Panu učiteli s láskou

Jak vzpomínáte své učitele a učitelky, kteří vás formovali během vaší školní docházky? Mění se váš pohled na ně s tím, jak vám přibývají roky?

Na střední škole jsme některé vyučující oslovovali „soudruhu učiteli“, jiné „pane profesore“.  Mezi ty oblíbené patřil profesor Malchárek, náš „matikář“.

Uměl přiznat chybu.
Jednou například přišel a prohlásil: „Teď vám tu názorně ukážu, jak se to dělat nemá.“ Pak asi deset minut psal po tabuli. Jakmile dopsal a viděl, že ho sledujeme, tabuli smazal a řekl: „No a teď vám ukážu, jak se to dělat má.“ Opět asi deset minut čmáral po tabuli, až byl byla celá popsaná. Kousek poodstoupil, podíval se na to, co vytvořil a pak pronesl památnou větu: „Hm, tak to je zase, jak se to dělat nemá!“ Hned nato se připojil k našemu smíchu.

Uměl nejen přiznat chybu, ale měl také smysl pro humor.
Nevím, kdo to tehdy vymyslel, ale domluvili jsme se, že jakmile zazvoní na hodinu, všichni vylezeme na lavice a přivítáme pana profesora v pozoru na trochu vyšší úrovni.  Po chvíli vstoupil do třídy, vylezl na katedru a aniž by dal najevo nějaké překvapení, řekl: „Služba, hlášení a třídnice nebude?“

Nejen na tohoto učitele vzpomínám s láskou. Vybavuje se mi i paní učitelka, která měla ve své třídě našeho syna, tehdy druháka. Jednou něco popisovala, když se najednou ze třídy ozvalo: „To je blbost!“ Třídou to zašumělo a ona se zeptala: „Kdo to řekl?“ Do všeobecného smíchu se od lavice našeho syna ozvalo: „Já!“
Paní učitelka pokračovala další otázkou: „Proč jsi to řekl?“ Malý žáček jí vysvětlil, že to, co řekla, není pravda. Odvětila mu, že je to v učebnici a on na to reagoval: „Tak je blbá učebnice.“ Paní učitelka chtěla vědět, jak si může být tak jistý, že je to blbost a on jen odpověděl, že to prostě ví. Pak zazvonilo a protože to byla poslední hodina, všichni utíkali domů.
Druhý den to ale mělo pokračování. Paní učitelka přišla k lavici našeho syna a pronesla: „Představ si, že jsi měl pravdu. Ode dneška budeš hlídat a když bude zase v učebnici chyba, tak mne na to upozorníš!“ Od toho dne se náš syn ve škole přestal nudit a pozorně hlídal, zda v učebnici není zase nějaká chyba.
Moudrá paní učitelka, před kterou smekám.

Na závěr ještě jedna vzpomínka na profesora Malchárka. Jednou jsme to s tím naším humorem trochu přehnali. Mohl právem vybouchnout a seřvat nás. On se na nás jen podíval a prohlásil: „Tak ti nevím, mámo, umyjeme ty děti, nebo si pořídíme další?“ Mysleli jsme si, že mluví z cesty. Nikdo z nás tenkrát nevěděl, že cituje pány Svěráka a Smoljaka, jelikož divadlo Járy Cimrmana znal v té době v Gottwaldově jen málokdo.

Přeji všem místním učitelům a učitelkám, z řad blogerů i diskutujících, stejný smysl pro humor, jaký měl pan profesor Malchárek. Mějte pochopení pro žáky a studenty, kteří jsou trochu dál než ostatní. Zaměstnejte je, aby se nenudili a nenarušovali vaši výuku. A k tomu vám přeji, abyste uměli přiznat chybu, když se jí dopustíte. V očích žáků nic neztratíte, spíše získáte. Vlastně je tak možná naučíte něčemu, co jim v životě pomůže více, než znalosti, které musí zvládnout v předmětu, který vyučujete

Ta poslední rada neplatí jen pro učitele. Jakmile si přiznáme, že jsme lidé chybující, pocítíme zvláštní svobodu, kterou ti neomylní neznají. Proto tak rád vzpomínám na profesora Malchárka. On byl jedním z těch lidí, kteří mne učili tomu, že se nemusím bát přiznat chybu.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články