toho asi jen 50 Čechů, hlavně státních zaměstnanců, k nim patřili četníci, příslušníci finanční stráže atd. a jejich rodinní příslušníci, zbytek tvořili Němci. „Původní německé obyvatele si také připomínáme typickým šumavským lidovým uměním podmalbami na skle. Máme tady muzejní expozici i tvůrčí dílnu,“ řekl Václav Vostradovský.

Technika podmalby na skle se dostala na Kvildu díky několika malířům z oblasti bavorského Raimundsreutu a jeho okolí v poslední čtvrtině 18. století. Kvildu skrze podmalbu pak proslavily později tři generace rodiny Verderberů. Největšího rozmachu dosáhla kvildská malířská velkodílna za Johanna Verderbera kolem roku 1850, kdy roční produkce čítala až čtyřicet tisíc kusů obrázků na skle. Toto je opravdu významné kulturní dědictví, které němečtí obyvatelé na Kvildě zanechali.

Česko-německé vztahy jsou na Kvildě dobré i v současnosti. Mnozí z odsunutých místních Němců se usídlili nedaleko v obcích na bavorské straně Šumavy a Kvildu oni respektive nyní spíše jejich potomci často navštěvují. „Jsou třeba rádi, že se tady u kostela obnovil hřbitov a nikdo z nich nemá žádné restituční ambice,“ zdůraznil Václav Vostradovský. Ten se dále zmínil o zdejší velmi pěkné akci, kterou je tradiční každoroční česko-německé setkávání na Bučině v pravé poledne na Silvestra. Panuje na nich přátelská uvolněná atmosféra a lidé se dobře baví.

Za bezproblémové považuje vztahy s původními německými obyvateli i exstarostka Borových Stanislava Barantálová. „Oni jezdí na hroby svých předků na obnovený hřbitov na Knížecích Pláních a v létě tam pořádají pouť,“ uvedla.

Bývalý starosta Horní Plané Jiří Hůlka rovněž míní, že s původními německými obyvateli vycházejí hornoplanští velmi dobře, a ti se významnou finanční podporou podíleli na opravách kostelů, kaplí a dalších památek. Jeho žena Lenka Hůlková, která je zároveň kustodkou Památníku – rodného domku Adalberta Stiftera v Horní Plané, jenž provozuje českokrumlovské muzeum, upozorňuje na další zajímavé příklady spolupráce mezi původními německými obyvateli a jejich potomky s Čechy. Právě hornoplanský rodák Adalbert Stifter byl významný německy píšícím spisovatelem o Šumavě.

„V našem památníku konáme různé výstavy a rodiny původních německých obyvatelů nám půjčují exponáty. Dříve se to týkalo expozice Zpracovávání lnu a nyní výstavy Ze břehu řeky Vltavy umožňující pohled na dno Lipenského přehradního jezera před stavbou přehrady. “ řekla Lenka Hůlková. Symbolem česko-německého smíření se podle ní stala zaniklá vesnice Zvonková na hranicích s Rakouskem, jejíž území je nyní součástí Horní Plané. „Já bych vyzdvihla osobnost Horsta Wondrascheka, jehož rodina ze Zvonkové pochází. Ten se po roce 1989 stal organizátorem obnovy zdejšího kostela a hřbitova. Jednalo se tehdy o vůbec první iniciativu svého druhu v Čechách, kostel byl nejen obnoven a zachráněn, ale i navrácen do života. Horst Wondraschek se stal organizátorem mší, poutí, slavností, údržby a dalších oprav. K tomu přibyla rekonstrukce zchátralého domu, ve kterém zřídil muzeum, a další aktivity, kterými spojil mnoho životních příběhů nejen Zvonkové,“ napsala Lenka Hůlková již dříve pro časopis Muzea v Českém Krumlově.

Ta se dále zmínila o hornoplanském rodákovi Horstu Löfflerovi, zakladateli Centra Adalberta Stiftera v Horní Plané, který v pěti letech musel s rodiči opustit svůj domov. „Společně se svou ženou Helgou uvedli v roce 1997 v Horní Plané do života seminář Hornoplánské rozpravy, který pravidelně po dobu 15 let sváděl k jednomu stolu Čechy, Němce z Čech, Rakušany a Němce všech generací, by si vyměňovali své názory a zkušenosti. Hornoplánské rozpravy se konaly vždy v polovině září od pátku do neděle (mnozí si jistě vybaví, že naše město v tento čas ožívalo řadou dalších návštěvníků) a měly každý rok své motto, které určovalo výběr referentů a témat. Vedle referátů a diskusí, které byly simultánně tlumočeny, byl sobotní večer věnován kulturnímu programu, ve kterém se střídaly české, rakouské a německé soubory, neděle dopoledne byla vždy věnována osobnostem, většinou spisovatelům (osobně se zúčastnili například Ilse Tielsch, Lenka Reinerová nebo Gerti Brabetz) nebo i jiným, jakými byli např. bývalý český velvyslanec v Německu František Černý nebo tehdejší zmocněnec Vlády České republiky pro lidská práva Petr Uhl. První ročníky se konaly v sále hotelu Smrčina, do kterého se v počátcích účastníci sotva vešli,“ napsala již dříve Lenka Hůlková pro web jungbaueuvspolek.cz.

Původní němečtí obyvatelé Hornoplanska a jejich potomci se se také významně finančně podíleli na opravách mnoha kulturních památek, například kostela v Hodňově, poutního místa v Dobré Vodě, kaple ve Staré Huti a dalších. Podpořili také renovaci pomníku Adalberta Stiftera v Horní Plané. „U nás jsou česko-německé vztahy na výborné úrovni a jsem ráda, že tomu tak je. Lidé mají k sobě hledat cestu, nenávist není řešením,“ uzavřela Lenka Hůlková.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články