Okupovali nás Ukrajinci
„To jste vážně tak blbej? Proč bychom měli těm Ukrajincům pomáhat. Vždyť nás v osmašedesátém okupovali…“ Autor těchto slov chvíli před tím tvrdil, že se máme na Ukrajinu vy… Slušně vykašlat.
Dnes je výročí srpnové okupace, které jsme museli dlouhá léta říkat „Bratrská internacionální pomoc“.
Na to ráno si pamatuji dodnes. „Vstávej“, třásl se mnou můj starší bratr, „Rusáci nás okupují!“ Bylo mi tehdy jen deset let. Během noci naši zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy. V ten den skončilo mé rozhodování se, komu věřit. Zda rodičům nebo tomu, co nás učili ve škole. To ráno jsem přišel o iluze, které v mé dětské duši probouzely řeči o spravedlivé společnosti, kde se budeme mít všichni dobře.
Byli jsme tehdy s mým nejstarším bratrem na prázdninách u tety ve Staré Huti u Dobříše. Jedna malá jednotka „osvoboditelů“ tábořila v nedalekém lese. Překvapilo nás, že nevypadali vůbec „evropsky“.
Cestou na hřiby jsme každý den procházeli okolo jejich tábora, takže bylo jen otázkou času, kdy se s některými z nich potkáme. Když se tak stalo, překvapila nás jejich zvláštní ruština. Zjistili jsme, že to není jejich rodná řeč, protože se narodili daleko za Kavkazem.
Už si ani nepamatuji, jaké byli národnosti. Pamatuji si ale, že byli vystrašeni stejně jako my. Říkali jim, že jedou na vojenské cvičení a najednou z nich byli okupanti…
I dnes možná zase od někoho uslyším, že nás tehdy okupovali Ukrajinci. Ne, není to lež, ale není to ani celá pravda. Oni nás tehdy hlavně okupovali vojáci Sovětského svazu a s nimi také Poláci, Maďaři, Bulhaři a v malé míře i Východní Němci. Ukrajina byla součástí SSSR, takže i její vojáci vpadli do naší země.
Pro nás to ale byli „Rusáci“. Nezlobili jsme se na ty prosté vojáky, kteří do poslední chvíle nevěděli, kam je vezou. Proto jsme se s nimi jako kluci bavili. Naštvaní jsme byly na „Rusáky“, tedy na ty v Kremlu. A bylo nám jedno, jaké národnosti jsou lidé v „politbyru“ tehdejší jediné strany Sovětského svazu.
Naštvaní jsme byli i na naše komunisty, kteří „Rusáky“ pozvali, aby si udrželi svá korýtka.
Proč o tom píšu? Předvolební průzkumy ukazují, že přibývá těch, kteří chtějí volit „Stačilo“. Tohle uskupení neskrývá svou nenávist k „západu“. Raději by nás vidělo jako součást „východu“. Smutné je, že to dnes nejsou jen komunisti, kdo pošilhává po přátelství s „Kremlem“. V podstatě všichni, kdo volají po odchodu z EU a z NATO vlastně říkají, že by jim nevadilo, kdybychom se stali součástí velkého Ruska, po kterém touží Putin.
Ano, byli to i Ukrajinci, kdo nás 21. srpna 1968 napadli a začali dlouhodobou okupaci naší země. Jenže ti vojáci neměli jinou možnost, stejně jako ti kluci za Zakavkazska. Prostě je povolali do armády a oni se pak ocitli u nás.
Přemýšlejme o tom, až budeme na podzim volit nový parlament. Chceme zpět do područí „Rusáků“? Soudružka Konečná o tom nejspíše sní každou noc. Chcete se k ní přidat? Předvolební průzkumy ukazují, že těch, kteří sní podobný sen, není zrovna málo.
Ukrajinci dnes bojují za to, aby jednou nemuseli být součástí vojsk, která budou po světě, a možná zase i u nás, šířit „bratrskou pomoc“.
To je pro mne odkaz 21. srpna 1968 a proto bychom je v tom neměli nechat samotné.
Nemocná společnost, Vlastimile, zoufale hledá protilátky….