Chci to všechno a chci to hned
Tato slova písně legendární skupiny Queen byla prý inspirována výrokem syna jednoho z členů kapely, ale jsou docela přesným popisem chování dnešních politiků. V minulých dnech se vzdala svého poslaneckého mandátu za SPD Markéta Šichtařová. Podařilo se jí to až na druhý pokus, ale sněmovna tím zřejmě žádnou nenahraditelnou ztrátu neutrpěla, protože v činnosti exposlankyně zcela dominovala prezentace její vlastní firmy, takže její rozhodnutí by se dalo hodnotit i pozitivně, kdyby tu nebyl jeden háček.
Markéta Šichtařová se svého mandátu nevzdala proto, že si sebekriticky uvědomila, že její činnost ve sněmovně asi neodpovídá tomu, proč jí její voliči dali hlas, ale proto, že jedno hlasování dopadlo jinak, než si přála. Ono hlasování přitom nebylo nijak zásadní. Pouze posunulo návrh zákona, který Šichtařová chtěla zamítnout, do druhého čtení. Možná nechtěně, ale v plné nahotě tím odhalila bídu dnešní politiky.
Vidíme to až příliš často, abychom to mohli přisoudit náhlému hnutí mysli psychicky poněkud labilní ženy. V parlamentu je to sice novinka, ale ve stranické politice je to už dlouhá léta běžnou praxí. Politikům chybějí vize, ale pokud už je nějaká myšlenka napadne a okamžitě s ní neuspějí na stranickém fóru, namísto aby založili frakci a trpělivou prací se snažili pro svůj nápad získat ve své straně podporu, stranu opouštějí a zakládají novou.
Když se v červnu 1990 konaly první svobodné volby, v nichž o přízeň voličů usilovalo 28 stran a hnutí, považoval jsem to za projev právě nabyté svobody a doufal jsem, že časem dojde k hledání společných cílů a počet stran se sníží.
To jediné, co se snížilo, je počet aktivních voličů způsobený jednak rozdělením Československa, jednak nižší volební účastí dnes. Počet subjektů kandidujících v posledních parlamentních volbách byl stejný jako tehdy, přičemž nemálo z nich bylo skrytými koalicemi více subjektů.
Doba se zrychluje. Dnešní politik se přizpůsobil a stává se instantním. Do voleb nevstupuje s dlouhodobou vizí, ale s vědomím, že je lepší být alfa kohoutem na malém hnojišti než druhým nebo nedej Bože sedmým ve stranické hierarchii. Nejvyšším cílem mnohých dnes není získat podíl na vládě nebo dokonce parlamentní většinu, ale obdržet dostatek hlasů na dosažení státního příspěvku, ze kterého se dá pohodlně žít. Volební programy pak vypadají podle toho. Líbivé čtení, z něhož toho po volbách mnoho nezůstane. Ke skutečnému souboji myšlenek, který by mohl vést k nalezení optimálního vládního programu pro následující volební období, tak prakticky nedochází. Snad nejlépe je to vidět na srovnání volebního programu Motoristů sobě, z nějž se do vládního programu nedostalo nic, přestože měli vítěze voleb Andreje Babiše v hrsti kvůli očekávanému hlasování o vydání k trestnímu stíhání.
S autorem zcela souhlasím. Jenže co s tím? Zejména když podle mého názoru platí totéž pro značnou část (většinu?) občanů – voličů. Politici jsou přece reprezentanty těchto voličů, kdyby voliči chtěli, zvolí jiné typy politiků. Konec konců i v naší politice platí zákon nabídky a poptávky, kdyby byla relevantní poptávka po politicích slibujících „pot, krev a slzy,“ jistě by se takoví našli.
Politik, který by slíbil „pot, krev a slzy“, by se pohyboval v rozmezí promile. Umíte si představit, že někdo řekne stop rozhazování. Zruší desítky tisíc zbytečných míst různých „náměstků“, „referentů“. Zruší dotace oligarchům, zavede drakonické tresty za rozkrádačky miliard. Vykope lobbisty z parlamentu. Lidem řekne, že holt budou muset jíst jen 2x denně.
Toho bych rád poznal.
Souhlasím, kdo se pohybuje také mezi „spodními deseti miliony,“ tak ví, že ohledně takových politiků není velká poptávka. Velká poptávka je po takových, kteří slíbí ráj na zemi, nejlépe bez jakéhokoliv přičinění oněch beneficientů (voličů). A ještě lépe s obráním těch přehnaně úspěšných, kteří stejně určitě svých úspěchů dosáhli minimálně podezřelým způsobem (zajímavé je, že pro úspěšné sportovce či umělce to neplatí, jejich bohatství je celkem tolerováno).
Ale k vlastnímu článku. Takové prostředí prostě produkuje určitý druh úspěšných politiků (dnes nám vládnou, zdaleka nejen v ČR) a nechápu, proč se nad tím pozastavovat a rozčilovat. Je to prostě realita.