Zločinci v bílých pláštích vybírají doplatky za péči
Na serveru Idnes vyšel článek novinářky Ivany Leskové, který popisuje praxi rehabilitačního zařízení, jež dle mínění pacientky vybírá neoprávněně doplatky za péči hrazenou ZP.
Odkaz na uvedený článek je zde
Pacientka v blíže neurčeném stupni gravidity pro bolesti v zádech vyhledala fysioterapeutické zařízení, které jí nabídlo péči, za niž by si musela některé procedury doplácet. Pacientka odmítla a tak zmíněné zařízení ji odmítlo převzít do péče.
Mluvčí ministerstva zdravotnictví se vyádřil takto: „Zdravotníci si nesmí účtovat péči, kterou hradí pojišťovny. Všechny zpoplatněné služby musí zveřejnit v ceníku. Ale když je pacient nechce využívat, nesmí to vést k odmítnutí péče“.
Tato jeho věta v sobě skrývá jednoznačnou odpověď . Rozeberme si první větu.
„Zdravotní zařízení si nesmí účtovat péči, kterou hradí pojišťovny“. Jádro pudla je pro drtivou většinu pacientů jasné, zařízení ždímá nebohého klienta. Bohužel ve vyjádření pana mluvčího chybí to základní. Každé zařízení v terénu, tato rehabilitační pracoviště nevyíjmajíce, má na každého pacienta roční rozpočet. Jen pro rámcovou orientaci a lepší porozumění si stanovme hypotetickou částku 1000,- Kč/rok/pacient. Pokud pojištěnec přijde – řekněme v lednu daného roku – pro potíže, bude přijat a bude mu poskytnuta péče, kterou dané pracoviště poskytuje a kterou má nasmlouváno se zdravotní pojišťovnou a to zpravidla do výše uvedené částky. Pokud týž nemocný dorazí třeba v listopadu téhož roku s novými potížemi, případné přijetí a péče za další 1000,- Kč mu bude poskytnuta již bez úhrady zdravotní pojišťovny. Tedy de facto i de jure pro dané zařízení bez výdělku. Tento nemocný pro zařízení naopak představuje ještě i další ztrátu (platy personálu, nájem, teplo, světlo atd.). Zařízení za tohoto stavu může logicky nabídnou stejnou péči, avšak za plnou úhradu, což se samozřejmě některým nelíbí a jsou schopni o své negativní zkušenosti psát veřejně. Pokud by zdravotní pojišťovna přislíbila jakousi extra úhradu na tohoto nemocného, není jediný důvod ho odmítat. Což se v praxi dle mých poznatků neděje.
Každé zařízení má seznam výkonů, které mu zdravotní pojišťovna hradí. Je tedy logické, že pokud třeba poskytuje péči rozšířenou nad povolené (a pojišťovnou placené) služby, je zcela oprávněné při zájmu nemocného o tuto službu mu ji naúčtovat v plném rozsahu. Což je meritum druhé věty odpovědi pana mluvčího. Každý nemocný má právo tyto služby „nad úhradu“ odmítnout.
Lze souhlasit bez výhrad pouze s jeho třetí větou, protože podmiňovat „nákup“ dalších služeb přijetím do péče a poskytnutím péče v kódech schválených pojišťovnou, je samozřejmě protiprávní a neetické.
Bohužel, situace v terénní praci je tristní, čekací doby jsou již na úrovni vyspělých západních zemích, kde se na vyšetření specialisty čeká klidně rok i déle (myšleno v rámci povinného zdravotního pojištění). Jelikož je náprava tohoto stavu v nedohlednu, budou si pacienti muset zvykat na systém, kdy budou čekat na vyšetření v rámci pojištění zmíněné dlouhé doby, nebo budou vyšetření po pracovní době lékaře za přímou úhradu. Jakkoli to jde proti smyslu solidárního veřejného zdravotního pojištění, v příštích několika letech se jiné řešení nenabízí.
