O komunismu, komunistech a jiné zvířeně

Kolegové Petr Burian a Karel Wágner na serveru idnes napsali zajímavá sdělení, v nichž se každý svým způsobem vyjadřuje k lidem a době nedávno minulé. Zkusím totéž

Ve Fokusu Václava Moravce – celkem příhodně v den výročí „Vítězného února“ – zazněla z úst Michaela Žantovského jedna citace. Totiž, aby komunistická ideologie vymizela ze společnosti, musí být odžity tři generace, tedy zhruba 60 let. My jsme zatím v polovině a podle toho to taky vypadá.

Jsem už docela pamětníkem a svých prvních 30 let jsem v rudém režimu vyrůstal a žil. Protože mi zatím ještě paměť docela slouží, mohu s klidným svědomím porovnávat tehdejší dobu ve vztahu k dnešku, kdy základní atributy komunistické ideologie skončily po zásluze v senkruvně. I když – bohužel – ne tak úplně.

Cílem komunismu – tím deklarovaným – byla „beztřídní společnost“, jíž bylo možné dosíci důsledným třídním bojem spojeným s třídní nenávistí. Aspoň toto byly mantry marxismu-leninismu, jež nám byl vtloukán do hlavy od základní devítileté školy až po nutnou státnici na škole vysoké, ana v mém případě neměla s vybraným oborem nic společného.

Ve vykreslované podobě byl cíl vývoje beztřídní společnosti popisován jako masa lidí stejného myšlení a zájmů, žíjící v ideálním světě bez násilí, kdy všichni budou radostně pracovat pro dobro celku. A to na rozdíl od zahnívajícího kapitalismu (Lenin), který se sám od sebe zhroutí jako domek z karet a proletariát v kapitalismu se vrhne k budování téhož, anžto uvidí, jak se má zle proti těm, kteří již léta radostně žijí pod vedením jedné neomylné strany, kdy dělníci vlastní výrobní prostředky a nikoliv vydřiduch, který je koupil a zaměstnává je.

Nebylo většího omylu. Filosof Karl Popper napsal skvělou myšlenku:“ Kdo chce zřídit ráj na zemi, stvoří peklo“. Což se komunistům povedlo naprosto dokonale. Kolektiv autorů pod vedením S. Courtoise napsal Černou knihu komunismu, která vyšla i u nás. Všechna data v ní uvedená byla vždy podpořena tvrzením aspoň ze tří různých zdrojů ve snaze eliminovat případné fake news, neopodstatněné názory či nedoložené činy. Je to příšerné čtení, nedá se to číst najednou ani otrlým cynikům. Ty desítky či stovky milionů povražděných zcela nevinných lidí, zničené lidské osudy, perzekuce obyvatel, všudypřítomný strach atd. – to byl výsledek existence komunismu prakticky celého 20. století.

Logicky by se zdálo, že nikdo příčetný nebude nikdy podobnou „filosofii“ jakkoli opakovat, napodobovat, zkoušet. Ti, kdo chtějí vidět, vidí i dnes důsledky státní ideologie třeba na Kubě, Severní Koreji a nepochybně i v Rusku, i když se to nazývá jinak. Princip je totiž stejný. Potlačování opačných názorů, indoktrinace ideologie prakticky od nemluvňat až po starce, destrukce hospodářství, které zbaveno soutěže vyrábí cosi, co nikdo nepotřebuje atd. Obecně pak nouze obyvatel, shánění „úzkoprofilového zboží“, což je v komunismu prakticky všechno.

Přesto – slovy jednoho z protagonistů komunismu – vstanou noví bojovníci. Vždy se kdekoliv na světě najde kdosi, kdo bude vědět mnohem lépe než ostatní, jak zařídit život dle „věčných idejí“ Marxe a Lenina. Vždy si kdosi bude myslet, že tzv. beztřídní společnost je to nejlepší, co se může stát, že neomylnost vůdce proletariátu je nad všechny ostatní svobody, které tvor homo sapiens potřebuje ke smysluplnému žití.

Předpoklad vyhnití komunismu je zbožným přáním. U nás zatím dožívá generace 70+, která si onu dobu idealizuje, protože ty zlé věci dávno pozapoměla a ty dobré – byvše odžity v mladém věku – zůstávají jako krásná vzpomínka na první lásky, jež samozřejmě nevymizí. I proto jsou komunisté ještě voleni, i když je ta volba spíše v emocích, než v rozumu.

Co se týče protagonistů. Vcelku lze chápat ty první poválečné vstupy do KSČ. Rozpaky z Mnichova 1938, možný pocit euforie z osvobození a naděje na lepší život….to vše nejdéle do odhalení, co byl Stalin zač, co stálo za různými „spikleneckými centry“, likvidace gruntů vzdorujících sedláků, likvidace duchovního života atd. Jako příklad bych uvedl Pavla Kohouta, nadšeného svazáka, který po prozření zbytek svého života zasvětil popisu komunismu jako zrůdnosti.

Vstup do KSČ znamenal v té době lepší kariérní postup, jisté výhody, lepší vyhlídky pro studium dětí etc. Představa, že tvořili „lidskou avantgardu“, jak byli básnicky pojmenovávani, byla mimo vší realitu. Tzv. „obrodný proces“ jara 1968 nejlépe charakterizoval pan Kodet v Pelíškách. Pamatujete jeho větu při poslechu projevu Josefa Smrkovského? „Co chtěj reformovat?“ (kvintesence celého období tzv. pokusu o socialismus s lidskou tváří).

Po vstupu vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968 bylo členství v KSČ už zcela oproštěné od nějakých ideálů beztřídní společnosti, ráje na zemi a stalo se pouhopouhým faktorem možnosti lepšího a bezproblémového života. Pamatuji nicméně řadu profesně zdatných kolegů, kteří ve snaze stát se primářem, podepisovali přihlášku do strany, ačkoli jim tato ideologie rozhodně nezahltila mozek. O to více jsem si cenil těch, kteří – ač stejně odborně zdatní – resignovali na kariéru a zůstali pevní ve svém pojetí života. Nutno dodat, že byli naopak někteří, kteří sice nic nepodepsali, ale povahou to byli odporní přisluhovači režimu, jichž se báli i ti, co tu rudou knížku vlastnili. Různí domovní důvěrníci, sledující počet vyvěšných vlajek na Prvního máje, tzv. osobní oddělení na ředitelstvích podniků (i v nemocnicích, jak si pamatuji) apod. Kádrové spisy, posudky dodávané ochotnými spolupracovníky atd. Skvělá doba, na niž ti výše zmínění nostalgici tak rádi vzpomínají.

Rok 1989 byl skutečně zlomový i v této oblasti. Rušení členství v KSČ, rychlá orientace v nových podmínkách, staré známosti z Bratrstva kočičí pracky apod., ale fakticky opět snaha být jaksi výše než ti ostatní a mít výhody, takže rychle rozkoukat a naskočit na jiného koně. Komunismus netáhl, objevily se nové možnosti pod jinými prapory.

Znám osobně jednoho kolegu – před 1989 v KSČ, posléze nějaké pidistrany lokálního významu, nevolitelné, až nakonec pochopil svůj omyl a vstoupil do SPD, kde zahřívá poslaneckou lavici. Takových bude jistě více. Lze mít nějaké pochybnosti o jejich ryzím charakteru? Nakonec si člověk začne vážit jedince, který trvá na svém a zůstane svůj celý život, i když fakticky podporuje onu zmíněnou vyčpělou ideologii.

Souhlasím s výše uvedenými autory, že pomalu mizí ono rozlišení komunista an, komunista ne. Za dalších 20 let se to řešit nebude vůbec. Což ovšem vůbec neznamená, že vyhynou různí kariéristé, jedinci, schopní za dobrý flek potopit schopnějšího kolegu, donašeči za účelem lepšího místa atd.

Co s tím? Komunismus nikdy nezahyne. Je však třeba mimo jiné vzdělávat mladé lidi, aby nepodlehli báchorkám, že lze pod rudým praporem žít lépe. Že víra ve vlastní schopnosti a mravní étos je podstatou dobrého života.

A že onen komunistický ráj je de facto peklo, které nakonec semele všechny.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články