Vyprávění manželky udavače

Dlouho jsem o tomhle Zdeňkově podrazáctví neměla sebemenší tušení. Když jsem si ho brala, byla jsem zamilovaná a viděla v něm veselého a spolehlivého mladého muže. Teprve o mnoho let později mi došlo, jaká jsem byla slepá.

První náznak, že není se Zdeňkem všechno v pořádku, jsem zaznamenala krátce po svatbě na abiturientském večírku jejich střední školy. On tam nechtěl jít, ale já ho umluvila a vnutila se mu jako doprovod. Překvapilo mě už to, že se s ním jeho bývalí spolužáci moc nebavili, jakoby se ho snažili vyčlenit ze svého středu. Když večer pokročil a bylo už víc upito, pár z nich se do něj otevřeně pustilo jako do žalobníka, který donášel profesorům. Nakonec jsme radši narychlo odešli a Zdeněk mě pak přesvědčoval, že nic z toho nebyla pravda, ostatní mu záviděli, že byl ve třídě nejlepší a spikli se proti němu. Nu a já mu uvěřila.

V sedmdesátých létech minulého století nastoupil Zdeněk do státních služeb a tvrdil, že ani mně coby své manželce nesmí prozradit, co přesně dělá. „Prostě úřad, jako jakýkoli jiný,“ říkával a já dál nevyzvídala. Někdy odcházel na noční nebo i na několikadenní výjezdy, já to brala jako součást jeho práce a nevyptávala se, věděla jsem, že by mi toho moc neřekl. Příjem měl docela slušný a navíc jsem v té době měla úplně jiné starosti než nějakou zvědavost. Narodil se nám totiž malý Pepík, který dokázal odvést mou pozornost od všeho ostatního.

Ani teď nevím, co přesně Zdeněk dělal, jestli přímo pracoval ve Státní bezpečnosti nebo jim „jenom“ donášel. Ale o mnoho později se mi vybavily události, na které jsem byla nucená nazřít v úplně jiném světle než tehdy za minulého režimu. Pro ilustraci uvedu jednu z mnoha.

Tehdy jsme bydleli v pěkném státním bytě na pražských Vinohradech a měli sousedy, se kterými jsme se přátelili. On pracoval na nějaké střední vedoucí funkci v tehdejší Státní spořitelně a ona byla kadeřnice zaměstnaná v Hygii. Chystali se na dovolenou, podařilo se jim získat devizový příslib a výjezdní doložku do Itálie, kam se tehdy bez příslušných papírů cestovat nesmělo. Tihle lidé k nám měli naprostou důvěru a asi týden před odjezdem se nám svěřili, že chtějí emigrovat. Nakonec neodjeli, dva dny před plánovanou cestou jim úřady sebraly doklady. Nedlouho poté oba přišli o zaměstnání i o byt, museli se nastěhovat někam do nuzné suterénní garsonky v Nuslích a nastoupit do podřadné práce. Dodneška se pamatuju, jak na nás divně koukali, ale netroufli si nic říct. Zdeněk mi tehdy vysvětloval, že o svých plánech museli neuváženě říct někomu, kdo je podrazil a mě ani ve snu nenapadlo, že jim to provedl právě můj manžel.

Krátce po revoluci se náš život výrazně změnil. Nejdřív odešel náš syn z domova a udělal to, jakmile mu bylo osmnáct a dokázal se postavit na vlastní nohy. Už několik let před svým odchodem míval s tátou ostré výstupy, musel na něco přijít nebo aspoň tušit a ptal se ho, proč podráží lidi. Zdeněk to vždycky zapřel, rozčílil se, zostra ukončil rozhovor a ani já sama Pepíkovi nevěřila. Považovala jsem to za jeho pubertální vzdor a doufala, že ho to časem přejde. Když od nás odešel, cítila jsem se ublížená a Zdeněk to komentoval slovy: „Však on ještě rád přileze zpátky.“ Nu, nepřilezl, ještě se mě párkrát snažil přesvědčit, ale když zjistil, že to nejde, tak se odstěhoval do ciziny a přerušil s námi kontakty.

Záhy po synově odchodu zrušili Zdeňkovo místo a on zůstal bez své práce. Navíc, aby toho nebylo málo, ten vinohradský dům, ve kterém jsme bydleli, byl vrácen někomu v restituci a staronový majitel na nás tlačil, abychom se vystěhovali. Tehdy Zdeněk prodal chalupu, kterou jsme měli po mých rodičích, přidal celkem slušné odstupné, které dostal za byt od restituenta vinohradského domu, k tomu naše úspory a dohromady to stačilo na půlku malého staršího dvojdomku na okraji Prahy.

Když už jsme bydleli ve dvojdomku a Zdeněk pracoval jako administrativní síla na stanici technické kontroly, tak dostal jednou večer nakládačku. Někdo si na něj počkal, zmlátil ho, vyrazil mu dva zuby, naštípl klíční kost a pak ještě nakopal se slovy: „To máš za mýho tátu.“ Tenhle incident Zdeňka dočista zlomil, on zatrpknul vůči všemu a vůči všem, bohužel i vůči mně samotné.

Když už teď nemohl udávat z titulu svého zaměstnání, donášel aspoň soukromě, a pro mě bylo nejhorší, že už to přede mnou ani netajil. Naopak se mi tím začal vychloubat, posílal různá udání na naše sousedy, v práci nabonzoval jednu kolegyni jejímu manželovi, když nějak vyčuchal, že má milence. Uvedu jen dva příklady, ve druhé polovině našeho dvojdomku bydlel rozvedený pán, kterého Zdeněk nahlásil na radnici, že má na své zahradě černou stavbu. Na konci ulice byla samostatná garáž, ve které si nějaký chlapík zřídil dílnu s autokosmetikou a Zdeněk ho prásknul, že to provozuje bez papírů. Soused měl sice tu stavbu v pořádku, ale jak se s námi předtím chtěl kamarádit, tak asi vytušil, odkud vítr fouká a stáhl se. Chlapík z garáže zmizel.

Já měla všechno před očima a byla jsem z toho nešťastná. Ten veselý a spolehlivý Zdeněk z mládí byl pryč, změnil se v protivného mizeru, práskače, kterého nikdo nemá rád. Stokrát jsem ho prosila, aby s tím přestal, on mě pokaždé jen odbyl a vynadal mi, abych se mu do toho nepletla. Přesto přese všechno jsem od něj nedokázala odejít a ani teď nevím, jestli bych to dokázala, kdybych už tehdy věděla o jeho daleko horších podrazech z doby před revolucí.

Na podzim roku 2009 Zdeněk náhle zemřel. Postihla ho mozková příhoda se silným krvácením a během pár dní bylo po něm. Den po pohřbu jsem se rozhodla otevřít jeho starou aktovku, o které mi vždy tvrdil, že si tam schovává dávné dokumenty z doby před revolucí. Říkal, že člověk nikdy neví, co se může semlít, že by je jednou mohl potřebovat, ale že jsou stále tajné a já k nim nesmím. Objevila jsem mezi nimi sešit v kožených deskách se zažloutlými listy a v něm bylo všechno. Měl v něm zaznamenaná veškerá svá hlášení tehdejší Státní bezpečnosti včetně toho o našich dávných sousedech, jimž překazil emigraci.

Už samotný Zdeňkův skon mnou otřásl a po tomhle hrůzném zjištění jsem se psychicky zhroutila. Střídavě jsem nahlas nadávala jemu i sobě, třískala s věcmi a střídavě upadala do depresí, v nichž jsem bezvládně ležela na gauči, čuměla do stropu, nedokázala se pohnout a chtěla umřít.

Můj soused, ten pán, kterého Zdeněk kdysi udal za černou stavbu na zahradě, mě musel přes zeď slyšet, a když jsem takhle vyváděla už třetí den, tak u mě zazvonil. Neotevřela jsem mu, zrovna jsem byla ve fázi deprese, bylo mi všechno fuk a nevstala bych, ani kdyby mi prásknul těsně za oknem hrom. Další den jsem dostala nový záchvat vzteku, a když jsem rozbíjela nádobí, tak soused přišel znovu, neodbytně zvonil a bušil na dveře. „Já s tebou zametu, jen počkej,“ napadlo mě v tu chvíli a s porcelánovým tácem ještě ze svatby jsem běžela otevřít, že mu tu věc rozmlátím o hlavu, ať je to, kdo chce.

No, byl to právě on, asi počítal, jakým způsobem ho uvítám a ten svatební tác si o hlavu rozmlátit nenechal. Popadnul mě… a zkrotil.

Nejdřív mě zkrotil tak, že mi zařídil pobyt na soukromé psychiatrické klinice, kde sám nějakou dobu pracoval a věděl, že mi tam pomůžou.

Když jsem se odtamtud vrátila domů, tak mě „krotil“ dlouhými rozhovory o mém životě se Zdeňkem a o mně samotné. Mimo mnoha jiného mi říkal, že tohle je celkem běžné. Žena si svého partnera zidealizuje, naučí se být slepá vůči jeho chybám, přestože je má před očima, a teprve když se jí dostane nezvratného důkazu všech zvěrstev, která prováděl, tak se jí zhroutí svět jako domeček z karet. Tenhle soused mi strašně moc pomohl nejen psychicky, ale i se vším zařizováním, na které jsem nikdy nebyla a dřív je nechávala na Zdeňkovi. Dokonce mi našel i Pepíka, mého dávno ztraceného syna, se kterým jsme si po mnoha létech mohli konečně urovnat vztahy.

Karel, tak se ten člověk jmenoval, tehdy dokázal dobře odhadnout, kolik potřebuji času a pak mě „zkrotil“ ještě jednou. Požádal mě o ruku se slovy, že když mi můj první manžel otočil život naruby, tak on by si moc přál být mužem, který mi ho vrátí zpátky na líc.

Od mé druhé svatby uplynulo mnoho dalších let, dnes už jsme staří a já si moc dobře uvědomuji, jaké jsem měla štěstí v neštěstí, když jsem potkala Karla v nejtěžší etapě svého života. Pokud to ode mě vyzní jako klišé, tak mi promiňte, ale ze srdce bych přála všem lidem, kteří se dostanou do podobné situace, aby dokázali najít někoho, kdo jim ten zhroucený domeček z karet jejich života pomůže znovu postavit.

Psáno pro blog.idnes.cz