Narůžovělá barva naděje

„Tak tady je mé lesní království,“ řekl a vylovil z hluboké kapsy kalhot svazek klíčů. Stará chatová osada nepůsobila ani trochu víkendovým dojmem. Architektonicky naprosto nesourodý celek připomínal dávno opuštěné mayské město. Bizarní tvary chat v podobě muchomůrek a románských rotund střídaly uniformní obdélníky se zasklenými verandičkami skrytými ve studeném stínu přerostlého stromoví.
Váhavě vešla dál. Dřevěná podlaha zasténala.
„Už jsem tu dlouho nebyl, vyvětrám.“ Nevídanou rychlostí pozotvíral všechna okna, jako kdyby si někdo uvnitř v sebevražedném úmyslu pustil svítiplyn. Rozhlédla se po skromně zařízené místnosti, kterou hyzdila stará bubínková kamna.
„Ložnice je nahoře.“ Nervózním pohybem si posunul silné dioptrické brýle. Pohladila přeschlé dřevo strmých schůdků či spíše příček končících u faustovsky hrozivě zejícího otvoru ve stropě. Unaveně klesla do křesla a sbírala odvahu konečně mu říci pravdu.
„Stando.., nemá to cenu,“ vzdychla. V praskotu a skřípotu provázejícím každý krok ji přeslechl.
„Asi bych měl zatopit. Dřeva je tu dost. Všude kolem je plno dřeva. Říkala jsi něco?“
„Ale ne.“ Bylo to k zlosti. Jak tak pořád žvanil, opustilo ji veškeré pracně sesbírané odhodlání k ráznému chirurgickému řešení. Zvednout se a večerním autobusem se vrátit do města. Skončit to.
Z kamen se začalo čadit. Těžký, jedovatý kouř se válel nízko nad podlahou, jako na nějakém rockovém koncertu. Dávivě se rozkašlal, sundal si brýle a pohlédl na ni bezbranným modrým pohledem.
„Nemá to tah, že bych se podíval na komín?“ Nerozhodně pozvedl hlavu ke stropu.
„Jen to ne!“ Neovládla se a zaječela. „Promiň,“ rezignovaně si promnula spánky. “Mám nervy nadranc. Uhas to, dokud to ještě uhasit jde, a jestli máš rum, tak ho podej. Jak nepiji, tak teď bych si lokla.“
Nevěděl, co dříve. Jestli definitivně uhasit skomírající oheň anebo hledat láhev s alkoholem.
„Napřed ten oheň,“ téměř vzlykla. Ustrašeně se jí snažil vyhovět, i když zcela nechápal příčinu hrozícího hysterického záchvatu své společnice. Duše ženy, což zjistil již před lety, zůstala pro něho stejně nepochopitelná jako matematická teorie grup. Flašku slivovice po delším hledání naštěstí našel.
„Prima.“ Vyprázdnila odlivku jako ostřílený námořník. Snažil se ničemu nedivit. Předtím se alkoholu ani nedotkla.
„Nalij mi ještě,“ klepla skleničkou o desku stolu. Opřela své dlouhé nohy o protější židli. Byly doby, kdy na ně mohla ulovit, koho chtěla. Šel rok za rokem a jednoho dne nevěděla, má-li zavolat na linku důvěry, anebo podat inzerát. Aby se cítila alespoň centimetr nade dnem, přidala k inzerátu dovětek „auto a chata není podmínkou“. S nápadníkem a jeho otlučenou škodovkou už měla možnost se seznámit. Zbýval ještě novodobý symbol luxusu – rekreační vila.
Brzy se jí po celém těle rozlila příjemná malátnost.
„Co budeme dělat, hm?“ Bavila se jeho rozpaky. Za silnými skly se na ni dívaly jeho upřímné telecí oči. Ucítila na paži lehký dotek jeho dlaně.
„Dáme si pusu?“ zeptala se ironicky. Urazil se. Posunul si věčně sešouplé brýle a vyšplhal po žebříku do ložnice. Slyšela jak nahoře převléká peřiny. Chvíli trvalo, než byl s prací hotov. Vrátil se s chlupatou vlněnou dekou. Mlčky ji deku podal a stáhl se do protilehlého kouta. Jako každý osaměle žijící člověk si vždycky dokázal najít činnost pro vyplnění dlouhých večerů. Začetl se do jedné z mnoha knížek, které si bral všude sebou. Četl hladově. Jeho ruce při rychlém obracení stránek získaly lehkost varietního kouzelníka. Už ale věděla, že jakmile uchopí jakýkoliv jiný předmět, okamžitě mu ruce zase zvolšovatí.
„Je to absurdní,“ živě zakroutil hlavou. Zpočátku trucovitě zakaboněná tvář se mu již dávno uvolnila. „Nechápu, proč v době počítačů a mikroelektroniky se stále za vrcholného reprezentanta ryzího člověčenství považuje klaun probouzející lítost. Všichni se předhánějí, kdo postaví největší pomník tragikomickému pábitelství. Není to pošetilé?“ Odmítavě od sebe odsunul rozečtenou knihu. Nevěřícně na něho civěla.
„Vernere,“ konečně našla řeč,“ jdu spát, než se z vás zblázním.“ Přistoupila k němu a prohrábla mu věčně rozcuchanou kštici. Dopustila se tak prozatím největší důvěrnosti jejich čtrnáctidenní inzerátové známosti.
Probudila se, když zrovna vstával. Tma teprve začínala řídnout. Když za sebou opatrně zavíral poklop, už zase spala. Podruhé ji probudilo prskání omastku dole v pokoji. Snad nedělá snídani? Přinesl ji jídlo až k posteli.
„Prosím madam.“ Položil před ní talíř s dvěma krajíci chleba obloženými čerstvě usmaženými houbami. „Hmm,“ nasála příjemnou vůni.
„Pozdrav lesa,“ vesele mrkal velkýma bleděmodrýma očima. Houby vynikaly neobyčejně jemnou chutí.
„Sama jím nerada…,“ vyloudila přívětivý úsměv.
„Myslel jsem, že bych ti třeba kazil chuť,“ sklopil brýlemi neozbrojený zrak. „Ale tak já si ten druhý krajíc vezmu.“
„Netušila jsem, že jsi takový kuchař. Ty bedly jsou fakt výborný.“
„To nejsou bedly.“
„Aha, ale i tak jsou výborný.“ Dojedla a uličnicky si utřela umaštěná ústa. „A co to bylo za houby, když ne bedly?“
„Muchomůrka načervenalá. Jestli chceš, ještě ti usmažím.“
„To myslíš vážně?“ Chuť na nášup ji rázem přešla. „A otoč se!“ Rychle si na sebe navlékla svetr a rifle. „Jaké muchomůrky načervenalé?“
„Je to výtečná jedlá houba. Počkej, já ti ukážu atlas.“ Slezl dolů pro knížku, jejíž obsah ji měl uklidnit. Vůbec se jí to nelíbilo. Člověk s pěti dioptriemi a příslovečnou životní smůlou by v žádném případě neměl muchomůrky, byť jen načervenalé, sbírat. Nečekala, až se za ní vyškrabe nahoru, a sestoupila po rozvrzaných schůdcích.
„A, tady jsi,“ zamžoural na ni. „Podívej, muchomůrka narůžovělá alias masák.“ Nos měl téměř nalípnutý na barevném obrázku. Zběžně pohlédla na vyobrazení nepříliš sympaticky vyhlížející houby.
„Řeknu ti, že bych něco takového nevzala do ruky, natož abych to jedla. Je mi najednou nějak těžko od žaludku.“
„Sugesce,“ řekl se suverenitou vyhlášeného odborníka. Přece jen uklidněna se zimomřivě schoulila do klubíčka s koleny pod bradou. Jestli všechno dobře dopadne a neotráví se, okamžitě se s ním rozejde, umiňovala si.
„Ukaž mi prosím tě ty houby.“ Rezignovaně rozhodil ruce.
„Chtěl jsem ti udělat radost, donést pozdrav lesa..“
„Věřím ti, ale teď mi ukaž ty houby!“ Když je uviděla, zamrazilo ji mezi lopatkami. „Ale,“ naprázdno polkla,“ ale ty mají úplně jinou barvu než na tom obrázku!“ Třeštil oči chvíli na ni, chvíli na houby. Dost dlouho trvalo, než promluvil.
„Přečti si to tady. Píšou, že je to velmi variabilní druh, nejvariabilnější mezi houbami. Barva klobouku je hnědá až citrónová,“ odvolával se na citáty z atlasu hub.
„Houba univerzál…“
„Jasně,“ horlivě přitakal.
„Ty jsi šílenej, doopravdy šílenej,“ oči se jí rozšířily náhlým hrůzným poznáním. „Tak mi proboha dokaž, že nemám pravdu!“
„Muchomůrka narůžovělá se bezpečně pozná podle růžové dužniny. Žádná jiná muchomůrka červenou dužninu nemá. Podívej!“ Rozpůlil třeň mladé sotva rozvinuté houby.
„Bílá!“ Položila si dlaně na ústa. „Je úplně bílá!“ Sesunula se do křesla. Nevěřícně se skláněl nad preparátem usvědčujícím ho z osudového omylu. „Moc růžová skutečně není,“ uzavřel výsledek ohledání.
„Aspoň zjisti, co vlastně máme v žaludku,“ zašeptala s hlavou v dlaních.
„Píšou tu, že nejčastěji se tato houba zaměňuje s muchomůrkou šedou, ale ta je také jedlá, pak s tygrovanou…“
„Ta je také jedlá?“ hlesla.
„Ne.“
„Tak jaká tedy je?“ Otálel s odpovědí.
„Prudce jedovatá,“ řekl nakonec sotva slyšitelně. „Otravy však jsou smrtelné jen zřídka,“ dodal rychle. Pak na delší dobu umlkl. Nakonec se rozhodl promluvit.
„Aleno,“ předstoupil před svou v křesle zhroucenou přítelkyni a sundal si brýle. „Nemám právo před tebou skrývat pravdu.“ Ztěžka k němu zvedla hlavu. „Nemohu vyloučit, že jsme snědli muchomůrku hlízovitou.“
„Tak“, vydechla. Bylo jí jasné, že definitivně propásla šanci dát mu vale.
„Jestli se otrava dostaví do třiceti minut, jsme zachráněni. Pak by nešlo o muchomůrku hlízovitou, ale jen tygrovanou.“ V záchvatu křečovitého smíchu se svezla na zem. Už to začalo, pomyslel si.
Po hodině bylo jasné, že pokud jsou otráveni, tak jedině smrtelně jedovatou muchomůrkou hlízovitou. Ležela a koukala do stropu. Ještě teď se styděla za to, jak před chvílí hystericky vyváděla. Měla nejasný dojem, že ji musel dokonce dát facku na uklidnění. On, který celých čtrnáct dní kolem ní chodil jako kolem porcelánové panenky.
„Stando,“ provinile pípla,“ já se bojím, že to bude strašný – ta otrava. Bude na mě ošklivej pohled.“ Nevěděl, jak by ji mohl utěšit.
„Nedovedu si představit, že by na tebe mohl být ošklivý pohled.“
„Pojď ke mně, teď už je stejně všechno jedno.“ Váhavě se k ní položil. Byla ráda, že je blízko ní, že není sama. Kdo ví, co si bude říkat za pár hodin, ale teď se jí zdálo, že čekat na otravu ve dvou je příjemnější. „Víš, že jsem se chystala dát ti kopačky?“
„Kopačky?“ nechápal. Přitáhla se k němu blíž. „No jako nechat tě.“
„Však já vím. Poznal jsem to na tobě.“ Chytili se za ruce a čekali na neodvratný konec.
Mezitím rozkrojená houba na stole červánkovitě zrůžověla, což žádná muchomůrka hlízovitá ani tygrovaná nedokáže.