Radek Vondráček, Martin Řezníček a nepohodlné „opoziční otázky“

Nejodpudivější na výpadu Radka Vondráčka (ANO) proti moderátorovi ČT Martinu Řezníčkovi v televizní debatě není ani tak ten klasický arogantní postoj, s nímž se politici ANO, SPD a nově i Motoristé obracejí již tradičně k médiím jako k nepříteli, ani podrážděnost z nepříjemných otázek. Nejhorší je ta téměř samozřejmá drzost, s níž si politik osobuje právo plísnit a určovat novináři, na co se smí ještě ptát a na co „si dát pozor“. Co je ještě „v pořádku“ a co už je údajně otázka „opoziční“. Jinými slovy: otázka, která se moci nehodí, je najednou podezřelá už svou samotnou existencí.

Nebavíme se tu totiž o jedné konkrétní nervózní reakci v přímém přenosu – jde o mnohem širší nárok na poslušnost. O zvrácenou představu, že politik nemá být konfrontován s fakty, čísly, tabulkami a vlastní minulostí, pokud je mu to nepříjemné. A že moderátor veřejnoprávního média není od toho, aby moc kontroloval, ale aby ji hladce provedl vysíláním bez zbytečných komplikací. Jakmile to nedělá, je prý zaujatý. Jakmile připomíná konkrétní čísla, lži, selhání nebo neschopnost, je to „opoziční otázka“. To už ale není neškodná polemika s novinářem. To je pokus převychovat veřejný prostor tak, aby se moc nemusela zodpovídat.

Útok na samotný princip veřejné kontroly

Právě v tom je tento moment nebezpečný. Protože demokracie nestojí na tom, že politici dostávají jen otázky, které se jim líbí. Stojí na pravém opaku. Na tom, že musí unést i otázky nepohodlné, přesné a tvrdé. Otázky, které připomínají jejich rozporuplné výroky, jejich chyby a v mnoha případech i jejich vlastní špatně spočítaná čísla či zavádějící tvrzení. Politik, který se začne tvářit, že takové otázky jsou nepřípustné, ve skutečnosti neútočí jen na moderátora. Útočí na samotný princip veřejné kontroly.

A u politiků z ANO to opravdu není nic nového. Stačí si vzpomenout na prezidentskou debatu. Stejný moderátor Martin Řezníček tehdy Andreje Babiše rozhodně nepoškodil tím, že by byl „opoziční“. Babiš se poškodil zcela sám, když v debatě odpověděl na konkrétní dotaz tak, jak odpověděl. Tedy když na přímou otázku ohledně aliančních závazků prohlásil, že by v případě napadení Polska české vojáky na pomoc napadené zemi neposlal. Když se pak ozvala veřejnost ale i zaskočení spojenci, udělal z moderátora terč nenávisti číslo jedna a teprve posléze své výroky začal překotně opravovat a vysvětlovat.

Přitom Martin Řezníček Andreje Babiše nenačapal při lži nebo absolutní neznalosti nějakým trikem. Jen dělal dobře svou práci: položil přesné otázky a nenechal odpovědi rozplynout v mlze obecných frází. A právě to Babiš i jeho okolí dlouhodobě nesnášejí.

Politiky typu Vondráčka, Rajchla, Okamury, Macinky, Turka, Babiše a další totiž nepobuřuje neobjektivita. Pobuřuje je situace, kdy na ně novinář není měkký a není úslužný. Když se nespokojí s naučenou větou. Když jim připomene rozpory ve vyjádřeních nebo fakta, která by nejraději vymazali. Když se neřídí jejich představou poslušného moderátora, ale pravidly normální svobodné žurnalistiky. A tak nastupuje starý známý mechanismus: zpochybnit novináře, označit otázku za podjatou, vytvořit dojem křivdy a své voliče ujistit, že problém není v odpovědi, ale v tom, kdo a jak se vůbec odvážil zeptat!

Nepříjemná otázka jako nepřátelský akt

Přesně takhle se ovšem rozkládá důvěra ve veřejnou debatu. Ne jedním velkým útokem, ale soustavným podsouváním, že nepříjemná otázka je vlastně nepřátelský akt. Že fakta jsou politický názor. Že kontrola moci je drzost. Že moderátor má být opatrný, aby se moc náhodou necítila dotčena. To už jsme tu přitom za totality jednou měli — a není na tom nic moderního ani demokratického. Jen stará autoritářská touha rozdělit otázky na povolené a zapovězené. A novináře na hodné, poslušné a ty „zakázané“.

Nemáme tu tedy jen spor o tón jedné debaty. Máme tu znovu pokus zavést cosi jako seznam drzých médií a „nevhodných otázek“. A to je přesně ten okamžik, kdy je potřeba zbystřit. Protože ve chvíli, kdy si politik začne nárokovat právo určovat, které otázky jsou legitimní a které už „opoziční“, přestává mu vadit zaujatost. Začíná mu vadit svoboda.

Nejprve se proto snaží omezit tu mediální (jak to nyní vidíme u snahy dostat financování veřejnoprávní televize do rozpočtu, učinit ji závislou na politicích a zrušit poplatky) a pak tu zbylou.

Co si ovšem současné vládní strany neuvědomují, je, že pokud v budoucnu nějaké volby prohrají a k moci se dostane zase někdo jiný, bude mít – právě kvůli jejich současným velmi špatným rozhodnutím – moc ovládat původně nezávislá a veřejnoprávní média pomocí vydírání ohledně financí zase ve svůj prospěch  – třeba právě proti nim.