Jak se jezdí v Itálii?

Jednoduše řečeno – živelně. A klidně. Nikdo se nenervuje a dopravní předpisy jsou spíše doporučením.

Především se divíte, co všechno můžete na silnicích potkat. Já tomu říkám „veicolo locale“, což je volně přeloženo něco jako lokální vehikl. Často je to tříkolka, která má sice kabinu, jako ochranu před deštěm, ale prorezivělá podlaha, kterou vidíte asfalt pod sebou, vás od té vody odspoda už moc neochrání. Ale faktem je, že tam zase tolik jako u nás neprší. Některá vozidla určitě pamatují ještě léta šedesátá a padesátá minulého století, ale veteránské značky jsem si nevšiml.

Itálie má neskonalé množství značek omezujících rychlost. Pokud byste se jimi měli řídit na dálnici, tak vás ostatní asi vynesou v zubech i s autem. Po nějakém čase ty značky přestanete vnímat a jezdíte jako domorodci, prostě podle citu.

Dopravní předpisy jsou jen doporučení. Dostala mě dodávka, na kterou jsem jel zjevně moc pomalu, tak mě na kruháči předjela zcela jednoduše, prostě ten kruháč profrčela v protisměru. Plná čára funguje jen proto, abyste věděli, kde končí vaše polovina silnice.

Slabost se neodpouští. Pustit někoho vjet? To vám ti za vámi dají pěkně sežrat. Kanonáda klaksonů by vydala za symfonický orchestr. Naopak, někomu tam vlétnout se považuje za normální. Samozřejmě to nesmíte přehnat. Ale platí zde pravidlo: Kdo zaváhá, nejede.

Na dálnici si to většina frčí prostředním pruhem. Prostě je to nejpohodlnější. Předjíždět zprava je prý, stejně jako u nás, přísně zakázáno. Ale co s ním? Po pár kilometrech to vzdáte a prostě to berete zprava i zleva, jak to vyjde, jako místní. Nemá cenu nad tím přemýšlet.

Ve středověkých městečkách, kde sklon silnic občas připomíná spíše lyžařskou sjezdovku, pro jistotu musíte zaparkovat tak, že kolo auta prostě opřete o dům. Jde i o to, aby se kolem vás protáhlo jiné auto (nikoliv Octavia či cokoliv většího).

Jinde je zase ulička tak prudká, že po zaparkování a vystoupení z vozu, se těžiště změní tak, že jedno kolo prostě zůstane viset ve vzduchu.

Cyklisté jsou božstvo. Jedem na kolech do Milana a předjíždí nás místní dívčina na kole. Obdivně i ze zvědavosti se s námi dává ve stoupání do řeči. A tak volným tempem, pěkně vedle sebe stoupáme na jeden z vrcholů jsa v družném hovoru. Já jsem nervózní, tohle se u nás nenosí. Dívčina si konverzaci s námi vychutnává. Auto jedoucí za námi nás vydrží pozorovat asi minutu. Pak zatroubí. To si dovolil dost! Dívčina se na kole na něj otočí, zdvižený prostředníček a další gesta jsou výmluvná, hlas výrazný až řvoucí a výrazy jako „stupido“ a další ve slušné společnosti nepřekladatelná slova, padají jedno za druhým. Motorista musel ještě nějaký ten čas počkat.

Množství starobylých městeček a vesnic není přívětivé pro velká auta. Průměrná velikost vozového parku je tak o hodně menší než u nás. Tomu odpovídá i to, že zaparkovat s naší normální Octavií v podzemní garáži nákupního centra si skutečně vyžaduje centimetrovou zručnost. Nedivte se, když vám někdo pak škrábne dveře. Tohle se tu prostě neřeší. Na vjezd do center starých měst radši hned zapomeňte, i když není zakázán.

Mezi Bologní a Florencií postavili novou dálnici. Široké, osvětlené tunely, všude omezená rychlost na 110 km/hod. Jako variantu můžete použít dálnici starou, kde se ty tunely klikatí, jsou užší, vnějším zrcátkem skoro škrábete o skálu, ale rychlostní omezení žádné. Asi tedy 130 km/hod. Prý je v tunelech automaticky rychlost nižší daná zákonem. Nevím. A domorodci zjevně taky ne. Kdo by kvůli něčemu takovému opotřebovával brzdy?

Pak se nestačím divit, když u mýtné brány na dálnici jedno auto vybočí z řady a chce se zařadit vedle, protože řidič asi usoudil, že ta fronta je tam kratší. A světe div se, zezadu na něj někdo zatroubil. Nevěřil jsem vlastnímu sluchu. A hle, ten co vybočil, si to nenechal líbit a zatroubil na oplátku taky. Tak to jsem už čuměl. A pak mi to došlo. Obě auta měla českou registrační značku.

Přitom u nás je počet mrtvých při dopravních nehodách na 100 000 obyvatel skoro dvojnásobný proti Itálii. Zdroj. Čím to asi je? Já svou teorii mám, ale ta se u nás nenosí.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články