Dělníci a obyčejní lidé se měli v Rusku daleko líp za cara než za Stalina

To je mnoha důkazy doložitelný fakt. Komunisté a jejich stoupenci s tím sice nebudou nesouhlasit, ale to je jediné, co s tím mohou dělat. Skutečnost nepříznivou pro rudé potvrzují i prostí obyvatelé tehdejšího SSSR.

Stalin v oněch třicátých letech minulého století prohlásil: „Žije se lépe a radostněji,“ lidé k tomu trefně dodávali, „Stalinovi.“ Dobře na tom tenkrát v Sovětském svazu opravdu byli pouze přední komunističtí papaláši. Obyčejní lidé třeli bídu s nouzí a měli, co dělat, aby vůbec přežili, a milionům z nich se ani to nepovedlo. Pro SSSR byla charakteristická absolutní bezohlednost k normálním lidem, na kterých rudé šlechtě vůbec nezáleželo, i když se soudruzi zaklínali, že slouží zájmům obyčejných pracujících. Byla to však podlá lež. Ostatně lži jsou pro rudé prominenty typické.

Přesně to k situaci začátku třicátých let vyjádřil Ivan Soloněvič v knize Koncentrační tábor Rusko. „Zatímco v Kremlu měli všeho dost, tak Moskva oficiální chudá Moskva umírala hlady.“ V současnosti už je jasně dokázáno, že životní úroveň v carském Rusku zhruba od přelomu 19. a 20. století do vypuknutí I. světové války v roce 1914 byla vyšší než za pozdější Stalinovy éry v třicátých letech. Nyní tedy pustíme ke slovu fakta.

Na straně 821 výborné knihy, Dějiny Ruska 20. století – I díl, je uvedeno. „Pro první pětiletku byly charakteristické nuzácká životní úroveň ohromné části společnosti, nedostatek zboží, otrocká organizace práce v kolchozech, vznik Gulagu a přídělový lístkový systém. Dělník v hlavním městě (Moskvě) si mohl v roce 1933 koupit za průměrnou měsíční mzdu 31 kg chleba (v roce 1913 314 kg) nebo 7 kg masa (v roce 1913 43 kg), 3kg salámu (v roce 1913 25 kg,) 3 kg másla (v roce 1913 18 kg) a 3,5 kg sýra (v roce 1913 22 kg).“

K podobným závěrům dochází na straně 101 skvělé knihy Každodenní stalinismus australská historička Sheila Fitzpatzricková. Ta píše, že v roce 1933 si ženatý dělník musel vystačit s méně než polovičním množstvím chleba a mouky a méně než dvěma třetinami cukru než jeho předchůdce v Petrohradě v carské éře na začátku 20. století. Lidem se za SSSR nedostávalo tuků, mléka ani ovoce. Spotřeba masa a ryb byla v třicátých letech pětkrát menší než na přelomu 19. a 20. století.

Asi nejděsivější horor popisuje Ivan Soloněvič ve již zmíněném díle v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“
Autor dále přibližuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „…najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo….Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci.“

V březnu 1937 poslala prostá ruská žena Anna Alexejevna Pavlovová, švadlena z Petrohradu, velmi ostrý dopis Stalinovi. V něm mimo jiné píše:

Tajemníkovi ÚV KSSS Stalinovi.

Cožpak Tě neomrzelo tyrane ruského lidu, hrát se svými komunistickými parazity komedii?. ..Vyjdi ze svatých zdí Kremlu a podívej se, kam jsi převedl ubohý lid; z toho tvého radostného života choděj jak stíny umrlců, bez bot, hladoví a promrzlí…

My si vyděláme 30 rublů a 15 rublů máš dát komunistickým feudálům na jejich kur..ní. Ty prokletý netvore, vždyť jsi zotročil všechen lid, ruský chudák se má dnes hůř než za roboty, ze všech jste udělali otroky a podruhy, a nutíte parazity a bandity, aby na vás pracovali…Ze samého chlastu už ani nevíte, co byste ještě měli provést, čím potrápit lidi…

I já jsem docela v koncích, zůstala mi sukně, už spíš připomíná pracovní plášť, až se rozpadne, člověk zůstane tak, jak ho matka přivedla na svět…

Už v roce 1930, když jsme pracovala v Mytišči u soudu, viděla jsem, kolik vagónů a vlaků jsi nechal nacpat jako že kulakama. V létě bylo vedro, děti, muži, ženy, všichni jak dobytek nahnaný do vozů, bylo mi z toho špatně, jako nejspíš každýmu, kdo to viděl na vlastní oči, a kolik lidí, cos utrápil, jsme vůbec neviděli…

Jenže, cos nám tak mohl dát, vždyť jsem toho měli víc od báťušky cara, Vzal jsi nám vlast, spravedlivé zákony, našich otců, víru v lidstvo, část a svědomí, ze slušných lidí si nadělal zloděje, darebáky a vrahy, jelikož sám jsi vrah…

Budou to pěkní hlupáci v těch zemích, kde si udělají revoluci. Copak se ještě nepoučili z našeho utrpení, co znamená svoboda. Správně si všimnul André Gidé., že lidi tu nemají nic vlastního a co se jim přikáže, to říkají. Tvoje konstituce je ve skutečnosti prostituce, nic víc a nic míň. Týráš lid a vás parazity zase kosí Hospodin. Tví bastardi chcípou jeden za druhým, když jeden bandita zdechne, hned vyvěšujete prapory, komedianti zatracený. Kirova zabili, kolik se prolilo krve a zničilo rodin kvůli jednomu parchantovi, a křičíte, že prý hněv lidu, že lid žádá smrt…

Já osobně od vás banditů nic nepotřebuju, žádám, abyste mě dopravili do jedné z těch fašistických zemí, kde bych mohla zbytek svého života věnovat blahu pánů, protože na vás bandity už pracovat nechci…Jak je možné, že za cara se žilo dobře a sytě, dostávala jsem 15 rublů, byla jsem oblečená, obutá a najedená a neměla jsem tušení, co je protloukat se od výplaty k výplatě, jeden den se najíš, a máš z toho vyžít další dva – a to má být svobodná země. Do divadla jsem chodila každý den, a teď od roku 1930 jsem nebyla v divadle ani jednou, to je všechno tím radostným životem…

Vím, že mě k žádným pánům nedopravíte. Žádám, abych byla zastřelena, a s radostí umřu, aby se mé oči nemusely dívat na tohle žebrácké živoření…

8 / III. A. Pavlovová

Moje adresa Leningrad

Mojka č. 10, byt 35 Pavlovová A. A.

Celý obsáhlý dopis je zveřejněný na stranách 868 – 871 prvního dílu Dějin Ruska 20. století. Nutno dodat, že paní Pavlovové se její přání splnilo, protože v prosinci 1937 byla odsouzena k trestu smrti a rozsudek byl posléze vykonán v únoru následujícího roku. Inu, v totalitních režimech se za odvahu platí cenou nejvyšší. Je to ovšem hrozné, když takových důvodů jsou lidé popravováni. Vždyť tresty smrti se v normální společnosti dávají vrahům a nejtěžším zločincům, nikoliv pisatelům dopisů. Jenomže SSSR zvláště za Stalina nebyl normální zemí. Byla to komunistická říše násilí, teroru a útisku, která bezohledně zavraždila miliony vlastních obyvatel, srovnatelná s nacistickým Německem.

Zdroje:

Dějiny Ruska 20. století-díl I, Andrej Zubov (editor), nakladatelství Argo, Praha 2014

Každodenní stalinismus, Sheila Fitzpatzricková, nakladatelství Academia, Praha 2018

Šeptem: Soukromý život ve Stalinově Rusku, Orlando Figes, nakladatelství Beta – Dobrovský, Ševčík, Praha. Plzeň 2009

Ivan Soloněvič, Koncentrační tábor Rusko, nakladatelství Bystrov a synové, Praha 2000

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články