
Je vám skoro 90? No a co?
Já jen zíral. Ten pán vede svou firmu s největším elánem. Ne, že mu to jen pálí. On prostě stále rozhoduje, jezdí autem, vymýšlí, investuje, managuje. Odpočinek? Ano, ale podle něj.
Prožil jsem na západě Čech nádherný víkend. Původně jsme tam jeli na setkání s příbuznými, ale byla z toho pro mě škola života. Jedna má vzdálená teta, z větve, která se z našeho rodu oddělila někdy v 18. století, spolu s manželem vlastní a provozuje obrovské hospodářství. Co jsem viděl a slyšel za ty dva dny, by vydalo na knihu. Nechme pána vyprávět.
„Ještě před revolucí, v 50ti letech, jsem prodal chalupu a koupil tenhle napůl rozpadlý statek. Po revoluci jsem si půjčil a dokoupil stodolu vedle. Tři roky jsem nespal, protože to splácení úvěru tenkrát, bylo se strašnými úroky.“
Sedíme v bývalé restauraci, kde začínali. V rohu ještě dominují kachlová kamna. Toalety nesou jasně pečeť ještě socialistické keramiky a obkladaček. Dnes se restaurace používá již jen pro soukromé účely. Tak se tam sešel rod Flašků z mnoha koutů republiky. Majitelé v mezidobí v dalších budovách statku vybudovali restauraci číslo dvě (ta dnes funguje pro pasanty), tři (tam byla o víkendu svatba) a čtyři – ta je úplně nová, zatím nepoužívaná a momentálně slouží jako garáž pro kola, pro ty. Co u nich přespí.
„Když jsme to tady (restauraci 1) otevřeli, tak jsme prodávali z okénka obědy. Doufali jsme, že jich prodáme tak pět denně. Do týdne se nám tu začaly u okénka tvořit fronty. Jednou vidím, že jede asi 50 cyklistů. To jsme nemohli zvládnout. Okamžitě jsem uklidil tabuli a zavřeli jsme okénko. Dělali jsme, že tu nejsme. Když odjeli, tak jsme zase vše otevřeli a vyndal jsem ceduli. Jenže kolem jel opozdilec z onoho pelotonu, zajásal, že tu jsme a jestli bychom mohli tak za dvě hodiny připravit 50 řízků. Nebylo cesty zpět. Žena pořádně roztopila pec a zvládli jsme to.“
Pán nám vypráví, jak vyrůstal v zemědělském hospodářství a celý život to vlastně dělal. Na dvoře je pořád holubník.
„Už jsme je chtěl prodat, tak jsem je odvezl pár kilometrů zájemci, ale než jsem se vrátil, tak již byla polovina zase zpátky. Tak tu zůstali.“
Ukazuje nám okolní stavení.
„Hospoda za pár let nestačila. Tak jsem dokoupil od sousedů okolní stodoly a začal je rekonstruovat. Ale to víte, tady to byl kraj pohraničníků, esenbáků a komunistů. To bylo anonymních udání, co na mě přišlo.“
Dodávám, že jsme na Chebsku. Po nějakém čase to vesnice, která má dohromady tak 20 domů, nedávala sítěmi. Hospodářství rostlo.
„Nedalo se nic dělat, pro celou vesnici jsem rozšířil trafačku ze 40 na 160 kW a postavil čističku odpadních vod. Nikdy jsem nedostal ani korunu dotací. Vděk už ani nečekám.“
V restauraci dva se otáčí personál a roznáší skvělá jídla. Hosté se střídají a obrat je úžasný. Obdivuji ho, že v tomto bohem zapomenutém kraji měl odvahu tak investovat, ale především, že se mu daří. Logicky. Nedalecí Němci tvoří dobrou polovinu zákazníků.
„Tam, co bydlíte, tam bývaly krámky. Až jednou jeden Bulhar v roce 2010 chtěl poškodit konkurenci, tak jeden krámek zapálil. Bohužel ale vyhořelo celé stavení. Manželka to obrečela. Nedalo se nic dělat. Opravit to nešlo. Zbourat, pak to tu odváželo 30 tatrovek a celé křídlo je nové.“
Koukám na křídlo kde bydlíme. Nikdy bych neřekl, že to není historická stavba. Naprosto přesně zkopírováno.
Večer už sedíme v restauraci dvě. Ptám se, zda to mají jako rodinný podnik.
„Ne, děti na to nejsou. Ty to asi jednou prodají. Samí zaměstnanci.“
Ani se neptám kolik, ale u stolu sedíme i se správcem celého zemědělského hospodářství, obsluhuje nás strašně šikovná dívčina a pán si chválí, že má dobré lidi. A já na první pohled poznám že i oni k němu vzhlíží s respektem a všichni jsou si spíše vzájemnými partnery. A vím o čem mluvím po celoživotní praxi v cestovním ruchu a poznání desítek hotelů a penzionů.
Řeč na chvilku přichází i na politiku.
„Já když vidím toho šikmookýho přivandrovalce, jméno ani nevím, tak se mi otvírá kudla v kapse. A o té Konečníkové ani nemluvě.“
Pobaveně se usmívám a plně chápu.
„Ráno vám ukážu své miláčky.“
Druhý den nás bere do auta a že pojedeme asi jen kilometr. Řídí svižně, bezpečně s přehledem. Ten pán určitě nemá řidičský průkaz s nějakým omezením. Omlouvá se za nepořádek v autě.
„To víte, to slouží k práci na venkově.“
A jsme v cíli. Pán nám hrdě ukazuje oplocenou oboru a rozměrech 160 hektarů, kde chová daňky a jeleny. Už chápu tu nabídku tohoto masa na jídelním lístku v restauraci.
„Podstatné je, že skrz protéká potok. S vodou tudíž nejsou problémy. Akorát letos máme jen asi 20 mladých, loni jich byl dvojnásobek.“
Teď zamíří rukou trochu do strany. A tamhle chováme krávy. Koukám na oplocenou louku, která sahá … do nevidím. Fakt nevím, kde to končí.
„Pojďte za mnou.“
A jdeme do naprosto skvostné dřevěné chatičky, s jednou prosklenou stěnou s výhledem na obě obory. Vzadu ložnička a kuchyňky, vpředu v obýváku sedačka, krbová kamna, ale především místo televize onen pohled do přírody.
„Tak tady relaxuji. Dlouhé hodiny, někdy i dny.“ A já jenom sklapnul čelisti.
Vyprávět by se dalo ještě dlouho. Nezlomnost, vůle, odhodlání, vytrvalost, nápad, píle …. .
Tohle jsou lidé, o kterých se nepíše. A tohle je solí a kořením každého národa a každé země. Já jen obdivuji, tleskám a jsem trochu pyšný, že má přeci jen malinko blíže k mé rodině, než k jiným lidem. A opakuji – pánovi je skoro devadesát.
***********************
Psáno pro slušné čtenáře a diskutující, tedy výhradně pro blogosferu.
![]()

Tihle jsou solí této země, Tomáši. A díky za zprávy, které mne vždy potěší a dodají optimismu, že to s námi není až tak špatné.
👍