V metru se dřív umíralo. A dnes?

Psal se konec 80. let. Jednoho cestujícího staršího věku postihl ve stanici Leninova (dnes Dejvická) infarkt.

Byl to už jeho čtvrtý. Pán se bezmocně zhroutil na sedačku ve vagonu. Zoufalá manželka vyběhla na nástupiště a volala na výpravčího, který stál u čela vlaku. Ti tam tenkrát vždy odmávali odjezd klasickou plácačkou. Strojvedoucí pak mohl zavřít dveře a odfrčet s vlakem do tunelu. Paní volá na výpravčího ať zavolá záchranku. Jenže pro toho bylo podstatné, aby nedošlo ke zdržení provozu. Za nic jiného se tenkrát prémie k platu nevyplácely.

„Paní, nastupte si, vlak odjíždí,“ velel. Paní mu vysvětluje situaci. „Já to nahlásím, ale už si nastupte,“ a připravil si plácačku na odmávnutí odjezdu vlaku. Paní naskočila a vlak se rozjel i s umírajícím manželem.

Stanice ubíhaly jedna za druhou a pomoc nikde žádná. Zvědaví cestující se dívali, co se tam vpředu vagonu děje. Manželka na každé stanici zoufale koukala po nástupišti, kde se objeví nějací zdravotníci. Objevoval se pouze výpravčí a mával odjezd na další traťový úsek. Život otce rodiny jí na sedačce vagonu pomalu odcházel pod rukama. Mobily tenkrát nebyly.

Teprve ve stanici Náměstí míru, kde je odstavná kolej, protože tam na začátku provozu linky A byla konečná, vyzval strojvedoucí cestující, aby si z technických důvodů vystoupili a počkali na další vlak. Do prvního vagonu přistoupil onen výpravčí a paní sdělil, že oni ať zůstanou, že na odstavné koleji čeká lékař. Vlak tedy projel pod celým centrem města.

Prázdný vlak se rozjel na odstavnou kolej, otevřel dveře a vstoupil lékař. Již jen konstatoval smrt.

Ten příběh se stal a je to příběh mých rodičů v době, kdy jsem sloužil svou prezenční vojenskou službu ve Stříbře u prvosledové jednotky připravené okamžitě vyrazit západním směrem, abychom těm zlým kapitalistům zabránili vzít nám naše výdobytky socialismu.

Uběhlo zhruba 40 let a do kolejiště metra, stejné linky, skočilo štěně. Výpravčí stanice okamžitě vypnul napájecí kolejnici, aby se malé fence německého ovčáka nic nestalo a zastavil provoz. Zalarmoval policii a začala honička na hbitého psíka.

Nahánění psa se nakonec protáhlo až na stanici Malostranská, ale metro nejezdilo z konečné v Motole až na ono Náměstí míru. Byla nasazena náhradní autobusová doprava, alespoň v místech kde to šlo. Náklady na řidiče, vozový park a naftu musely jít do statisíců, ne-li do milionů.

Tisíce lidí najednou ztratily komfort dopravy metrem a byly nuceny ke složitým přestupům i se všemi zavazadly. Kolik bylo promeškáno schůzek obchodních, kamarádských i partnerských? Kolik tisíc lidí najednou žhavilo mobily a začali hledat nějaké řešení? V centru, kam autobusy nemohou, se musely naplnit tramvajové linky, které zhruba kopírují trasu metra a komfort cestování se snížil i v povrchové dopravě.

V okolí uzavřených stanic metra nastoupily desítky informátorů, aby zmateným cestujícím poradili, kudy na náhradní dopravu. Tržby obchodů nacházejících se ve vestibulech stanic a v nejbližším okolí dramaticky poklesly.

Celý stav trval pět hodin. Malá fenka byla nakonec odchycena a předána do útulku. Metro se zase rozjelo.

Proč to vše píšu? Jsem rád kam jsme to dopracovali. Morálně jako společnost jsme ochotni k obrovským materiálním obětem kvůli jednomu psovi. A ukazuje to nejen to, jak jsme na vysoké úrovni psychicky, ale i ekonomicky, že si to vše můžeme dovolit.

A jsem rád, že jsem se této doby dočkal. Tátovi na hrob to půjdu povyprávět.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články