Sehnat vyšetření v ambulanci je dnes terno

Znáte to všichni, bez rozdílu. Máte problém, praktický lékař doporučí vyšetření u specialisty a ten vás nepřijme.

Ne, že by to ve světě bylo jinačí (myšleny ty země, které jsou nám kulturně a filosoficky nejblíže), přesto jde o fenomén posledních cca 5-10 let. Od praktického lékaře, kde jste evidován a k němuž se dostanete celkem snadno, obdržíte žádanku s požadovaným vyšetřením a sdělením, abyste si příslušného specialistu našli sami. Úpornější z vás zajdou na svou zdravotní pojišťovnu (protože vědí, že ta je jim ze zákona povinna nalézt lékaře), a tam obdrží seznam nejbližších lékařů požadované specializace s telefonními čísly a adresou. Čili stejný výsledek. A poté se spustí lavina telefonických dotazů s předpokládanou odpovědí „nemáme kapacity, nebereme nové atd.“.

Jak plyne z rozhovoru s předsedou Svazu ambulantních specialistů MUDr. Zorjanem Jojkem, současný ministr Vlastimil Válek to za problém nepovažuje, protože si prý pacienti nestěžují. Nejsem si zcela jist, jestli jde o záměrnou nepravdu či malý rozhled šéfa resortu, který je – jako obvykle – původem z nemocnice, kde ony problémy opravdu nejsou zřetelné.

Za specialistou lidé cestují i desítky kilometrů. Vláda nás odbývá, říká expert

Jak dále plyne z rozhovoru s předsedou SASp dr. Jojkem, na vině je několik faktorů. Je to především věk lékařů. Ti pracují ve velkém procentu i ve svém důchodu a to mnohdy na plný úvazek 5 dní v týdnu a minimálně 6 hodin denně. Pokud by zítra všichni, co jsou v řádné pensi, skončili, ambulantní systém by se v ten den zhroutil a s ním i celé zdravotnictví, protože nemocnice by tento nápor prostě nezvládly. Navíc se objevuje nový fenomén – rušení ambulancí v nemocnicích – což opět zatíží terénní praxe novým přivalem nemocných. Jakožto pensista zatím v plné síle znám ve svém okolí několik kolegů, jimž je 80 let (osmdesát – pro jistotu, že jsem se nepřeklepl), kteří stále pracují. A ujišťuji své čtenáře, že to nedělají pro peníze.

Dalším faktorem je jistá nechuť mladých lékařů jít do ambulantní sféry. Jak ve svém článku píše dr Jojko, k tomu, aby lékař začal sám pracovat, je poměrně dlouhá cesta cca 6-7 let, kdy musí být pod dohledem zkušenějšího kolegy v nemocnici. Poté, co složí atestaci v oboru a mohl by nastoupit, volí cestu zajímavější práce v nemocnici, kde se přirozeně setkává s těžšími a pro něj zajímavějšími případy, než jistá rutina v terénu. Dokladem právě napsaného je zánik řady odborných ambulancí, problém předat ty stávající do rukou mladšího a perspektivního kolegy.

Poměrně podstatným faktorem, jestli ne tím nejdůležitějším, je finanční ohodnocení lékaře v terénu. Nechci čtenáře zatěžovat velmi složitým mechanismem výpočtu každoroční odměny za práci ambulantního specialisty. Jako doklad mohu uvést, že jsem měl možnost hovořit s ředitelem pobočky jedné větší zdrav. pojišťovny, který mi off label sdělil, že on sám tomu úplně nerozumí a ve svém týmu má inženýrku, která to jako jediná umí interpretovat. Zdravotní pojišťovny samozřejmě tlačí cenu bodu dolů (letos navrhují pokles o 7 procent), ministerstvo, které je oprávněno tuto zhovadilost korigovat, zatím mlčí. Nelze se pak divit, že mladý lékař, který si je podobných kratochvílí v terénu vědom, si tyto radovánky rád odřekne a zůstane ve vatě nemocničního platu, který je již dnes na poměrně vysoké úrovni a dosahuje svou výší toho, co dostává ambulantní specialista. Nemusí řešit různé srážky ze strany zdravotní pojišťovny, platit účetního a čelit daňovým kontrolám, kontrolám ze hygieny, SÚKLu, platit sestry a úklid atd.,atd. Nemá jako jeho kolega 5 týdnů placené dovolené. Výsledkem je celkem logický závěr, že se do ambulance kdesi v městě nikdo nehrne.

Jak z toho ven?

Ministr Válek, který nejspíše jako první v dějinách České republiky dokončí čtyřletý mandát, to již nespraví a nelze se tomu divit. Jde o vysoce koncepční problém, vyžadující mnohem delší dobu. Naším folklórem zůstává fakt, že nastupující ministr zdravotnictví se nejprve „rozkoukává“ po svém resortu, obměňuje tým a po skončení této práce mu již nezbývá čas na řešení zásadních věcí. Přes proklamativní vyjadřování o nutnosti primární péče posléze nasměruje podstatnou část financí do nemocnic, které jsou samozřejmě schopny absorbovat nekonečné příjmy pro nové technologie a postupy. Že by si někdo odvážil zrušit malé nemocnice v městečkách a přeměnit je na chybějící lůžka sekundární péče či polikliniky s nedostatkovými specializovanými ambulancemi, je mimo vší realitu. Že by někdo konečně rozhodl, že si tato nedostatková péče zaslouží větší finanční ohodnocení, což by samozřejmě přispělo k větší atraktivitě a posílení počtu lékatů v této sféře rovněž. Ke slovu se tak dostávají populisté, kteří navrhují zavést „umístěnky“ Odkaz

K nim snad jen tolik, že novodobé nevolnictví nepřichází v úvahu a Ústavní soud by je musel zrušit. A přípodotek, že když lékaři, tak proč ne třeba právníci, soudci, ale také prodavačky, zedníci atd.

Závěrem opodstatněné tvrzení, že přes všechno uvedené je naše zdravotnictví ve srovnání s výše zmíněnými zeměmi na tom ještě docela dobře. Protestujícím doporučuji zjistit si čekací doby na vyšetření třeba v Anglii či Itálii a rovněž tak kvalitu státního zdravotnictví v těchto zemích.

Otázkou zůstává, jak dlouho tomu tak bude. Zatím jedeme dolů po tobogánu a jsme v té horní půlce. Čekat, až to šplouchne, by byl čirý nerozum.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články