Ne mým jménem

Zdánlivě jde o jednoduchou věc, při hlubším zamyšlení je to právě naopak. Svědomí člověka nebo momentální výhoda?

Ve Francii se událo cosi, co je v kolotu současných událostí zdánlivě jen bagatela, ale co má hluboký význam.

Proslulé knižní nakladatelství Grasset opustilo 200 spisovatelů a spisovatelek a to na protest proti tomu, že je koupil mediální magnát a miliardář Vincent Bolloré, který je znám tím, že má afinitu k francouzské krajní pravici. Resignoval i respektovaný šéfredaktor Oliviér Nora. Resignovavší autoři sepsali otevřený dopis, v němž objasnili, že nechtějí být rukojmími ideologické války, zasévající autoritářství v kultuře a médiích. Nechtějí, aby jejich duševní vlastnictví se stalo majetkem Vincenta Bollorého. (pro neznalé – jmenovaný Vincent Bolloré je totéž jako známý mediální magnát Ruppert Murdoch). Jen málokdo pochybuje, že podobní jedinci nemají žádný vliv na veřejné mínění, právě naopak. Mají vliv na politické smýšlení, do značné míry ovlivňují veřejné mínění na cokoliv.

Postoj francouzských autorů, kteří z nakladatelství odešli, je nutno považovat za statečný projev. Protože, autor, který sice píše, ale není vydáván, de facto neexistuje. Nepochybně jim poklesnou jejich tantiémy z prodeje jejich knih, budou se muset uskrovnit. Jistě toto všechno věděli předtím, než svůj podpis pod resignaci připojili. Přesto to udělali, a to z jediného důvodu. Nechtějí, aby jejich jméno bylo zneužito. Měli volbu zůstat, psát a být ekonomicky v pohodě a zkousnout jisté veřejné opovržení nebo si ponechat to, co nikomu – pokud nechce – nikdo nemůže vzít.

Co platí ve Francii, platí obecně, tedy i u nás. Vždy jsem udiven, jak někteří nepochybně inteligentní jedinci potlačí svou sebeúctu a dají své jméno do služeb komusi, kdo je amorální, kdo je jen využivá jako potřebný kompars, kterým však zřetelně opovrhuje. Někteří prozřou a odejdou, aby posléze vyrchlili do médií svou negativní zkušenost. Je to sice zajímavé čtení, avšak s poněkud ironickým povzdechem, že jako člověk s rozhledem o tom, kam vstupuje, by měl předem vědět a vůbec se do toho nepouštět.

Publicista a filosof Milan Šimečka ve své skvělé knize Výjimečný stav popisuje dřívější časy tzv. „paralelní polis“. Ten výraz poprvé použil Václav Benda ještě v dobách husákovského bezčasí a beznaděje jako cosi, co může ve zlých časech přinést těm, co považují svědomí jako hlavní prioritu svého žití, jistou útěchu a naději. Totiž, že jedinci podobného smýšlení, kteří jsou pro svůj postoj ostrakizováni a veřejně tupeni, se mohou spolu domluvit a vzájemně se podporovat a o svém životě vydávat svěděctví. Což pověstné mlčící většině může přinést informaci, že se dá žít i jinak. A že s přibývajícím počtem těchto zpočátku solitérů může nakonec vzejít cosi jako očistná společenská kúra.

Možná se najde stále více a více těch, kteří pronesou „count me out“ (se mnou nepočítejte). A to i za cenu, že mohou vypadat jako bloudové a blázni, co odvrhli tučnou sumu, protože je pro ně hodnota jejich svědomí nevyčíslitelná.

„Ne mým jménem“…..

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články